— Nejvyšší správní soud

51 Ad 22/2021- 33 - text 11 51 Ad 22/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. Karla Ulíka ve věci žalobkyně: A. Š. bytem X zastoupená obecnou zmocněnkyní Mgr. A. Š. bytem X proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví sídlem Palackého náměstí 375/4, 128 00 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2021, č. j. MZDR 38158/2021-2/PRO, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobkyně podala dne 5. 8. 2021 ke Krajskému úřadu Středočeského kraje (dále jen „krajský úřad“) žádost o udělení oprávnění k poskytování zdravotních služeb podle § 18 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění zákona č. 262/2019 Sb. (dále jen „zákon o zdravotních službách“), a to pro formu zdravotní péče ve vlastním sociálním prostředí pacienta – domácí péče ošetřovatelská v oboru porodní asistence. K žádosti žalobkyně přiložila mj. prohlášení ze dne 3. 8. 2021, podle kterého je zdravotnické zařízení na adrese X v souladu s § 11 odst. 6 zákona o zdravotních službách technicky a věcně vybaveno pro poskytování zdravotních služeb. 2. Krajský úřad rozhodnutím ze dne 17. 8. 2021, č. j. 098906/2021/KUSK (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) žalobkyni udělil oprávnění k poskytování zdravotních služeb pro formu zdravotní péče poskytované ve vlastním sociálním prostředí pacienta – domácí péče v oboru porodní asistentka (vyjma fyziologického porodu), druh zdravotní péče – ošetřovatelská péče v souvislosti s těhotenstvím a porodem. 3. Proti prvostupňovému rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, ve kterém navrhla, aby byl z jeho výrokové části vypuštěn dovětek vyjma fyziologického porodu. Podle žalobkyně právní předpisy nestanoví žádné důvody, pro které mělo být její oprávnění k poskytování zdravotních služeb takto omezeno. 4. Žalovaný v záhlavím označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) odvolání žalobkyně zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění uvedl, že vyhláška č. 92/2012 Sb., o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení a kontaktních pracovišť domácí péče, ve znění vyhlášky č. 287/2017 Sb. (dále jen „vyhláška č. 92/2012 Sb.) ve spojení s § 10 odst. 3 zákona o zdravotních službách stanoví pro pracoviště porodní asistentky, kde jsou vedeny fyziologické porody, povinnost zajistit provedení porodu císařským řezem nebo operace směřující k ukončení porodu ve zdravotnickém zařízení lůžkové péče nejdéle do 15 minut od zjištění komplikace porodu. V případě, že toto zajištěno není, je nutné zřídit v rámci zdravotnického zařízení porodní sál splňující požadavky na personální zabezpečení a technické a věcné vybavení stanovené příslušnými předpisy. Pouze tak může stát garantovat kvalitu a bezpečí zdravotní služby spočívající ve vedení (byť fyziologického) porodu. Podle žalovaného z prováděcích předpisů vyplývá, že vedení fyziologického porodu porodní asistentkou je výkon, který požaduje dostupnost určitého vybavení pro řešení případných patologických situací. Proto jsou pracoviště porodní asistentky rozlišena podle účelu a rozsahu realizovaných výkonů, přičemž jedním z nich je i pracoviště porodní asistentky, kde jsou vedeny fyziologické porody. Fyziologický porod tak nelze vést ve vlastním sociálním prostředí pacienta ve smyslu § 10 a § 5 odst. 2 písm. f) až h) zákona o zdravotních službách, přestože by porodní asistentka měla být k jeho vedení kvalifikovaná. Omezení činnosti porodní asistentky v tomto směru podle žalovaného vyplývá přímo z právních předpisů, nikoliv z prvostupňového rozhodnutí. Dovětek vyjma fyziologického porodu v jeho výrokové části tak pouze připomíná zákonné omezení a sám o sobě je bez právního významu. Pokud tedy jiné krajské úřady tento dovětek ve svých rozhodnutích neuvádějí, nejedná se o případ rozdílného zacházení s porodními asistentkami. Žalovaný dále neshledal, že by tímto omezením bylo zasaženo do práv žen (rodiček) na zdravotní péči či práva žalobkyně podnikat ve smyslu čl. 26 Listiny. 5. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu podle § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). II. Obsah podání účastníků 6. Žalobkyně v žalobě zejména nesouhlasí se závěrem žalovaného, že právní předpisy porodní asistentce neumožňují vést fyziologický porod ve vlastním sociálním prostředí pacienta. Žalobkyně zdůrazňuje, že jako porodní asistentka je podle § 5 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění vyhlášky č. 252/2019 Sb. (dále jen „vyhláška č. 55/2011 Sb.“) oprávněna připravovat rodičku k porodu, pečovat o ni ve všech dobách porodních a vést fyziologický porod. Vyhlášku č. 92/2012 Sb. je pak podle žalobkyně třeba vykládat tak, že fyziologický porod ve vlastním sociálním prostředí pacienta lze vést za použití věcného a technického vybavení kontaktního pracoviště porodní asistentky pro domácí péči. Žalobkyně dále upozorňuje, že podle § 10 zákona o zdravotních službách lze ve vlastním sociálním prostředí pacienta poskytovat ošetřovatelskou péči, kterou se podle § 5 odst. 2 písm. g) téhož zákona rozumí též péče v souvislosti s těhotenstvím a porodem. Na podporu své argumentace žalobkyně odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 1238/21, odst. 56, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12. 7. Žalobkyně dále považuje za nelogický argument žalovaného, že stát zajištuje kvalitu a bezpečí zdravotní služby spočívající ve vedení fyziologického porodu tím, že znemožňuje její poskytování jinde než v nemocnici. Podle žalobkyně je bezpečnost domácího porodu u nízkorizikových rodiček zajištěna i bez věcného a technického vybavení stanoveného pro pracoviště porodní asistentky, kde jsou vedeny fyziologické porody. Stran bezpečnosti a prospěšnosti domácích porodů žalobkyně odkazuje na studii Perinatal and maternal outcomes by planned place of birth for healthy women with low risk pregnancies: the Birthplace in England national prospective cohort study (veřejně dostupná na https://www.bmj.com/content/343/bmj.d7400), Shrnutí recentních studií zabývajících se péčí porodní asistentky o těhotnou, rodící a šestinedělní ženu a novorozence od Mgr. Markéty Pavlíkové, MSc., doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO) Péče v průběhu normálního porodu: praktická příručka, (WHO/FRH/MSM/96.24), a společnou tiskovou zprávu Mezinárodní federace gynekologů a porodníků (FIGO) a Mezinárodní konfederace porodních asistentek (ICM) ze dne 8. 3. 2012. V této souvislosti žalobkyně upozorňuje, že vedení porodu porodní asistentkou nelze srovnávat např. s operací slepého střeva či kyčle v domácím prostředí, jelikož k němu není potřeba operační sál. Dále podotýká, že i s transportem do nemocnice jsou domácí porody srovnatelně bezpečné jako ty vedené v nemocnici, v případě vícerodiček jsou pak dokonce bezpečnější. 8. Žalobkyně rovněž namítá, že ženy mají právo na přístup ke zdravotní péči a zároveň mají právo zvolit si místo porodu dle svého uvážení. Výklad právních předpisů zastávaný žalovaným tak zasahuje do práva žen a novorozenců na soukromí a ochranu jejich zdraví, jelikož přítomnost porodní asistentky snižuje možná rizika domácího porodu. Zákon navíc vedení plánovaných fyziologických porodů zdravotnickým pracovníkem ve vlastním sociálním prostředí rodičky nezakazuje, ani nikde nestanoví rizikovost takového postupu. Pokud žalovaný dovozuje takový zákaz z prováděcích právních předpisů, které sám vydává, obcházení tím podle žalobkyně čl. 4 odst. 2 Listiny. 9. Žalobkyně má dále za to, že omezením oprávnění k poskytování zdravotních služeb bylo zasaženo do jejího práva podnikat podle čl. 26 Listiny. 10. Žalobkyně též upozorňuje, že dovětek vyjma fyziologického porodu ve výroku prvostupňového rozhodnutí je nesrozumitelný a prakticky nesmyslný. Tímto dovětkem totiž není nijak definován začátek a konec porodu. Vzhledem k tomu není zřejmé, kdy přesně porodní asistentka podle správních orgánů „ztrácí“ a kdy znovu nabývá kompetence k poskytování zdravotní služby. Porodní asistentka by tak např. nemohla poskytovat rodičce péči před plánovaným odjezdem do nemocnice v první době porodní, kterou ještě většina žen tráví v domácím prostředí. Dále by např. porodní asistentka ve třetí době porodní mohla ošetřit pouze novorozence, ale nikoliv rodičku, která ještě neporodila placentu. 11. Žalobkyně dále správním orgánům vytýká, že postupovaly diskriminačně a v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Jiné krajské úřady totiž porodním asistentkám vydávají oprávnění k poskytování zdravotních služeb bez dovětku vyjma fyziologického porodu. Podle žalobkyně tak není správní praxe napříč jednotlivými kraji jednotná. V tomto ohledu žalobkyně odkazuje na rozhodnutí Krajského úřa