5 As 12/2009 — Nejvyšší správní soud

43 Af 6/2022- 103 - text 8 43 Af 6/2022 USNESENÍ Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové, soudce Richarda Galise a soudkyně Martiny Kotouček Mikoláškové ve věci žalobkyně: Fürst von Liechtenstein Stiftung, reg. č. FL-0001.030.270-0 sídlem Bergstrasse 5, Vaduz, Lichtenštejnské knížectví zastoupená advokátem JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M. sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 2. 2022, č. j. 4796/22/5100-00460-711180, č. j. 4798/22/5100-00460-711180, č. j. 4799/22/5100-00460-711180, č. j. 4800/22/5100-00460-711180, č. j. 4801/22/5100-00460-711180, č. j. 4802/22/5100-00460-711180, a č. j. 4803/22/5100-00460-711180, takto: I. Žaloba se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 21 000 Kč, který bude žalobkyni vyplacen do třiceti dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně je nadací, která vlastní a spravuje majetek lichtenštejnského knížecího rodu. 2. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 29. 11. 2013, č. j. 27 D 2010/2012 – 118, potvrdil žalobkyni nabytí dědictví po F. J. L. (zemřelém dne X). Dědictví zahrnovalo nemovitosti v katastrálních územích K., K., M., Ž., N., S., T. a V. (dále jen „nemovitosti“). 3. Dne 11. 5. 2015 žalobkyně podala u Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „finanční úřad“), daňové přiznání k dani z nemovitých věcí za zdaňovací období roku 2014, které se týkalo nemovitostí. 4. Na základě tohoto daňového přiznání vydal finanční úřad dne 22. 5. 2015 platební výměr na daň z nemovitých věcí za rok 2014 ve výši 123 350 Kč. Dalšími platebními výměry ze dne 30. 7. 2015 (zdaňovací období roku 2015), ze dne 19. 4. 2016 (zdaňovací období roku 2016), ze dne 24. 4. 2017 (zdaňovací období roku 2017), ze dne 18. 4. 2018 (zdaňovací období roku 2018), ze dne 9. 5. 2019 (zdaňovací období roku 2019) a ze dne 7. 5. 2020 (zdaňovací období roku 2020) jí byla postupně vyměřována daň z nemovitostí za navazující roky 2015, 2016, 2017, 2018, 2019 a 2020 (vždy ve výši 123 673 Kč). 5. V mezidobí bylo v civilním řízení pravomocně (ke dni 13. 7. 2016) rozhodnuto, že vlastníkem nemovitostí je Česká republika. Podané dovolání i ústavní stížnost žalobkyně byly odmítnuty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4705/2016, a Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2130/17). 6. Dne 19. 8. 2020 podalo Lichtenštejnské knížectví mezistátní stížnost proti České republice k Evropskému soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), která se mj. týká otázky konfiskace nemovitostí. ESLP o této stížnosti, vedené pod č. 35738/20, dosud nerozhodl. 7. Dne 9. 2. 2021 se vládní zmocněnec pro zastupování České republiky před ESLP (dále „vládní zmocněnec“) obrátil na finanční úřad v souvislosti s výše zmíněnou stížností s dotazem, zda s žalobkyní finanční úřad zacházel jako s vlastnicí nemovitostí. Uvedl, že zvláštní význam má informace, zda byla žalobkyni zaplacená daň z nemovitých věcí vrácena, poté co vyšlo najevo, že probíhá řízení o určení vlastnického práva, či později v návaznosti na zápis vlastnického práva České republiky do katastru nemovitostí. Na to finanční úřad sdělil vládnímu zmocněnci, že žalobkyně podala přiznání k dani z nemovitých věcí a finanční úřad s ní jednal jako s poplatníkem daně. Dne 26. 3. 2021 zaměstnanec kanceláře vládního zmocněnce doplnil, že by rádi v řízení před ESLP argumentovali, že žalobkyně mohla či stále může požádat o vrácení zaplacené daně z nemovitých věcí, protože k její úhradě došlo bez právního důvodu, a zeptal se, zda žádosti o vrácení přeplatku něco brání (např. prekluze). 8. Dne 26. 7. 2021 finanční úřad vydal rozhodnutí č. j. 3625440/21/2100-11460-200796, č. j. 3712099/21/2100-11460-200796, č. j. 3712299/21/2100-11460-200796, č. j. 3712453/21/2100-11460-200796, č. j. 3712599/21/2100-11460-200796, č. j. 3712852/21/2100-11460-200796, a č. j. 3712933/21/2100-11460-200796 (dále jen „prvostupňová rozhodnutí“), jimiž podle § 117 odst. 1 písm. d) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, nařídil obnovu řízení ve věci shora uvedených sedmi platebních výměrů na daň z nemovitých věcí za roky 2014 až 2020. 9. Proti prvostupňovým rozhodnutím podala žalobkyně odvolání, která žalovaný v záhlaví označenými rozhodnutími zamítl a potvrdil prvostupňová rozhodnutí. 10. Žalobkyně se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), domáhala zrušení napadených rozhodnutí. V žalobě vymezila dva žalobní body. Prvním namítala, že obnova řízení za zdaňovací období let 2014 až 2018 byla nařízena až po uplynutí lhůty pro stanovení daně v rozporu s § 119 odst. 4 daňového řádu. Ve druhém tvrdila, že žalovaný zneužil právo nařídit obnovu řízení, neboť nesledoval správné stanovení daně, nýbrž způsobení újmy žalobkyni prostřednictvím posílení procesního postavení státu v řízení před ESLP o shora uvedené mezistátní stížnosti. Obnova řízení totiž dává státu možnost tvrdit, že zhojil skutečnost, že dříve s žalobkyní zacházel jako s vlastnicí nemovitostí. Správce daně podle žalobkyně každý rok inkasoval daň, kterou žalobkyně nadále vůči státu hradila. 11. Žalovaný navrhl, aby byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta, k čemuž v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí. Nesouhlasil, že uplynula lhůta pro stanovení daně, neboť podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu neběžela po dobu soudního řízení ve věci určení vlastnictví nemovitostí (včetně řízení před Ústavním soudem). Finanční úřad také nezneužil právo, nýbrž z moci úřední obnovil řízení pro splnění podmínky podle § 117 odst. 1 písm. d) daňového řádu. Žalobkyně kromě spekulací neuvedla, v čem by měl spočívat právní normou nedovolený, nepředvídaný či nežádoucí výsledek, který je definičním znakem zneužití práva. Splnění procesních podmínek 12. Soud se nejprve zabýval přípustností žaloby. 13. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, (dále jen „rozhodnutí“), může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak. 14. Podle § 68 písm. e) s. ř. s. žaloba je nepřípustná také tehdy, domáhá-li se žalobce přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno. 15. Podle § 70 písm. a) s. ř. s. ze soudního přezkoumání jsou vyloučeny úkony správního orgánu, které nejsou rozhodnutími. 16. V projednávané věci je podstatné, že prvostupňovými rozhodnutími finanční úřad z moci úřední nařídil obnovu řízení podle § 117 odst. 1 písm. d) a § 119 odst. 1 daňového řádu. 17. Přípustností žaloby proti rozhodnutí, jímž byla správním orgánem z moci úřední nařízena obnova řízení, se zabýval rozšířený senát NSS v usnesení ze dne 26. 6. 2007, č. j. 5 As 13/2006 – 46 (č. 1427/2008 Sb. NSS). NSS řešil otázku, zda takové rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., tedy zda tu jsou nějaká práva, do nichž zasahuje či zasáhnout může. Dospěl k závěru, že je-li povolena nebo nařízena obnova řízení ohledně opravňujícího rozhodnutí (např. souhlas, schválení, povolení, koncese), dochází tu k zásahu do práva oprávněného subjektu, spočívajícímu v tom, že oprávněný od právní moci povolení nebo nařízení obnovy nemůže takové právo vykonávat, jeho činnost se stává protiprávní. V takových případech bude podmínka „zásahu do práva“ ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. splněna a žalobní legitimace bude dána. 18. Tyto závěry se ale podle NSS neuplatní tam, kde povolení či nařízení obnovy nemá odkladný účinek, jinak řečeno tam, kde vykonatelnost rozhodnutí vůbec (pojmově) nepřichází v úvahu. Půjde tu o případy, kdy se rozhodnutí vůbec nevykonává (ani exekučně, ani vlastní činností účastníka řízení). Sem patří typově především rozhodnutí, jímž se někomu odnímá dříve udělené oprávnění, a také tzv. „negativní“ rozhodnutí: odmítá se zapsat určitá skutečnost do veřejného registru, žák se nepřijímá na školu atd.; právní účinky takových rozhodnutí nastaly právní mocí rozhodnutí vydaného ve věci samé, žádný další úkon k nástupu právních účinků není třeba, a nařízením či povolením obnovy se na tomto právním stavu nic nezměnilo. Tato rozhodnutí jsou tedy v jistém smyslu „vykonána“ eo ipso tím, že rozhodnutí nabylo moci práva, stalo se právem. Ani případným povolením či nařízením obnovy řízení v takových případech tu odložit není co, odklad vykonatelnosti je tu pojmově vyloučen a zkrácení na právech ve smyslu shora uvedeném tu nenastane. 19. Rozšířený senát uzavřel, že k procesní legitimaci se vždy vyžaduje, aby akt, který byl napaden žalobou, byl „rozhodnutím“ ve smyslu definice § 65 odst. 1 s. ř. s. Takovými rozhodnutími jsou i některá rozhodnutí, jimiž je n