6 Ao 22/2021 — Nejvyšší správní soud

47 A 22/2022- 41 - text 13 47 A 22/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní Mgr. Martinou Kotouček Mikoláškovou ve věci žalobce: P. Š. bytem XA ; zastoupený advokátkou Mgr. Šárkou Oharkovou sídlem Slezská 949/32, 120 00, Praha 2 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 1. 2022, č. j. 004651/2022/KUSK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podle zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) k odvolání žalobce změnil výrok I. rozhodnutí Městského úřadu Mnichovo Hradiště (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 19. 10. 2021, č. j. SČŽÚ/1265/2021-17 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) tak, že u skutků, ke kterým mělo dojít dne 17. 1. 2021 a 18. 1. 2021 uvedl, že došlo k porušení usnesení Vlády České republiky ze dne 23. 12. 2020 č. 1376, a dále potvrdil výrok II. prvostupňového rozhodnutí, kterým byl žalobci uložen správní trest, a výrok III. prvostupňového rozhodnutí, kterým byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení. Žalobce byl prvostupňovým rozhodnutím (ve znění napadeného rozhodnutí) uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 34 odst. 1 písm. a) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změnách některých zákonů, ve znění zákona č. 544/2020 Sb. (dále jen „krizový zákon“), kterého se dopustil tím, že ve dnech 17. 1. 2021, 18. 1. 2021, 28. 1. 2021, 1. 2. 2021, 10. 3. 2021, 11. 3. 2021 a 15. 3. 2021 otevřel pro veřejnost restauraci U Kvapilů, ve které byla zjištěna přítomnost osob [19 osob dne 17. 1. 2021, z toho 16 osob byly hosté restaurace; 7 osob dne 18. 1. 2021, z toho 5 osob byly hosté restaurace; 3 osoby dne 28. 1. 2021, z toho 1 osoba byla hostem restaurace; 3 osoby dne 1. 2. 2021 z toho 2 osoby byly hosty restaurace; 9 osob dne 10. 3 2021, z toho 7 osob byly hosté restaurace; 9 osob dne 11. 3. 2021, z toho 7 byly hosté restaurace a 11 osob dne 15. 3. 2021, z toho 9 osob byly hosté restaurace) a ve vnitřním prostoru poskytoval hostům restaurace stravovací služby ve formě jídla a pití, které zde hosté konzumovali, čímž skutky ze dne 17. 1. 2021 a 18. 1. 2021 porušil usnesení Vlády České republiky ze dne 23. 12. 2020 č. 1376 (dále jen „usnesení č. 1376“), skutky ze dne 28. 1. 2021 a 1. 2. 2021 porušil usnesení Vlády České republiky ze dne 22. 1. 2021 č. 57 (dále jen „usnesení č. 57“), skutky ze dne 10. 3. 2021, 11. 3. 2021 a 15. 3. 2021 porušil usnesení Vlády České republiky ze dne 26. 2. 2021, č. 217 (dále jen „usnesení č. 217“) (společně též „krizová opatření“), konkrétně vždy bod I. odst. 1, kterým byl zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách a dále bod I odst. 2, kterým byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb (např. restaurace, hospody a bary), a tedy v rozporu s § 31 odst. 3 písm. c) krizového zákona v době krizového stavu nesplnil povinnost strpět omezení vyplývající z krizových opatření stanovených v době krizového stavu. Za spáchání přestupku uložil žalobci podle § 34 odst. 3 krizového zákona pokutu ve výši 8 500 Kč a podle § 95 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce se současně domáhal i zrušení prvostupňového rozhodnutí. 2. Žalobce v žalobě namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přestupku, konkrétně nebyla naplněna objektivní stránka přestupku, neboť skutek, který měl založit odpovědnost žalobce za přestupek, se nestal. Žalobce uváděl, že důvodem přítomnosti osob v restauračním zařízení byla realizace petičního práva, přičemž žádný právní předpis nezakazoval ani neomazoval petiční právo realizovat. Přítomnost zaměstnanců restaurace byla dle žalobce žádoucí z důvodu zajištění chodu výdejového okénka restaurace. Konzumace nápojů ve vnitřním prostoru provozovny nebyla zakázána. Pokud tak někdo činil, pak na vlastní odpovědnost. Žalobce petiční místo jasně a srozumitelně označil – vstup byl povolen pouze lidem, kteří studují, diskutují nebo se chystají petici podepsat, což jednotlivé osoby vstupující do prostoru vyhrazeného pro petici stvrzovaly podpisem. V prostoru, kde byla petice, se neobsluhovalo. Dále nebyla splněna podmínka subjektu přestupku, neboť subjektem přestupku, z jehož spáchání je žalobce uznán vinným, může být jen fyzická osoba. Krizový zákon přitom obsahuje ustanovení týkající se fyzické osoby v postavení občana a zároveň fyzické osoby v postavení podnikatele. Zákonodárce tak dal jasně najevo odlišení postavení fyzické osoby jako občana a v postavení podnikatele, pokud by měl v úmyslu stírat dualitu fyzické osoby, pak by to zajisté udělal a krizový zákon by nerozlišoval podnikající fyzickou osobu od fyzické osoby nepodnikající. Podle žalobce vychází právní úprava přestupkové odpovědnosti z duality fyzické osoby, která může jednat v souvislosti s podnikatelskou činností, anebo mimo tuto souvislost. V případě fyzické osoby podnikatele se pak nezkoumá otázka zavinění, odpovědnost fyzické osoby podnikatele je založena objektivně s možností liberace, což je zásadní rozdíl oproti fyzickým osobám (nepodnikatelům), u kterých je prvek zavinění obligatorním znakem přestupku. Žalobce dále uvedl, že je sporná subjektivní stránka přestupku, neboť výrok o vině je zmatený, jelikož správní orgán I. stupně rozhodoval o jednání podnikající fyzické osoby, přitom ale zkoumal stránku zavinění. Žalobce uvedl, že právní úprava týkající se bodu I odst. 1 krizových opatření doléhá na provozovatele služeb, přičemž úprava bodu I odst. 2 se vztahuje na veřejnost, a nikoliv na provozovatele. Pokud tak mělo dojít k potrestání žalobce jako podnikatele, bylo by nutné aplikovat § 34a krizového zákona, avšak podle § 34a krizového zákona není postihováno jednání porušující krizová opatření. 3. Žalobce dále namítal, že správní orgán I. stupně při rozhodování o vině žalobce vycházel pouze z úředního záznamu Policie ČR, který nemůže být bez sám o sobě bez dalšího dokazování podkladem pro vydání rozhodnutí o vině žalobce. 4. Žalobce také namítal, že krizová opatření svou úpravou danou v bodě I. odst. 1 jdou nad rámec zákonného zmocnění, když zakazují činnosti s odkazem na § 5 písm. e) krizového zákona, který ovšem umožňuje pouhé omezení provozu podnikatelské činnosti. K tomuto citoval závěry z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 5. 2021, č. j. 6 Ao 22/2021-44, který konstatoval, že „[n]ení přípustné, aby odpůrce absenci zmocnění pro vydání omezení či zákazu určité činnosti obcházel stanovením takových podmínek, které v důsledku způsobí nemožnost danou činnost vykonávat (např. že fakticky zakáže výkon podnikání v podobě poskytování služeb veřejnosti tím, že veřejnosti zcela zakáže přítomnost v provozovně nebo pro ni předepíše nesplnitelné podmínky.“ Ačkoli se citovaný rozsudek týkal mimořádných opatření vydaných na základě zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, a zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů, tak podle žalobce podstata zmocňovacích ustanovení zákonů zůstává stejná. 5. Žalobce také namítal, že odpovědnost za přestupek ani jakoukoli jinou odpovědnost není možné z ničeho vyvozovat. Odpovědnost za jednání subjektu nejen v rovině přestupků představuje zásah moci do sféry základních práv a svobod jedince a není možné ponechat tuto problematiku vágní právní úpravě a pouze ji vyvozovat. Odpovědnost představuje sekundární povinnost za porušení primární odpovědnosti. Primární povinnost jako taková musí být opět jasně a srozumitelně uvedena v právní normě a není možné ji tak z ničeho vyvozovat. Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a při zachování základních práv a svobod. Žalobce poukazoval na to, že je žádoucí v zájmu právní jistoty, aby všechny povinnosti (primární i sekundární) byly jasně a srozumitelně obsaženy v právní normě. Ačkoli žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že k realizaci petičního práva měl být zvolen jiný způsob, tak žalobce, jakožto organizátor petic jednal v souladu s § 4 odst. 3 zákona č. 95/1990 Sb., o právu petičním, ve znění pozdějších předpisů. Žalobce v souladu s odkazovaným ustanovením petičního zákona poskytl občanům místo, kde bylo možné se blíže seznámit s peticemi a tyto poté také podepsat. Svým jednáním žalobce neomezoval provoz motorových vozidel, ani nenarušoval veřejný pořádek. 6. Žalobce dále nesouhlasil s tím, jak žalovaný vypořádal jeho námitky,