9 As 71/2008 — Nejvyšší správní soud

55 A 6/2022- 90 - text 14 55 A 6/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Martiny Kotouček Mikoláškové ve věci žalobkyně: M. S., IČ X, sídlem X, zastoupená advokátem JUDr. Františkem Korbelem, Ph.D., se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého náměstí 375/4, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 11. 2021, č. j. MZDR 1839/2021-6/EOS, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu třetího zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Krajské hygienické stanice Středočeského kraje (dále též jen „KHS“) ze dne 26. 11. 2020, č. j. KHSSC 56923/2020 (dále též jen „rozhodnutí o přestupku“), kterým byla žalobkyně shledána vinnou za spáchání přestupků dle § 36 odst. 8 písm. a) a písm. b) zákona č. 65/2017 Sb., o ochraně zdraví před škodlivými účinky návykových látek, ve znění účinném do 22. 3. 2023 (dále též jen „zákon o ochraně zdraví“), a § 15 odst. 1 písm. a) zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů, za které jí byla uložena úhrnná pokuta ve výši 25 000 Kč a povinnost uhradit náhradu nákladů řízení paušální částkou ve výši 1 000 Kč. 2. Žalobkyně předně namítá, že správní orgány nedostatečně zjistily skutkový stav, a poté provedly nesprávné právní posouzení, v důsledku čehož zatížily napadená rozhodnutí nezákonností. Žalobkyně totiž není provozovatelkou provozovny stravovacích služeb a na adrese provozovny D. B. & C. P. X, P. (dále též jen „provozovna“) se nenachází provozovna stravovacích služeb ve smyslu § 2 písm. i) zákona o ochraně zdraví ani potravinářský podnik ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 178/2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva, zřizuje se Evropský úřad pro bezpečnost potravin a stanoví postupy týkající se bezpečnosti potravin (dále též jen „Nařízení“). Žalobkyně tak nemohla naplnit znaky (osoba provozovatele, místo spáchání) skutkové podstaty přestupku dle § 36 odst. 8 písm. a) zákona o ochraně zdraví. Žalobkyně je sice držitelkou živnostenského oprávnění mj. s předmětem podnikání hostinská činnost, avšak v nebytovém prostoru na adrese provozovny tuto živnost neprovozuje. Nejedná se o provozovnu stravovacích služeb. Žalobkyně si původně tyto prostory pronajala za účelem provozování restaurace a baru s názvem „D. b. & C.“, ale jelikož nedosahovala dostatečných zisků a měla v úmyslu v podnikání pokračovat, přijala nabídku obchodní spolupráce zahraniční společnosti „Smoker´s club – Association of tobacco lover LLC“ se sídlem ve Spojených státech amerických. Odštěpný závod této společnosti (dále též jen „zahraniční společnost“) je provozovatelem soukromých klubů na území České republiky, a s žalobkyní uzavřel smlouvu o podnájmu prostor za účelem provozování soukromého klubu „Smoker´s club – kuřácký klub D.“ (dále též jen „kuřácký klub“). Dle podnájemní smlouvy je účelem podnájmu užívání prostor jako klubovnu zájmové komunity lidí sdružující se prostřednictvím portálu podnájemce. Do klubu mají přístup jen řádní členové, přičemž členem se může stát jen osoba starší 18 let. Při vstupu do klubu je třeba prokázat totožnost a členství. Předmětem podnikatelské činnosti zahraniční společnosti není poskytování hostinské ani jakékoli obdobné činnosti, která by byla spojena s provozováním provozovny stravovacích služeb. Žalobkyně nebyla provozovatelem klubu, pouze poskytuje cateringovou službu členům klubu dle své nabídky a za ceny obvyklé jí stanovené na základě smlouvy uzavřené se společností Integos Solutions s.r.o. 3. Argumentace správních orgánů je pouze formální povahy a neuvádí důvody, proč jsou prostory provozovnou stravovacích služeb. Žalovaný pouze citoval právní úpravu vztahující se k definici provozovny stravovacích služeb a jejímu provozu, avšak neaplikoval ji na právě řešený případ. Skutečnost, že žalobkyně disponuje živnostenským oprávněním k výkonu hostinské činnosti, ještě neznamená, že tuto živnost musí vykonávat výhradně v provozovně stravovacích služeb. I další důvody uvedené správními orgány jsou tristní a samy o sobě nic neprokazují. Např. pokud je prostor pro určitý specifický účel kolaudován, ještě to neznamená, že jsou pro takový účel užívány. Pokud nejsou prostory užívány v rozporu s účelem, pro který byly kolaudovány, pak je to legitimní a legální. Skutečnost, že se v době kontroly v prostoru podávaly a konzumovaly jídla a nápoje, je pro určení prostor jako provozoven stravovacích služeb rovněž nesměrodatné. Stejně by tak mohly být za provozovnu stravovacích služeb prohlášeny rovněž soukromé prostory kuchyně nebo garáže ve vlastnictví soukromých osob, v nichž se podávají a konzumují jídla a nápoje například v rámci oslavy narozenin nebo svatební hostiny. 4. Žalobkyně má dále za to, že správní orgány porušily zásadu ochrany dobré víry a legitimního očekávání dle § 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Odkázala přitom na sdělení Hygienické stanice hlavního města Prahy ze dne 2. 10. 2018 a ze dne 4. 12. 2018, dle nichž se na provozovny, ve kterých zahraniční společnost provozuje soukromé kluby, nevztahuje zákon o ochraně zdraví, neboť se nejedná o provozovnu stravovacích služeb. Hygienická stanice hlavního města Prahy rovněž potvrdila, že je v pořádku, pokud pro členy klubů zajišťuje partnerská společnost občerstvení prostřednictvím třetích osob. Z toho plyne, že forma spolupráce provozování soukromých klubů zahraniční společnosti je v souladu s právními předpisy a že v soukromých klubech provozovaných zahraniční společností lze povolit kouření a nabízet členům občerstvení. Žalobkyně tak v dobré víře legitimně očekávala, že poskytování cateringových služeb na základě smlouvy o poskytování služeb neporušuje právní předpisy. I přesto, že si KHS musela být vědoma těchto závěrů, nezabývala se tím, zda je kontrolovaná provozovna skutečně provozovnou stravovacích služeb, zda je žalobkyně provozovatelkou klubu a kdo je provozovatelem prostor, ve kterých je klub provozován. Kontrola tak byla nesprávně zahájena s žalobkyní. Žalobkyně tuto skutečnost rozporovala v námitkách proti protokolu a na podporu svého tvrzení předložila předmětná sdělení, avšak to KHS nereflektovala a v řízení se jimi nezabývala. Kdyby KHS zjistila dostatečně skutkový stav, musela by dospět k závěru, že se na provoz klubu nevztahují veřejnoprávní povinnosti zákona o ochraně zdraví a žalobkyně nemůže být kontrolovanou osobou. Skutkový stav nezkoumal ani žalovaný, který také porušil zásadu materiální pravdy a zatížil napadené rozhodnutí nezákonností. Jelikož správní orgány neprokázaly, že byly naplněny znaky skutkové podstaty jednotlivých přestupků, postupovaly v rozporu se základní zásadou správního trestání in dubio pro reo, čímž hrubě zasáhly do ústavně procesních práv žalobkyně. Princip spolupráce mezi žalobkyní, zahraniční společností a společností poskytující catering přitom byl objasněn na místě prováděné kontroly. To KHS nereflektovala a správní orgány se dále touto skutečností vůbec nezabývaly. 5. Dle žalobkyně je nesprávné i tvrzení žalovaného, že pro účely plnění povinností dle § 9 odst. 1 zákona o ochraně zdraví je nerozhodné, zda zákaz kouření porušuje zákazník nebo člen soukromého klubu, a zda byla provozovna veřejnosti přístupná či nikoli. Žalovaný neuvedl, proč se tento zákaz na klub vztahuje. Odůvodnění je nesprávné a v rozporu nejen s již uvedeným, ale též se smyslem a účelem právní úpravy zákazu kouření, kterým je především ochrana zdraví široké veřejnosti (viz důvodová zpráva k zákonu o ochraně zdraví). Provozovna klubu není zařízením, do nějž by měla přístup široká veřejnost bez omezení, a zákonodárce jistě neměl v úmyslu zakázat kouření v jakémkoli vnitřním prostoru (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 7/17). Do klubu mají vstup pouze členové, kteří si dobrovolně zvolí, zda se budou scházet ve vnitřních prostorách na soukromých akcích a vystavovat se tabákovému kouři. Žádná osoba omezena na základním právu na zdraví se v prostoru klubu nemůže nacházet. Obdobně se v době pandemie COVID-19 scházely osoby v garážích, měli svůj výčep a jistě i kouřily, a ani tam nechodily kontroly. Není důvodu, aby se takové prostory považovaly za prostory, na které by se vztahovaly veřejnoprávní povinnosti zákona o ochraně zdraví. Vstup do klubu je po členy nad 18 let, což neodporuje smyslu zákona, tedy prevenci, aby mladiství začali s kouřením. Provozem klubu nejsou negativně ovlivněny ani žádné jiné třetí osoby, neboť členové klubu kouří tabákové výrob