2 Azs 29/2019 — Nejvyšší správní soud

48 A 13/2024- 37 - text 13 48 A 13/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem JUDr. Davidem Kryskou ve věci žalobce: A. M., narozen X státní příslušník Tuniské republiky bytem X zastoupen advokátem Mgr. Vratislavem Polkou sídlem Berní 2261/1, Ústí nad Labem-centrum, Ústí nad Labem proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Holešovice, Praha 7 za účasti: nezl. A. M., narozena X státní občanka České republiky bytem X zastoupena opatrovníkem Magistrátem města Kladna sídlem náměstí starosty Pavla 44, Kladno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 8. 2024, č. j. OAM-16712-30/TP-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný podle § 87k odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění zákona č. 173/2023 Sb. (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítl jeho žádost o vydání povolení k trvalému pobytu podle § 87h tohoto zákona, neboť je důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Obsah žaloby 2. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné a rozporné se základními principy, právními předpisy, mezinárodními dokumenty a směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen „směrnice 2004/38/ES“). 3. Žalobce žije ve společné domácnosti s družkou A. B., občankou ČR, s níž vychovává jejich dítě staré necelý 1 rok. Na území ČR žije nezletilá dcera žalobce (osoba zúčastněná na řízení), s níž má žalobce pěkný vztah, podílí se na její výživě i výchově a pravidelně se s ní stýká. Není tedy pochyb, že žalobce je rodinným příslušníkem občana EU a má na území ČR velmi silné rodinné i sociální vazby. Žalobce pracuje a podílí se na výživě dvou nezletilých dětí a aktuálně také družky, která je na mateřské dovolené. Trestná činnost, za níž byl odsouzen (týrání osoby žijící ve společné domácnosti) se týkala výlučně soužití s jeho bývalou manželkou V. M. Jinak se žalobce žádného protiprávního jednání nedopustil a svého chování vůči bývalé manželce lituje. 4. Tuto trestnou činnost nelze automaticky označit za závažné narušení veřejného pořádku ve smyslu § 87k odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Nestačí totiž, že se žalobce dopustil trestné činnosti, a tím narušil veřejný pořádek. Je nutné zkoumat závažnost tohoto jednání, jeho charakter a aktuálnost a zda vzhledem k uplynutí času a informacím, které správní orgány o chování účastníka řízení v tomto období shromáždily, představuje účastník řízení i v současnosti aktuální, dostatečně závažné a důvodné nebezpečí pro veřejný pořádek. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, i nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020, sp. zn. I. ÚS 945/20, nelze aktuálnost a důvodnost nebezpečí dovozovat jen z toho, že účastník řízení v minulosti spáchal trestný čin. Ze správního spisu i z výše uloženého trestu vyplývá, že v případě žalobce nešlo o mimořádně závažné protiprávní jednání. Žalobce je od svého odsouzení bezúhonný, žije již téměř 2 roky spořádaný rodinný život se svou družkou a jejich společným potomkem. Vůči družce se nechová agresivně a je dobrým a zodpovědným rodičem svých dětí. Protiprávní jednání žalobce nikdy nesměřovalo vůči jiným osobám než jeho bývalé manželce a bylo důsledkem jejich upadajícího vztahu a jiného kulturního prostředí. Od svého odsouzení se žalobce vůči bývalé manželce již nijak neprovinil, uhradil jí vzniklou újmu a vyhýbá se jakýmkoliv dalším konfliktům s ní. Ničím jiným přitom společnosti či veřejnému pořádku nehrozí. Ustanovení § 87k odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců směřuje do budoucna. Závěr žalovaného se ale neopírá o konkrétní chování žalobce. Žalovaný jen uvedl, že žalobce byl odsouzen za trestný čin a že závažné narušení veřejného pořádku a přetrvávající nebezpečí jeho narušení v budoucnu je třeba spatřovat především v charakteru spáchané trestné činnosti. Takové odůvodnění není dostatečné ani přezkoumatelné, protože neobsahuje konkrétní skutečnosti, z nichž by plynulo, že žalobce je hrozbou veřejnému pořádku do budoucna, a to takovou, že tato hrozba převažuje nad zájmem na ochraně jeho rodinného a soukromého života, jakož i života jeho rodiny, včetně dvou nezletilých dětí, které mají právo na osobní péči a styk se svým otcem. Napadené rozhodnutí není postaveno na individuálním posouzení chování žalobce. Naopak, jde o typický příklad generální prevence, kterou čl. 27 odst. 2 alinea druhá směrnice 2004/38/ES zapovídá. Napadené rozhodnutí je tedy v rozporu s touto směrnicí. Směrnice požaduje, aby správní orgány vždy zvažovaly okolnosti rodinného a soukromého života dotčených cizinců a jejich životní situaci. Je tedy nezbytné posoudit i otázku přiměřenosti rozhodnutí. 5. Žalobce má se svou „manželkou“ harmonický vztah. Hodlají nadále trvale žít na území ČR. Obě nezletilé děti žalobce milují a potřebují jeho blízkost, péči a lásku, kterou jim může dát pouze za své osobní přítomnosti na území ČR. Setrvání žalobce na území ČR je v nejlepším zájmu jeho nezletilých dětí, který je chráněn ústavními předpisy a Úmluvou o právech dítěte (č. 104/1991 Sb.). Žalovaný nejlepší zájem nezletilých dětí posuzoval, aniž zjistil skutečný stav věci. Týká-li se rozhodnutí dítěte, je třeba zhodnotit jeho dopady na dítě, což se musí odrazit v odůvodnění. Cílem konceptu nejlepšího zájmu dítěte je zajistit plné a účinné požívání všech práv zakotvených v Úmluvě o právech dítěte a celostní rozvoj dítěte. Nejlepší zájem dítěte musí být vždy posuzován v kontextu života rodiny. Jakékoliv oddělení dítěte od rodičů je krajním řešením, které musí být odůvodněno nejlepším zájmem dítěte. I dítě oddělené od rodičů má právo na udržování osobního vztahu prostřednictvím přímého kontaktu. Žalovaný nejlepší zájem nezletilých dětí žalobce vůbec neposuzoval. Dopady do rodinného a soukromého života žalobce a jeho blízkých (dětí a družky) posoudil povrchně a jen tak, aby podpořil závěr, že rozhodnutí je přiměřené. Konstatoval, že rodina se může odstěhovat se žalobcem do Tuniska, nebo ho tam navštěvovat. Naprosto opomněl, že jde o nezletilé občany ČR a že starší dcera žije s bývalou manželkou žalobce, která by rozhodně dceru do Tuniska nepustila a na návštěvy nejezdila. Návštěvy otce nemohou pro děti ve věku 3 roků a 6 měsíců nahradit péči otce a tvorbu jejich vztahu, které jsou nezbytné pro harmonický vývoj dětí. Napadené rozhodnutí tedy nestojí na spolehlivě a dostatečně zjištěném stavu věci a je nepřezkoumatelné. Napadené rozhodnutí je v rozporu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „EÚLP“), Úmluvou o právech dítěte a § 174a zákona o pobytu cizinců. 6. Účelem směrnice 2004/38/ES je usnadnit výkon práva svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, které občanům přiznává Smlouva, a proto je třeba jej zaručit také jejich rodinným příslušníkům. Ustanovení směrnice nelze vykládat restriktivně a nesmějí být v zbavena svého užitečného účinku. Soudní dvůr EU v rozsudku ze dne 25. 7. 2008, Metock, C-127/08, vyložil čl. 3 odst. 1 směrnice tak, že „na státního příslušníka třetí země, který je manželem nebo manželkou občana EU pobývajícího v členském státě, jehož není státním občanem, jenž tohoto občana EU doprovází nebo následuje, se vztahují ustanovení uvedené směrnice bez ohledu na místo a datum uzavření jejich manželství, jakož i způsob, jakým tento státní příslušník třetí země vstoupil na území členského státu EU“. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě 7. Žalovaný zrekapituloval podstatné skutečnosti plynoucí z odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2024, č. j. 9 To 21/20024-462, který nabyl právní moci dne 28. 2. 2024. Jednání žalobce žalovaný vyhodnotil jako závažné narušení veřejného pořádku. Dopad rozhodnutí o neudělení povolení k trvalému pobytu je přitom výrazně méně intenzivní než dopad správního vyhoštění cizince nebo neudělení povolení k přechodnému pobytu. Trvalý pobyt je nejvyšším pobytovým oprávněním, a proto je třeba hodnotit jednání žalobce narušující veřejný pořádek přísněji, než žádosti o povolení k přechodnému pobytu nebo v řízení o správním vyhoštění. Žalobci byla stanovena zkušební doba do 28. 8. 2028. Do jejího skončení lze hovořit o tom, že žalobce nadále představuje hrozbu pro veřejný pořádek. Žalobci bylo také uloženo, aby se po tu dobu zdržel styku s bývalou manželkou. Trestní soud v rozsudku žalobce důra