49 A 3/2025 – Krajský soud v Praze

49 A 3/2025- 34 - text 15 49 A 3/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobkyně: O. A., narozená X alias V. A. státní příslušnost Běloruská republika toho času v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová sídlem Jezová 1501, 294 21 Bělá pod Bezdězem zastoupena advokátem JUDr. Petrem Tomanem, LL.M. sídlem Těšnov 1059/1, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 963/3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2025, č. j. OAM-1321/BE-BE01-VL15-Z-2025, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2025, č. j. OAM-1321/BE-BE01-VL15-Z-2025, se zrušuje. II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni k rukám jejího zástupce, JUDr. Petra Tomana, LL.M., na náhradě nákladů řízení částku 12 269,40 Kč. Odůvodnění: 1. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou žalovanému do datové schránky dne 5. 12. 2025 a doručenou prostřednictvím žalovaného do datové schránky soudu dne 11. 12. 2025 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 11. 2025, č. j. OAM-1321/BE-BE01-VL15-Z-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném od 1. 10. 2025 (dále jen „zákon o azylu“) rozhodl o zajištění žalobkyně v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová (dále jen „ZZC“) a podle § 46a odst. 5 zákona o azylu stanovil dobu trvání jejího zajištění do 7. 3. 2026. Obsah podání účastníků řízení 2. Žalobkyně nejprve ke své historii uvedla, že dlouhodobě žije mimo území Běloruska. Pracovala postupně v Rusku, Turecku a na Ukrajině. V prosinci 2020 získala humanitární vízum (typ 21) do Polské republiky, kde požádala o povolení k pobytu jako osoba prchající před represivním režimem v Bělorusku. V roce 2023 uzavřela manželství s G. M., německým občanem, a od té doby žijí ve společné domácnosti ve Stuttgartu a žalobkyně se učí německému jazyku, což dokládá její záměr v Německu zůstat. V Německu též v roce 2023 požádala o udělení pobytu za účelem sloučení rodiny s manželem, je tam hlášena k pobytu a má tam sjednáno zdravotní pojištění. Žalobkyně se též podílí na péči o děti manžela z předchozího vztahu. V Polsku žije její dospělý syn, který také uprchl z Běloruska. 3. Žalobkyně uvádí, že se dlouhodobě angažovala proti autoritářskému životu v Bělorusku, psala kritické texty a zveřejňovala je na sociálních sítích. V letech 2018-2020 byla velmi aktivní v době masových protestů proti zfalšovaným prezidentským volbám, na Instagramu sdílela videa a komentáře dokumentující násilné zásahy policie proti demonstrantům a případy mučení a navazovala kontakty s opozičními blogery a jinými tvůrci na sociálních sítích. V důsledku toho se dostala do „hledáčku“ běloruských a ruských bezpečnostních složek. Z obavy z uvěznění a mučení opustila Bělorusko a v Polsku jí byl poskytnut azyl (resp. humanitární pobyt), na což upozornila též žalovaného a přislíbila mu předložení příslušných dokladů. 4. Vůči žalobkyni je v Rusku vedeno trestní řízení pro závažnou drogovou trestnou činnost, na základě nějž byl na ni vydán v květnu 2020 Tverským obvodním soudem v Moskvě zatykač, jenž byl 31. 3. 2023 předán Interpolu (dále jen „ruský zatykač“). Z předložených dokumentů ale plyne, že zakladatel údajné zločinecké skupiny byl soudem již v září 2020 zproštěn obžaloby rozsudkem Moskevského městského soudu. Další obviněný pak zemřel ve vazbě a třetí zmizel. Žalobkyně upozorňuje, že trestní řízení v tomto případě slouží jen jako zástěrka pro politicky motivované stíhání související s její politickou činností. Připomíná též, že dne 18. 8. 2023 byla na základě ruského zatykače předběžně zadržena v Itálii, již 24. 8. 2023 však byla z vydávací vazby po zásahu italského Ministerstva spravedlnosti propuštěna s ohledem na vyloučení Ruské federace z Rady Evropy, ukončení vázanosti Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“) a významné riziko nerespektování práva na spravedlivý proces a vystavení nelidskému a ponižujícímu zacházení, a to i s přihlédnutím k politické aktivitě žalobkyně. Následně dne 26. 6. 2024 pak odvolací soud v Janově rozhodl i o ukončení vydávacího řízení, neboť ruské orgány ani přes výzvu italských orgánů nepředložily nezbytné extradiční podklady. 5. Pokud jde o aktuální události, žalobkyně uvedla, že se dne 16. 11. 2025 v časných ranních hodinách vracela do Německa s manželem a přáteli po krátké návštěvě Prahy, přičemž byli u Rozvadova kontrolování hlídkou Policie České republiky. Jelikož žalobkyně zapomněla svůj cestovní doklad v Německu, sdělila hlídce své osobní údaje a její totožnost byla ověřena ze snímku jejího pasu v telefonu manžela. Jelikož z lustrace vyplynulo, že nemá pobytové oprávnění v ČR a že Německo ji vede v Schengenském informačním systému (dále jen „SIS“) jako osobu, které byl odepřen vstup na území členských států, byla žalobkyně rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen „policejní orgán“), ze dne 18. 11. 2025 zajištěna za účelem správního vyhoštění. Přitom bylo přihlédnuto i k ruskému zatykači a za hlavní překážku realizace vyhoštění byla označena neověřená totožnost žalobkyně, aniž by policejní orgán jakkoliv zhodnotil riziko pronásledování žalobkyně v Rusku a Bělorusku, předchozí azyl v Polsku ani její postavení manželky občana Evropské unie. Žalobkyně přitom při podání vysvětlení popsala svou politickou činnost proti režimu v Bělorusku, získání azylu v Polsku i své rodinné vazby v Německu včetně probíhajícího řízení o pobytu za účelem sloučení rodiny. Výslovně uvedla, že se obává uvěznění a mučení v Bělorusku či Rusku, že nesouhlasí se svým vydáním a že ruský zatykač je ve skutečnosti politicky motivovaný. Upozornila i na to, že manžel je připraven jí poskytnout finanční prostředky, ubytování a další záruky, stejně jako to, že je ochotna požádat v ČR o azyl. 6. Jelikož žalobkyně požádala dne 18. 11. 2025 o azyl, byla následně dne 20. 11. 2025 přezajištěna napadeným rozhodnutím, jež žalobkyně považuje za nezákonné, věcně nesprávné i nepřezkoumatelné. Žalobkyně přitom zdůrazňuje, že rozhodnutí o zajištění je mimořádně intenzivním zásahem do základního práva na osobní svobodu, jež se svou povahou blíží trestu odnětí svobody, a proto je na něj třeba klást zvýšené požadavky, co do zákonnosti, individualizace, přiměřenosti a kvality odůvodnění. Zároveň se při soudním přezkumu uplatní povinnost soudu přihlížet z moci úřední ke všem vadám a nezákonnostem, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 8. 11. 2022 ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21 Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid, takže soudní přezkum není omezen uplatněnými žalobními body. 7. Žalobkyně namítá, že ze čtyř kumulativních podmínek zajištění podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, tj. 1) podání žádosti o mezinárodní ochranu, 2) nemožnost uplatnění zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu, 3) podání žádosti pouze s cílem se vyhnout či pozdržet hrozící vyhoštění či vydání k výkonu trestu do ciziny a 4) možnost dřívějšího podání žádosti, je splněna pouze první podmínka, zatímco podmínky 2) až 4) žalovaný hodnotil nesprávně, či je dokonce nehodnotil vůbec. 8. Pokud jde o údajnou účelovost její žádosti o mezinárodní ochranu, závěr žalovaného je nepodložen a stojí výlučně na časové souvislosti – na podání žádosti až po zajištění, což však nemůže být dostačující. Určité zpoždění žadatele po provedení hraniční kontroly či zásahu policie je i podle závěrů judikatury pochopitelné a o zneužití azylové procedury samo o sobě nic nevypovídá. Nadto se při posouzení účelovosti žádosti musí žalovaný zabývat též tím, zda žadateli skutečně vyhoštění hrozí, což však žalovaný ani přes informace poskytnuté žalobkyní neučinil. Žalobkyně není žadatelem bez azylových důvodů, nýbrž osobou, u níž již jiné členské státy shledaly riziko vážného porušení základních práv. Skutečnost, že předtím žalobkyně řešila svůj status v jiných členských státech EU (humanitární pobyt v Polsku, řízení o pobyt v Německu), přitom racionálně vysvětluje, proč do té doby azyl v ČR nevyhledávala. K podání žádosti přistoupila bezprostředně poté, co se v souvislosti se svým zajištěním poprvé dozvěděla o reálné hrozbě vydání Běloruska. Žalovaný se přitom při posouzení účelovosti žádosti nijak nezabývá tvrzeními žalobkyně o možném pronásledování v Bělorusku. 9. Napadenému rozhodnutí žalobkyně vytýká i to, že žalovaný zcela opomenul, že je manželkou německého občana, tedy rodinným příslušníkem ve smyslu § 15a odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném do