1 Afs 235/2014 — Nejvyšší správní soud

51 Af 10/2023- 30 - text 11 51 Af 10/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové a soudců Karla Ulíka a Josefa Straky ve věci žalobkyně: GTL, spol. s r.o. sídlem Řecká 1107, 250 81 Nehvizdy zastoupena advokátem JUDr. Mariánem Kováčikem sídlem Lessnerova 263/15, 109 00 Praha proti žalovanému: Finanční úřad pro Středočeský kraj sídlem Na Pankráci 1685/17, 19, 140 21 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2023, č. j. 3959477/23/2101-50521-202825, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. V této věci soud řeší spor o výši částky sestávající z nezákonně doměřené daně z přidané hodnoty (dále „DPH“ či „daň“) a penále, která má podléhat úroku podle § 254 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Žalobkyně setrvale uvádí, že jí žalovaný dosud zákonným způsobem nevrátil část nezákonně doměřené DPH a penále za zdaňovací období listopad a prosinec 2010 v celkové výši 228 000 Kč. Žalovaný trvá na tom, že tuto částku v minulosti žalobkyni již vyplatil (byť v důsledku vlastního pochybení), a proto po dni jejího vyplacení žalobkyni úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu v tomto rozsahu nenáleží. Průběh daňového řízení 2. Finanční úřad pro Prahu 1 vydal dne 13. 6. 2012 dodatečné platební výměry na DPH za zdaňovací období únor až prosinec 2010. Souhrnně Finanční úřad pro Prahu 1 žalobkyni doměřil DPH ve výši 658 000 Kč spolu s penále v částce 131 600 Kč, tedy celkem 789 600 Kč (společně dále „dodatečné platební výměry“). Z hlediska posouzení nynější věci je relevantní, že za listopad 2010 činila doměřená DPH 70 000 Kč a penále 14 000 Kč a za prosinec 2010 doměřená DPH dosahovala výše 120 000 Kč a penále 24 000 Kč, tj. dohromady 228 000 Kč. 3. Po delším procesním vývoji Odvolací finanční ředitelství (dále „OFŘ“) rozhodnutím ze dne 13. 9. 2019, jež nabylo právní moci dne 16. 9. 2019, k odvolání žalobkyně dodatečné platební výměry potvrdilo co do částek doměřené daně a uloženého penále a změnilo je v části týkající se bankovního spojení. Náhradní splatnost doměřené daně a penále tak nastala dne 1. 10. 2019. 4. Dne 26. 9. 2019 žalobkyně požádala žalovaného o vrácení přeplatku na DPH a na dani z příjmů právnických osob sníženého o zálohy na dani z příjmů právnických osob 3 x 79 600 Kč. 5. Žalovaný vydal rozhodnutí o přeplatku ze dne 29. 11. 2019, č. j. 5107318/19/2101-50522-208994 (dále „rozhodnutí o přeplatku ze dne 29. 11. 2019“), kterým žalobkyni v plné výši přeplatek na DPH vykázaný ke dni 28. 11. 2019 vrátil, a to ve výši 330 725,67 Kč. 6. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 3. 2022, č. j. 8 Af 43/2019-55, rozhodnutí OFŘ ze dne 13. 9. 2019 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně proto dne 8. 6. 2022 požádala o vrácení vratitelného přeplatku na dani (DPH) a o přiznání a vyplacení úroku podle § 254 daňového řádu s odkazem na to, že dne 2. 5. 2022 se zrušující rozsudek stal pravomocným. Tím mělo žalobkyni vzniknout právo na vrácení zaplacené daně v celkové výši 789 600 Kč (tj. doměřená daň 658 000 Kč a penále 131 600 Kč) a dále úroku 16,00 % p. a. za období od 2. 10. 2019 do 7. 6. 2022 v celkové výši 338 857 Kč. 7. Žalovaný vyrozuměl žalobkyni dne 22. 6. 2022 o tom, že se přeplatek stal vratitelným jen z části (dále „vyrozumění o přeplatku ze dne 22. 6. 2022“). Ke dni 22. 6. 2022 vyčíslil přeplatek na DPH na 589 556 Kč, z něhož se podle § 155 odst. 2 a 6 daňového řádu a podle § 155b odst. 1 a 2 daňového řádu žalobkyni vrací částka 561 600 Kč (fakticky ji žalobkyni vrátil dne 23. 6. 2022). Ke zbývající částce 228 000 Kč žalovaný uvedl, že ji žalobkyni vrátil na základě rozhodnutí o přeplatku ze dne 29. 11. 2019. 8. Dne 11. 7. 2022 žalobkyně podala proti tomuto vyrozumění námitku, o níž žalovaný rozhodl rozhodnutím ze dne 12. 10. 2022, č. j. 4446738/22/2101-50521-209735 (dále „rozhodnutí o námitce ze dne 12. 10. 2022“). V něm konstatoval, že dne 2. 10. 2019 žalobkyně na osobní daňový účet uhradila na DPH za zdaňovací období únor až prosinec 2010 daň ve výši 658 000 Kč a penále ve výši 131 600 Kč. Dne 1. 10. 2019 žalovaný na tomto osobním daňovém účtu zúčtoval doměřenou daň a penále za období únor až říjen 2010, ale administrativním pochybením nezaúčtoval částky za listopad a prosinec v celkové výši 228 000 Kč. O tuto částku se zvýšil vratitelný přeplatek, takže dne 4. 12. 2019 žalovaný vrátil žalobkyni přeplatek ve výši 330 725,67 Kč. Nedošlo proto k poškození žalobkyně, ale naopak k jejímu zvýhodnění. Vrácena byla celková výše 789 600 Kč, tj. doměřená daň 658 000 Kč a doměřené penále 131 600 Kč. 9. Žalobu proti rozhodnutí o námitce ze dne 12. 10. 2022 zamítl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 8. 2023, č. j. 54 Af 17/2022-84 (dále „rozsudek č. j. 54 Af 17/2022-84“). Kasační stížností proti němu žalobkyně nebrojila. 10. OFŘ rozhodnutím ze dne 30. 3. 2023, č. j. 11525/23/5300-22443-702189 („rozhodnutí OFŘ ze dne 30. 3. 2023“) zrušilo dodatečné platební výměry a daňové řízení zastavilo. 11. Posléze žalobkyně dne 17. 4. 2023 požádala o vrácení vratitelného přeplatku na dani ve výši 228 000 Kč. Této žádosti žalovaný vyrozuměním ze dne 22. 6. 2023 nevyhověl, neboť požadovanou částku žalobkyni vrátil rozhodnutím o přeplatku ze dne 29. 11. 2019. Na tomto závěru setrval i v následném rozhodnutí o námitce ze dne 6. 10. 2023. 12. Žalovaný dne 28. 4. 2023 vyrozuměl žalobkyni o předpisu úroku z nesprávně stanovené daně za zdaňovací období únor až prosinec 2010 v celkové výši 191 579 Kč (dále „vyrozumění o předpisu úroku ze dne 28. 4. 2023“). Počátek úročení nesprávně stanovené daně žalovaný stanovil na den 2. 10. 2019 a do dne 4. 12. 2019 úročil celou částku nesprávně stanovené daně ve výši 658 000 Kč. Od 5. 12. 2019 do 23. 6. 2022 počítal úroky již jen z částky 468 000 Kč, protože předchozího dne měl 190 000 Kč žalobkyni vrátit. Obdobně žalovaný postupoval i při vyčíslení úroku z nesprávně stanoveného penále, tedy od 5. 12. 2019 dle žalovaného vznikaly úroky z penále jen z částky 93 600 Kč, nikoli z celkové částky 131 600 Kč (penále ve výši 38 000 Kč měl žalovaný rovněž žalobkyni vrátit dne 4. 12. 2019). 13. Následně žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále „napadené rozhodnutí“) zamítl žalobkyninu námitku proti vyrozumění o předpisu úroku ze dne 28. 4. 2023. V ní žalobkyně především sporovala, že by jí žalovaný částku ve výši 228 000 Kč (190 000 Kč na doměřené dani a 38 000 Kč na penále) již vrátil, proto nesouhlasila s úročením ode dne 5. 12. 2019 z nižších částek. Žalovaný však v napadeném rozhodnutí trval na tom, že z důvodu administrativního pochybení tuto částku žalobkyni vrátil dne 4. 12. 2019 na základě rozhodnutí o přeplatku ze dne 29. 11. 2019. Proto žalobkyni od tohoto dne úrok z neoprávněného jednání správce daně z částky 228 000 Kč dle žalovaného nenáleží. Obsah podání účastníků 14. Žalobkyně se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Tvrdí, že pokud bylo daňové řízení zastaveno až rozhodnutím OFŘ ze dne 30. 3. 2023, vznikl jí tímto dnem nárok na vrácení přeplatku na dani za zdaňovací období listopad a prosinec 2010. Daňový subjekt má právo na vrácení přeplatku na dani až poté, kdy OFŘ vyměřenou daň sníží nebo platební výměry zruší a řízení zastaví. Proto žalobkyni nemohl být přeplatek ve výši 228 000 Kč vrácen již 4. 12. 2019, jak uvádí žalovaný. Pokud by to byla pravda, měl žalovaný vydat opravné rozhodnutí, kterým by své administrativní pochybení v rozhodnutí o přeplatku ze dne 29. 11. 2019 napravil. Ve vyrozumění o přeplatku ze dne 22. 6. 2022 pak měl rozhodnout o celé částce, tj. o přeplatku za zdaňovací období únor až prosinec 2010. Částku 228 000 Kč žalobkyni vyplacenou v roce 2019 je třeba pokládat za bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně a na ni samu lze hledět jako na poctivého příjemce podle § 3000 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Žalovaný nemohl věc vyřešit v rámci odůvodnění jiného rozhodnutí, aniž by vydal samostatné opravné rozhodnutí, a částku „započíst“ o 3 roky později. V důsledku toho žalobkyni náleží úrok podle § 254 daňového řádu u doměřené daně (658 000 Kč) a penále (131 600 Kč) v plné výši za celé období, tj. do dne uhrazení celé částky. 15. Žalovaný navrhuje žalobu zamítnout. Především odkazuje na rozsudek č. j. 54 Af 17/2022-84, který řešil týž přeplatek. V něm soud již vyslovil závěr, že spornou částku v důsledku administrativního pochybení žalovaný již žalobkyni vrátil dne 4. 12. 2019. Přesto žalobkyně opětovně vrácení částky ve výši 228 000 Kč zpochybňuje. Žalovaný má ale tuto otázku za vyřešenou. Z toho důvodu není opodstatněný požadavek na zaplacení úroku podle § 254 daňového řádu z doměřené daně a penále v celkové výši. Jeho smyslem je daňovému subjektu kompenzovat to, že nemohl po určitou dobu s penězi disponovat v důsledku nezákonného rozhodnutí správce daně. Pokud byla část uhrazené doměřené daně žalo