1 As 89/2010 — Nejvyšší správní soud

54 Af 19/2022- 47 - text 22 54 Af 19/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Oulíkové a soudců Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., a JUDr. Davida Krysky, Ph.D., ve věci žalobce: Dr. Ing. R. R. bytem X zastoupen advokátkou Mgr. Alenou Raisovou sídlem Krhanická 988/7, Praha 4 proti žalovanému: Generální ředitelství cel, sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 13. 10. 2022, č. j. 42556-6/2022-900000-314, a ze dne 17. 10. 2022, č. j. 42556-5/2022-900000-314, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný obdržel dne 25. 5. 2020 od německého Hauptzollamt Stralsund (Hlavní celní úřad v Stralsundu) žádost o poskytnutí mezinárodní pomoci při vymáhání pohledávky vůči žalobci ve výši 134 712 336 Kč. Součástí žádosti byl exekuční titul, kterým byl podle § 20 odst. 2 zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, (dále jen „zákon o mezinárodní pomoci“) Jednotný doklad o vymahatelnosti pohledávek ze dne 25. 5. 2020, referenční číslo DE_20029182020_20200525_UIPE_1 (dále jen „jednotný doklad“). Dne 26. 5. 2020 žalovaný postoupil žádost Celnímu úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) a pověřil jej uskutečněním úkonů při poskytování mezinárodní pomoci [viz § 4 odst. 3 písm. a) a § 8 odst. 1 písm. c) zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve spojení s § 9 zákona č. 471/2011 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek (dále jen „zákon o mezinárodní pomoci“)]. 2. Žalobce vedl u zdejšího soudu několik sporů souvisejících s vymáháním této pohledávky. Soud rozhodl rozsudky ze dne 25. 9. 2023, č. j. 55 Af 15/2022-52 (který se týkal námitek proti exekučním příkazům ze dne 20. 7. 2020 a ze dne 23. 11. 2021), ze dne 10. 10. 2023, č. j. 51 Af 2/2023-45, a ze dne 29. 2. 2024, č. j. 51 Af 6/202294 (které se týkaly návrhů na zastavení daňové exekuce zahájené na základě exekučních příkazů ze dne 20. 7. 2020 a ze dne 10. 7. 2020), a ze dne 31. 1. 2025, č. j. 55 Af 12/2022-71 (který se týkal námitek proti exekučnímu příkazu ze dne 2. 2. 2022). Žalobce byl úspěšný pouze ve věci sp. zn. 55 Af 15/2022, a to z důvodů, které přímo nesouvisí s nyní posuzovanou věcí. Proti žádnému z těchto rozsudků nebyly podány kasační stížnosti. Dále je soudu z úřední činnosti známo, že rozsudkem ze dne 18. 8. 2020, č. j. 8 As 184/202032, Nejvyšší správní soudu (dále též „NSS“) zamítl žalobcovu kasační stížnost proti usnesení, jímž Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) odmítl žalobu na ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, který měl spočívat v záznamu, jimž žalovaný předal německému celnímu orgánu dožádané informace o žalobci (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 657/21). 3. Nynější věc se týká zřízení zástavního práva k zajištění výše uvedené daňové pohledávky v celkové výši 156 318 198,03 Kč (včetně příslušenství), o jejíž vymáhání Českou republiku požádala Spolková republika Německo (dále jen „Německo), rozhodnutími správce daně ze dne 20. 1. 2022, č. j. 35864/2022-610000-42.2, a ze dne 12. 1. 2022, č. j. 12508/2022-610000-42.2. 4. Rozhodnutím ze dne 12. 1. 2022 správce daně zřídil zástavní právo ke 3 motocyklům a 3 osobním automobilům, jejichž vlastníkem je podle registru motorových vozidel žalobce. 5. Rozhodnutím ze dne 20. 1. 2022 pak zřídil zástavní právo k nemovitým věcem (1) zapsaným na LV č. XA v k. ú. a obci X (tj. parcela č. XB, výměra 735 m², zahrada) v rozsahu vlastnického práva žalobce k podílu ½, a (2) zapsaným na LV č. XC v k. ú. a obci X (tj. parcela č. XD, výměra 670, orná půda, a parcela č. XE, výměra 31 m2, zastavěná plocha a nádvoří, součástí je stavba č. e. XF), a to v rozsahu vlastnického práva žalobce k podílu ½ v režimu společného jmění manželů (dále jen „SJM“): 6. Žalobce brojil proti rozhodnutím o zřízení zástavního práva odvoláním, ve kterém namítl, že vůči německé daňové pohledávce není v postavení dlužníka, ale ručitele, a proto není naplněn § 170 odst. 1 daňového řádu, podle kterého je správce daně oprávněn zřídit zástavní právo k majetku daňového subjektu k zajištění jím neuhrazené daně za podmínek stanovených občanským zákoníkem, pokud tento zákon nestanoví jinak. 7. Pro zřízení zástavního práva k zajištění neuhrazené daně jiného státu musí být orgán dožádaného státu o takový postup požádán v rámci mezinárodní pomoci orgánem dožadujícího státu nebo se musí stát pohledávka splatnou i na území ČR poté, kdy dožádaný orgán vyzve dlužníka nebo ručitele k úhradě nedoplatku a tento nedoplatek není ve stanovené lhůtě dobrovolně uhrazen. Předpokladem existence nesplacené daně pro účely jejího vymáhání na území ČR (jako dožádaného státu), je tedy marné uplynutí lhůty k dobrovolné úhradě. K doručení výzvy k dobrovolnému plnění však nedošlo. Správce daně zahájil daňovou exekuci bez dalšího, tedy bez toho, aby žalobci doručil výzvu k dobrovolnému plnění. Tím došlo nejen k neoprávněnému zahájení exekuce, ale dotčená pohledávka se na území ČR nikdy nestala splatnou. 8. Dále žalobce poukázal na odlišný rozsah práv daňového dlužníka a daňového ručitele. Na rozdíl od daňového dlužníka může daňový ručitel podat proti výzvě k úhradě nedoplatku odvolání s odkladným účinek (§ 171 daňového řádu). Správce daně však výzvu k úhradě nedoplatku žalobci vůbec nedoručil. Z těchto důvodů nejsou podle žalobce naplněny předpoklady pro aplikaci § 170 daňového řádu. 9. „Pro úplnost“ žalobce dodal, že se proti neoprávněně vedené exekuci bránil a brání (návrhem na odklad a zastavení exekuce a námitkami proti exekučním příkazům). Celní úřad rozhodl o zřízení zástavního práva ještě před tím, než bylo o žalobcově návrhu na zastavení exekuce rozhodnuto, a za situace, kdy žalobce po dobu delší než 10 let s žádným svým majetkem nenakládá, jak musí být celnímu úřadu dobře známo. 10. Dále žalobce namítl, že výše zajištěné pohledávky neodpovídá skutečnosti – zákonným mantinelům pro její určení daným německým a českým právem i mezinárodními normami. Odkazuje-li správce daně na § 22 zákona o mezinárodní pomoci, opomíjí, že žalobce není v postavení dlužníka, ale ručitele. Podle německého práva ani podle § 171 daňového řádu nelze po ručiteli požadovat ani vymáhat příslušenství daně. Rozhodnutí správce daně tedy zajišťují pohledávku vyšší, než je pohledávka, jejíž vymáhání je možné a než je dožadujícím státem žádáno. Neoprávněné zajištění příslušenství přitom není marginální. Ke dni podání odvolání přesahuje 21 mil. Kč. 11. Závěrem odvolání žalobce namítl, že rozhodnutím ze dne 20. 1. 2022 správce daně zajistil nemovitosti na LV č. XC v rozsahu vlastnického práva k podílu ½ v režimu SJM. Takové zajištění ale není možné, protože je v rozporu se skutečným stavem. Manželství žalobce bylo pravomocně rozvedeno dne 10. 7. 2010. Podle § 150 odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni 10. 7. 2010 (dále jen „občanský zákoník 1964“) za použití přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), nastoupila nejpozději dnem 11. 7. 2013 zákonná domněnka, podle které je žalobce vlastníkem pouze spoluvlastnického podílu ¼ nemovitostí zapsaných na LV č. XC. 12. Žalovaný v záhlaví označenými rozhodnutími změnil obě rozhodnutí správce daně tak, že ve výroku aktualizoval výši úroku z prodlení, který ke dni 12. 1. 2022 činil 22 755 779,00 Kč, a v důsledku toho změnil výši pohledávky na 157 964 840,03 Kč, a dále upravil výkaz vykonatelných rozhodnutí tak, že podkladem pro náklady řízení je rozhodnutí ze dne 10. 7. 2020, č. j. 277957/2020-610000-42.2 (namísto původně uvedeného rozhodnutí ze dne 23. 11. 2021, č. j. 483975/2021-610000-42.2). V případě rozhodnutí o zřízení zástavního práva k nemovitostem pak změnil údaj o podílu žalobce na nemovitostech zapsaných na LV č. XC tak, že se zřizuje zástavní právo k žalobcově vlastnickému podílu ¼. 13. V odůvodnění žalovaný úvodem konstatoval, že mu správce daně spolu s odvoláním postoupil také dřívější žalobcova podání ze dne 12. 8. 2020 a 25. 8. 2020. Žalovaný vyhodnotil tato podání jako námitku tzv. systémové podjatosti. Žalobce namítal mimo jiné podjatost generálního ředitele žalovaného, aniž by jej jmenovitě upřesnil. S ohledem na skutečnost, že aktuální generální ředitel žalovaného byl do funkce ustanoven až dne 8. 7. 2022 a dříve nebyl příslušníkem celní správy, námitka zjevně nemohla směřovat vůči němu. Dále se proto žalovaný zabýval pouze namítanou podjatostí osob zařazených do jeho struktury. S odkazem na judikaturu zdůraznil, že pro systémovou podjatost nepostačuje skutečnost, že všechny úřední osoby jsou v zaměstnaneckém či jemu obdobném poměru k subjektu, jehož zájmy mohou být v řízení dotčeny, ale k takové skutečnosti by musely přistoupit ještě další okolnosti nasvědčující tomu, že by postoj úředních o