2 Afs 171/2024 — Nejvyšší správní soud

54 Af 7/2023- 41 - text 10 54 Af 7/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců JUDr. Bc. Kryštofa Horna a JUDr. Davida Krysky ve věci žalobkyně: BM MOTO s.r.o., IČO: 60468629 sídlem Podholí 43/5, Lysolaje, Praha 6 zastoupena advokátem Mgr. Matyášem Moskou sídlem Na Strži 1702/65, Nusle, Praha 4 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 4. 2023, č. j. 14898/23/5100-00460-704211, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný změnil výrok rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 27. 4. 2022, č. j. 2204593/22/2102-00460-110009 (dále jen „platební výměr“), tak, že žalobkyni podle § 13a zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o dani z nemovitých věcí“) a podle § 139 ve spojení s § 147 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „daňový řád“) vyměřil daň z nemovitých věcí na rok 2022 v celkové výši 89 416 Kč skládající se z daně z pozemků ve výši 316 Kč a daně ze staveb a jednotek ve výši 89 100 Kč. Správce daně platebním výměrem původně vyměřil žalobkyni daň z nemovitých věcí na rok 2022 v celkové výši 110 143 Kč skládající se z daně z pozemků ve výši 21 043 Kč a daně ze staveb a jednotek ve výši 89 100 Kč. 2. Podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí a platebního výměru byla obecně závazná vyhláška města Hostivice č. 5/2021 ze dne 29. 9. 2021, kterou se stanoví koeficienty pro výpočet daně z nemovitých věcí (dále jen „vyhláška č. 5/2021“). Její čl. 2 stanoví místní koeficient 5 pro části města vymezené v příloze vyhlášky výčtem parcelních čísel konkrétních pozemků. V příloze jsou uvedeny pozemky v katastrálním území Litovice ve vlastnictví žalobkyně (pozemek parc. č. 521/79 a pozemek parc. č. st. 1354, jehož součástí je stavba č. p. 2464) a nemovité věci v tomtéž katastrálním území, k nimž má žalobkyně spoluvlastnický podíl 1/40 (pozemek parc. č. st. 1322, jehož součástí je vodní dílo, a pozemky parc. č. 382/4, parc. č. 521/49, parc. č. 521/63, parc. č. 521/64, parc. č. 521/69, parc. č. 521/77 a parc. č. 521/87). 3. Žalobkyně měla za to, že vyhláška č. 5/2021 je nezákonná, a proto podala Ministerstvu vnitra (dále jen „ministerstvo“) podnět k výkonu dozoru. Ministerstvo shledalo, že vyhláška č. 5/2021 je v rozporu s ústavním principem rovnosti a s § 12 a § 11 odst. 3 písm. b) zákona o dani z nemovitých věcí, který obchází, a vyzvalo město Hostivice ke zjednání nápravy. Město Hostivice reagovalo přijetím obecně závazné vyhlášky č. 2/2022 ze dne 12. 9. 2022, jíž vyhlášku č. 5/2021 a úpravu místního koeficientu zrušilo. Tato vyhláška nabyla účinnosti dne 1. 1. 2023. Žalobkyně závěry ministerstva o nezákonnosti vyhlášky č. 5/2021 argumentovala v odvolání. Žalovaný z ní přesto vycházel. 4. Žalobkyně trvá na tom, že vyhláška č. 5/2021 je nezákonná, protože je diskriminační a obchází § 11 odst. 3 písm. b) zákona o dani z nemovitých věcí. Žádá proto, aby ji soud neaplikoval. Nezákonnost vyhlášky č. 5/2021 žalobkyně opírá o tzv. test čtyř kroků tak, jak ho provedlo ministerstvo, přičemž se soustředí zejména na druhý a třetí krok testu. 5. Město Hostivice přijetím vyhlášky č. 5/2021 podle žalobkyně překročilo svou působnost (druhý krok). Místní koeficient totiž zavedlo pro „část obce“ vymezenou výčtem parcelních čísel konkrétních nemovitostí, které tvoří areály výrobních, průmyslových a jiných podniků a logistických a nákupních center. Žalobkyně odkazuje na podrobnou analýzu pojmu „část obce“, kterou provedlo ministerstvo. To dospělo k závěru, že „částí obce“ je třeba rozumět část území obce, které je souvislého charakteru, a obydlené občany této obce, kteří tvoří „územní společenství“. Jedná se tedy o určitou ucelenější lokalitu, ve které se nachází více nemovitých věcí, mezi nimiž existuje věcná a místní (zejména historická, urbanistická a krajinná) souvislost a jež pojí určitá společná specifika odrážející podmínky dané části území obce a občanů, kteří na něm žijí. Za část obce lze tedy označit tu občany obydlenou část jejího území, která by za jiných okolností mohla být samostatnou obcí, byť by co do počtu obyvatel byla obcí velmi malou: zpravidla jde o historicky vzniklé městské čtvrti a dřívější samostatné obce či osady, které se k obci přičlenily historickým vývojem. Selektivně vybrané komerčně využívané nemovité věci proto nelze považovat za „části obce“. 6. Podle žalobkyně město Hostivice dále opomnělo přihlédnout k ústavnímu zákazu zavádění zdanění, které má rdousící účinek, a k ústavnímu principu rovnosti a zákazu diskriminace (třetí krok). Podle judikatury Ústavního soudu nemá daň ničit zdroj, ze kterého plyne, nesmí vést k plíživé konfiskaci majetku a nesmí zasahovat do majetkové substance. Podle žalobkyně má daň ve výši 89 416 Kč, která jí byla stanovena na podkladě vyhlášky č. 5/2021, rdousící účinek, jelikož je nepřiměřeně vysoká a má velký dopad do majetkové sféry žalobkyně. 7. K otázce diskriminace žalobkyně s odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvádí, že z hlediska ústavnosti odlišného (vyššího) daňového zatížení jedné skupiny poplatníků oproti jiné je rozhodující existence objektivních a rozumných důvodů vysvětlujících jak existenci odlišného zacházení, tak intenzitu a formu tohoto odlišného zacházení. Princip rovnosti vyžaduje, aby daňový zákon zatěžoval daňové poplatníky rovnoměrně. Město Hostivice ani na výzvu ministerstva dostatečně nevysvětlilo vyšší daňové zatížení podnikatelů. Uvedlo, že místní koeficient se vztahuje na všechny pozemky určené k podnikání a jeho účelem je kompenzace výpadku části daňových příjmů v souvislosti se zrušením tzv. superhrubé mzdy. Odlišné daňové zatížení jednotlivých skupin vlastníků nemovitých věcí je podle města politické rozhodnutí. Upozornilo na odlišné sazby daně z příjmů pro fyzické a právnické osoby a výše daně z nemovitých věcí mezi jednotlivými obcemi. Má-li odůvodňovat místní koeficient v části obce, muselo by odůvodňovat i odlišnou výši koeficientů vůči sousedním obcím. Podle žalobkyně není skutečnost, že daňový poplatník podniká či vlastní nemovitou věc užívanou k podnikání, sama o sobě legitimním důvodem pro vyšší zdanění. Vyhláška č. 5/2021 tak odporuje principu rovnosti. 8. Zavedením místního koeficientu, který se vztahuje na podnikatelsky užívané nemovitosti, sledovalo město Hostivice právem neaprobovaný účel, protože tak obchází úpravu tzv. obecního (podnikatelského) koeficientu podle § 11 odst. 3 písm. b) zákona o dani z nemovitých věcí. 9. Vyhláška č. 5/2021 podle žalobkyně neobstojí ani ve čtvrtém kroku testu. Město Hostivice jednalo zjevně nerozumně, protože vyhláška č. 5/2021 má povahu individuálního právního aktu, a tak odporuje požadavku na obecnost právních předpisů, protože neužívá správně pojem „jednotlivá část obce“. 10. Protože napadené rozhodnutí bylo vydáno za užití nezákonného podkladu, je rovněž nezákonné. 11. Žalovaný navrhl žalobu zamítnout. Vyhláška č. 5/2021 vymezuje „jednotlivou část obce“ v souladu se zákonem. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 24/23, týkající se obecně závazné vyhlášky obce Řepov, která stanovila místní koeficient obdobným způsobem jako vyhláška č. 5/2021. Pro stanovení daně z nemovitých věcí je rozhodující stav k 1. lednu roku, na který je daň stanovována a ke změnám rozhodných skutečností, které nastanou v průběhu zdaňovacího období, se nepřihlíží. Vyhláška č. 5/2021 byla účinná od 1. 1. 2022 do 31. 12. 2022. Nebyla zrušena Ústavním soudem ani nebyla pozastavena její účinnost. Žalovaný nemohl, narozdíl od soudu, posuzovat její zákonnost a případně ji neaplikovat. Nicméně vyhláška č. 5/2021 podle něj obstojí v testu čtyř kroků. Odkázal na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 24/23, které jsou plně aplikovatelné na projednávanou věc. Úmyslem zákonodárce bylo umožnit obcím zohlednit místní koeficient například s ohledem na průmyslové areály, což město Hostivice učinilo. Podle žalovaného není stanovený koeficient ani nerozumný. Pouze sleduje legitimní zájem obce na stanovení rozdílné výše koeficientu pro průmyslové areály, a to v rozsahu, který je přípustný. Podstatný obsah správního spisu 12. Správce daně platebním výměrem vyměřil žalobkyni daň z nemovitých věcí na rok 2022 v celkové výši 110 143 Kč skládající se z daně z pozemků ve výši 21 043 Kč a daně ze staveb a jednotek ve výši 89 100 Kč. 13. Žalobkyně se proti platebnímu výměru odvolala. Namítla, že vyhláška č. 5/2021 je nezákonná, protože město Hostivice překročilo svou půs