9 Ads 23/2016 — Nejvyšší správní soud

55 Ad 7/2024- 58 - text 14 55 Ad 7/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Peroutkou ve věci žalobce: Z. K. bytem X zastoupený advokátem JUDr. Markem Dvořákem sídlem Čs. armády 29, Příbram proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 3. 2024, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 13. 3. 2024, č. j. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 12 840,05 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám žalobcova zástupce JUDr. Marka Dvořáka, advokáta. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Rozhodnutím ze dne 26. 1. 2023, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí), žalovaná zamítla žalobcovu žádost o úpravu starobního důchodu. Žalobce nesplnil podmínku výkonu zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech po dobu 15 let, popř. po dobu 10 let v uranových dolech. Rozhodnutím ze dne 13. 3. 2024, č. j. X (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaná zamítla žalobcovy námitky a prvostupňové rozhodnutí potvrdila. Podle žalované nebylo možné roky, kdy žalobce pracoval na pozici „důlní měřič“ v uranovém dole, považovat za dobu, kdy vykonával zaměstnání relevantní pro úpravu (zvýšení) starobního důchodu některým horníkům. Žalobce tak nedosáhl požadavku na nejméně desetiletý výkon vybraného zaměstnání se stálým pracovištěm v podzemí. 2. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.), domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalované. II. Obsah žaloby a ostatních podání 3. Žalobce v žalobě poukázal na judikaturu, v níž se soudy již zabývaly úpravou starobního důchodu pro bývalé důlní měřiče (započítáním též výkonu této profese do doby zakládající nárok na úpravy starobního důchodu). Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. III. ÚS 1015/13, nelze formalisticky lpět pouze na tom, do jakých kategorií příslušnou profesi zařadily prováděcí právní předpisy. Žalobce měl za to, že naplnil podmínky pro přiznání preferovaného „hornického“ důchodu. V žalobcově případě postačovalo, aby pro splnění časové podmínky pro úpravu starobního důchodu vykonával v uranovém dole minimálně 10 let zaměstnání, v němž trávil většinu času na pracovišti v podzemí. Žalovaná hodnotila charakter žalobcem vykonávaného zaměstnání formalisticky na základě toho, do jaké kategorie zařadil pracovní pozici „důlní měřič“ žalobcův bývalý zaměstnavatel. S takovým zařazením žalobce nesouhlasil a považoval jej za administrativní chybu zaměstnavatele. Z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1015/13 plyne, že by zařazení pracovních pozic měla žalovaná zkoumat ze své úřední povinnosti, nikoli se mechanicky spoléhat na potvrzení zaměstnavatele. Pro zařazení zaměstnání do kategorie zaměstnání se stálým pracovištěm v podzemí je rozhodné pouze to, zda horník vykonával práci soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně na pracovištích v pod zemí hlubinných nebo uranových dolů. To lze aplikovat i na technickohospodářské pracovníky. Skutečnost, že žalobce pracoval převážně v podzemí, dokládá popis pracovní pozice „samostatný odborný technický pracovník – důlní měřič“ a potvrzení žalobcova bývalého zaměstnavatele ze dne 11. 12. 2018, v němž je uvedeno, jakou dobu žalobce v letech 1982 až 1989 (kdy pracoval jako důlní měřič) strávil během pracovní doby v podzemí. Z potvrzení lze odvodit (vypočíst), že žalobce trávil většinu pracovní doby v podzemí (výpočet žalobce zanesl do tabulky a vložil do žaloby). Součet dob, kdy žalobce pracoval jako „horník-dělník“, „mistr“ a „důlní měřič“, dohromady přesahuje požadovaných 10 let. Žalobce tak splňuje podmínky pro úpravu starobního důchodu. 4. Žalovaná se ve vyjádření k žalobě neztotožnila náhledem Ústavního soudu, vyjádřeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 1015/2013, že výčet zaměstnání, která zakládají nárok na úpravu starobního důchodu, není v prováděcích předpisech vymezen taxativně. Tento omyl Ústavního soudu žalovaná prokázala v dalších soudních řízeních. Žalovaná citovala rozsudek ze dne 8. 11. 2019, č. j. 49 Ad 19/2018-84, v němž Krajský soud v Praze blíže vysvětlil nedostatky výkladu zastávaného Ústavním soudem. Následně však NSS ve zrušujícím rozsudku ze dne 16. 4. 2020, č. j. 4 Ads 448/2019-44, přenesl nelogickou úvahu Ústavního soudu do správní praxe, čímž připustil roli Ústavního soudu jako pozitivního zákonodárce. Ústavní soud „změnou“ taxativního výčtu zaměstnání v hornictví založil po více jak 40 letech jednotné správní praxe zcela nové nároky vybrané skupině pojištěnců, a to v rozporu s úmyslem zákonodárce (resp. soudce zpravodaj interpretoval úmysl zákonodárce nesprávně). Žalovaná vysvětlila, že označení I.AA zavedl ve správní praxi její právní předchůdce pro zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech, která byla poprvé legislativně upravena zákonem č. 73/1982 Sb., o změnách zákona o sociálním zabezpečení a předpisů o nemocenském pojištění. Jednotlivé profese zařazené do této pracovní kategorie byly vyjmenovány v nařízení vlády č. 74/1982 Sb., o některých úpravách v nemocenském pojištění a důchodovém zabezpečení pracujících v hornictví, účinném do 30. 9. 1988, a s účinností od 1. 10. 1988 v příloze č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Zavedená zkratka se týkala jen těchto vyjmenovaných profesí (se stálým pracovištěm pod zemí) a žádných jiných. 5. Žalovaná upozornila na to, že žalobce není poživatelem „standardního“ starobního důchodu, ale starobního důchodu se sníženým důchodovým věkem na 55 let. Žalobce tak již byl z důvodu výkonu svého zaměstnání zvýhodněn oproti ostatním pojištěncům narozeným v témže roce. Žalovaná dále analyzovala rozlišení pracovních kategorií podle § 14 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, a podmínky nároku na zvýšení procentní výměry starobního důchodu podle § 76a zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Žalobce by měl na zvýšení procentní výměry starobního důchodu nárok, pokud by vykonával v uranových dolech alespoň 10 let zaměstnání se stálým pracovištěm pod zemí. Jedná se o zaměstnání taxativně vyjmenovaná v příloze č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb. Podle názoru Ústavního soudu v nálezu sp. zn. III. ÚS 1015/13 je možné zaměstnání hodnotit jako zaměstnání se stálým pracovištěm pod zemí, ačkoli nebylo vyjmenováno v příloze č. 2, nařízení vlády č. 177/1988 Sb., pokud technickohospodářský pracovník vykonával rizikové práce soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně na pracovištích hlubinných dolů. V tom případě žalované není zřejmé, jak od sebe odlišit technickohospodářské pracovníky (důlní měřiče) podle § 14 odst. 2 písm. a) [ve správní praxi označené jako I.AA pracovní kategorie] a písm. b) [ve správní praxi označené jako I.A pracovní kategorie] zákona o sociálním zabezpečení, jelikož rizikové práce se u obou kategorií vykonávají na pracovištích v podzemí hlubinných dolů. 6. V přecházejícím řízení nebylo prokázáno, že by žalobce vykonával 15 (v případě uranových dolů 10) let zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí. Podmínku dosažení expozice 2 100 směn žalovaná nezkoumala, jelikož není pro úpravu výše starobního důchodu rozhodná. Pokud žalobce rozporoval údaje poskytnuté zaměstnavatelem, žalovaná připomněla, že zaměstnavatel byl povinen vyplnit evidenční list důchodového zabezpečení v souladu s resortními seznamy ústředních orgánů státní správy. Resortní seznamy určovaly pro každou profesi číslo, které zaměstnavatel následně uváděl v evidenčním listu důchodového zabezpečení. Zaměstnavatel byl povinen řídit se názvoslovím resortních seznamů a nemohl si vymýšlet nová čísla jednotlivých profesí. Podle žalované se Ústavní soud dopustil při vykladu podzákonného právního předpisu omylu, jestliže zaměnil taxativní výčet za příkladmý a NSS se tímto omylem odmítl zabývat. Neotevření justičního dialogu ale neznamená, že by si zaměstnavatel mohl zaměstnání evidovat a zařazovat podle svého uvážení bez ohledu na resortní seznamy. Profese „důlní měřič“ měla určené konkrétní číslo a pracovní kategorii. Správní soudy tak kladou důraz na to, aby žalovaná buď došetřovala skutečně vykonávanou práci (zda lze skutečně vykonávanou práci podřadit pod některé ze zaměstnání v příloze č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., např. jako „horník-dělník“), nebo aby podle názoru Ústavního soudu zaměstnání hodnotila jako zaměstnání se stálým pracovištěm pod zemí, pokud bylo vykonáváno soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně na pracovištích hlubinných dolů (což jde proti smyslu a účelu právní úpravy), popř. aby došetřovala obojí. 7. Žalovaná nesouhlasila s náhledem Ústavního soudu, že by § 15 odst. 3 zákona o sociálním zabezpečení představoval samostatnou podmínku pro zařazení tech