3 Azs 66/2017 — Nejvyšší správní soud

56 A 3/2025- 41 - text 5 56 A 3/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Miroslavem Makajevem ve věci žalobkyně: M. P. bytem X zastoupena advokátem JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D. sídlem Karlovo náměstí 28, Praha proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 11, Praha, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 17. 12. 2024, č. j. 140311/2024/KUSK/OSŽPS/ZAM, takto: I. Žaloba se v části, v níž směřuje proti výroku II. rozhodnutí ze dne 17. 12. 2024, č. j. 140311/2024/KUSK/OSŽPS/ZAM, odmítá. II. Výrok I. rozhodnutí ze dne 17. 12. 2024, č. j. 140311/2024/KUSK/OSŽPS/ZAM, a výrok I. rozhodnutí Městského úřadu Kutná Hora ze dne 6. 9. 2024, č. j. MKH/092289/2024, se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací žalovanému k dalšímu řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 21 404,10 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., advokáta. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný: a. Výrokem I. zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil výrok I. rozhodnutí Městského úřadu Kutná Hora (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 6. 9. 2024, č. j. MKH/092289/2024. Správní orgán prvního stupně tímto rozhodnutím shledal žalobkyni vinnou z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), neboť porušila ustanovení § 4 písm. a) a § 24 odst. 2 téhož zákona. Za toto jednání uložil žalobkyni pokutu ve výši 2 000 Kč. b. Výrokem II. zrušil výrok II. shora označeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně a řízení v této části zastavil. 2. Žalobkyně především namítá nesprávné vyhodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí a v důsledku toho nesprávné skutkové závěry správních orgánů. V této souvislosti rovněž namítá neprovedení důkazů dalšími svědeckými výpověďmi. Rovněž namítla, že k zahájení přestupkového řízení došlo až po uplynutí promlčecí doby. 3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nepřinesl nové informace nad rámec napadených rozhodnutí. Žalobkyně ve své replice polemizovala s některými argumenty žalovaného, které však z níže uvedených důvodů, nebyly pro rozhodnutí soudu stěžejní. Posouzení věci krajským soudem 4. Soud nejprve ověřil, zda byla žaloba podána včas, osobou k tomu oprávněnou a že obsahuje všechny formální náležitosti na ni kladené, přičemž shledal, že tomu tak bylo (a jedná se tedy o žalobu věcně projednatelnou) pouze z části. Soud připomíná, že žalobou napadené rozhodnutí obsahuje dva samostatné výroky, přičemž jeden se vztahuje k přestupku žalobkyně a druhý k přestupku pana D. Žalobkyně sice navrhla zrušení napadeného rozhodnutí jako celku, nicméně její argumentace směřuje pouze k té části rozhodnutí správních orgánů, jež se týkají jejího jednání. Ve vztahu k jednání pana D. (výrok II. napadeného rozhodnutí) žaloba neobsahuje žádný žalobní bod a je tedy nepřípustná dle § 37 odst. 5 s. ř. s. 5. V dalším kroku soud přistoupil k přezkumu výroku I. napadeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“) v mezích uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Po přezkumu napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Ve věci rozhodoval soud bez jednání, jelikož shledal důvody k postupu dle § 76 s. ř. s. 6. Soud se předně zabýval otázkou námitkou žalobkyně, že k zahájení přestupkového řízení došlo až po uplynutí promlčecí doby. Tato námitka není důvodná. 7. Podle § 29 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“) odpovědnost za přestupek zaniká uplynutím promlčecí doby. 8. Podle § 30 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky činí promlčecí doba 1 rok. 9. Podle § 32 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky se do promlčecí doby nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení. 10. Soud souhlasí se žalobkyní potud, že mezí spácháním daného jednání (28. 8. 2022) a zahájením přestupkového řízení (11. 10. 2023) uplynulo více než 1 rok. Nicméně do této doby nelze v souladu s § 32 odst. 1 písm. a) zákona o odpovědnosti za přestupky započíst dobu, po kterou probíhalo trestní řízení, které je v souladu s konstantní judikaturou potřeba chápat v širším smyslu, tedy v zásadě jako veškerý proces upravený zákonem č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2007, č. j. 1 As 17/2007-73, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 157/2009 – obě rozhodnutí byla sice přijata na půdorysu předcházející úpravy přestupkového práva, jsou však plně použitelná i na úpravu obsaženou v zákoně o odpovědnosti za přestupky). V projednávané věci bylo trestní řízení largo sensu zahájeno sepsáním záznamu dle § 158 odst. 3 trestního řádu dne 15. 1. 2023 a ukončeno dne 8. 9. 2023, kdy bylo správnímu orgánu prvního stupně doručeno oznámení o odevzdání věci k projednání přestupku dle § 159a odst. 1 písm. a) trestního řádu. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že přestupkové řízení bylo zahájeno včas. Pro úplnost (jelikož otázku zániku odpovědnosti za přestupek posuzuje soud z úřední povinnosti) soud dodává, že i následný postup řízení proběhl v souladu s § 29-32 zákona o odpovědnosti za přestupky. 11. Žalobkyně dále namítala, že správní orgány nesprávně hodnotily věrohodnost svědeckých výpovědí a neprovedly výslechy dalších svědků. Této námitce musí soud zčásti přisvědčit. 12. Úvodem soud připomíná, že projednávanému incidentu bylo přítomno kromě žalobkyně a pana D. (poškozeného) celkem 5 dalších osob – E. D., N. D., T. Z., J. H. starší a J. H. mladší. Správní orgány se však z těchto 5 osob rozhodly vyslechnout pouze první dvě jmenované. Soud předně uvádí, že v případě, že je k dispozici velké množství svědků, je obecně akceptovatelné, pokud správní orgány vyslechnou jen několik z nich a v případě, že jejich výpovědi jsou v podstatných ohledech shodné, již pro nadbytečnost nepřistoupí k dalším výslechům. V projednávané věci však dospěl soud k závěru, že takový postup nebyl akceptovatelný, a to ze dvou důvodů. 13. Prvním důvodem je skutečnost, že v projednávané věci nepřipadal v úvahu nijak velký okruh svědků, ale pouze pět osob, jejichž vyslechnutí nemohlo být pro správní orgán nijak neúměrnou zátěží a bylo by způsobilé lépe objasnit celý průběh incidentu – soud nepřehlédl, že žalobkyně setrvale upozorňuje na řadu nejasností a rozporů v provedených svědeckých výpovědích – řadu z nich lze jistě vysvětlit časovým odstupem, jak učinily správní orgány, nicméně soud má za to, že rozdílů a otazníků (které žalovaný ostatně ani nepopírá) je příliš na to, aby správní orgány odmítly výslechy dalších tří osob, které byly daného incidentu účastny. 14. Druhým (a klíčovým) důvodem pak je skutečnost, že žalovaný vyslechl pouze svědkyně s negativním vztahem k žalobkyni (případně její matce) a odmítl vyslechnout svědky, kteří k žalobkyni (patrně) žádný a priori negativní vztah nemají, jelikož jí až do projednávaného incidentu vůbec neznali. Argumenuje-li žalovaný v napadeném rozhodnutí, že obsahu svědeckých výpovědí nejsou seznatelné žádné informace, které by odůvodňovaly dovozovat podjatost svědků vůči žalobkyni, soud s tímto argumentem nesouhlasí. Z podání vysvětlení před policejním orgánem (str. 15-18 policejního spisu) vyplývá, že obě svědkyně popsaly negativní vztah s žalobkyní a její rodinou – jejich výpovědi před správním orgánem prvního stupně, podle kterých nemají k žalobkyni negativní vztah, se v této souvislosti nejeví příliš věrohodně. V každém případě je zřejmé, že mezi žalobkyní a svědkyněmi D. minimálně nepanují dobré sousedské vztahy. Založit rozhodnutí správních orgánu na jejich (navíc nikoli bezrozporném) svědectví bez vyslechnutí dalších svědků, vůči žalobkyni nezaujatých, proto soud pokládá za nepřípustné. K tomu lze doplnit, že soud nepřehlédl naopak argumentaci žalovaného, že ostatní svědci mají dobré obchodní vztahy s poškozeným. K této argumentaci lze uvést, že běžné obchodní vztahy zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, že by měly vést ke snížené věrohodnosti takových svědků – správní orgány nadto intenzitu těchto vztahů vůbec nezkoumaly a ze správního spisu proto nijak nevyplývá, zda otec a syn H. byly pouze zákazníky pana D., nebo zda byli např. i jeho přáteli. U T. Z. pak žádný vztah k panu D. není vůbec znám. 15. Soud proto shrnuje, že žalovaný pochybil, pokud v řízení nevyslechl T. Z., J. H. st. a J. H. ml. Jeho rozhodnutí tak nevychází z dostatečně zji