57 A 9/2025 – Krajský soud v Praze

57 A 9/2025- 17 - text 7 57 A 9/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Karlem Ulíkem ve věci žalobkyně: T. T. H. narozená X, státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky bytem X zastoupena Markem Sedlákem, advokátem sídlem Moravské náměstí 13, Brno proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 9. 2025, č. j. CPR-54951-8/ČJ-2024-930310-V248, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Řízení o správním vyhoštění 1. Dne 16. 5. 2024 Policie České republiky při pobytové kontrole žalobkyni zajistila podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, neboť zjistila, že žalobkyně je zařazena v evidenci nežádoucích osob (dále „ENO“) do 12. 8. 2024. 2. Téhož dne zahájilo Krajské ředitelství policie Středočeského kraje (dále „Krajské ředitelství policie“) řízení o správním vyhoštění žalobkyně podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákona o pobytu cizinců“), neboť zjistilo, že žalobkyni bylo již uloženo správní vyhoštění dne 10. 8. 2022, na základě něhož je žalobkyně vedena v ENO. 3. Při výslechu žalobkyně uvedla, že je rozvedená a má 4 děti. Dvě starší děti (22 a 20 let) žijí ve Vietnamu s prarodiči. Mladší syn L. B. N. H. se narodil v roce X v X, jeho otec v ČR nežije a není s nimi v kontaktu. Syn má vietnamské občanství a v ČR nemá povolený pobyt. Syn žije celý život v ČR, vyjma dvou dovolených ve Vietnamu. Chodí zde do třetí třídy základní školy. Nejmladší dcera, B. V. N., se narodila v roce X v ČR, má vietnamské občanství a také zde nemá povolený pobyt. S dcerou je žalobkyně doma. S otcem dcery jsou milenci, on má svoji rodinu. Stýkají se každý víkend či jednou za dva týdny. K dotazu, zda má žalobkyně v ČR či v jiném členském státu EU nějaké další osoby blízké, žalobkyně odpověděla, že nemá. V roce 2017 žalobkyně požádala o dlouhodobý pobyt za účelem sloučení s tehdejším druhem, panem A. K dotazu, zda si je vědoma toho, že řízení o této žádosti bylo v roce 2019 zastaveno a v rozhodnutí o vyhoštění ze dne 23. 4. 2018 bylo toto soužití označeno za účelové, žalobkyně odpověděla, že si toho je vědoma. Od té doby o další pobytové oprávnění nežádala. Svého právníka požádala, aby podal žádost o pobyt, ale neví, zda tak učinil. V ČR byla poprvé v roce 2013, chvíli v roce 2018 pobývala v Polsku, od té doby jinde než v ČR nebyla. Je si vědoma, že již třikrát bylo rozhodnuto o jejím vyhoštění (rozhodnutí ze dne 7. 11. 2013, 23. 4. 2018 a 10. 8. 2022). Věděla, že má do 11. 8. 2023 vycestovat z EU, ale má zde malou dceru, s níž vycestovat nechce a nemůže. Vyhoštění by považovala za nepřiměřený zásah do rodinného života, neboť obě mladší děti se v ČR narodily a chce, aby zde chodily do školy a žily tady. A ona s nimi. Pokud by vycestovala do Vietnamu, vrátila by se domů ke svým rodičům a starším dětem. 4. Dne 11. 7. 2024 byl vyslechnut jako svědek pan A. T. N., otec nejmladší dcery žalobkyně. Uvedl, že je ženatý s paní T. T. H. N., s níž má dvě děti. S žalobkyní má dceru B. V. N. Na další otázky odmítl odpovídat. 5. Dne 12. 7. 2024 vydalo Ministerstvo vnitra závazné stanovisko podle § 120a zákona o pobytu cizinců se závěrem, že vycestování žalobkyně do Vietnamu je možné. 6. Rozhodnutím ze dne 8. 11. 2024, č. j. KRPS-130245-94/ČJ-2024-010025-ZZC (dále „prvostupňové rozhodnutí“), Krajské ředitelství policie uložilo žalobkyni vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 9 zákona o pobytu cizinců. Současně stanovilo dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území, v délce 2 let. Počátek doby, po kterou žalobkyni nelze umožnit vstup na území, odvíjelo s odkazem na § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ode dne, kdy žalobkyně vycestuje. V odůvodnění Krajské ředitelství policie dospělo k závěru, že žalobkyně opakovaně porušuje právní předpisy a maří výkon správního vyhoštění. Odkázalo na předchozí rozhodnutí o jejím vyhoštění ze dne 7. 11. 2013, ze dne 23. 4. 2018 a ze dne 10. 8. 2022, které je po využití všech opravných prostředků pravomocné a vykonatelné. 7. Odvolání žalobkyně zamítl žalovaný shora uvedeným rozhodnutím ze dne 16. 9. 2025 (dále „napadené rozhodnutí“). Poukázal na to, že žalobkyně nevycestovala do 11. 8. 2023 a svým nepřetržitým pobytem až do 16. 5. 2024 mařila výkon správního vyhoštění a opakovaně porušovala právní předpisy. Nerespektovala ani předchozí zákazy pobytu uložené dřívějšími rozhodnutími o jejím vyhoštění. Žalovaný také poukázal na to, že žádost nejmladší dcery žalobkyně o české státní občanství byla zamítnuta, což potvrdil též Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2025, č. j. 6 A 18/2025-40. Přiměřeností rozhodnutí o vyhoštění se řádně zabývalo již Krajské ředitelství policie na str. 9–12 prvostupňového rozhodnutí. S tímto posouzením se žalovaný ztotožnil. Žalovaný označil situaci žalobkyně v zemi původu za příznivou, neboť tam žijí jak její rodiče, tak její dvě starší děti. Návratem do země původu by tak došlo ke spojení celé rodiny. Žalobkyně s mladším synem Vietnam opakovaně navštívili a žádné nebezpečí jim tam nehrozí. Žalobkyně tam má zázemí a zná i tamní jazyk. Zájem mladšího syna žalobkyně na pokračování školní docházky v ČR není zájmem, který by byl způsobilý převážit ostatní okolnosti případu. Žalobkyně neumí česky, tudíž je nanejvýš pravděpodobné, že se synem mluví vietnamsky. Ve Vietnamu tak syn může navázat na již existující, byť možná omezenou, znalost vietnamštiny. Žalovaný dále odmítl tvrzení žalobkyně, že její nejmladší dcera není občankou Vietnamu, s argumentem, že oba její rodiče mají vietnamské státní občanství, tudíž dle tamních právních předpisů získala dcera státní občanství ex lege při narození. Ke vztahu mezi nejmladší dcerou žalobkyně a jejím otcem žalovaný poukázal na závěry citovaného rozsudku Městského soudu v Praze, který nedospěl k závěru, že by otec dcery vyvíjel dostatečnou snahu o kontakt s ní a podílel se na její výchově. Proto vycestování žalobkyně s dcerou nepředstavuje nepřiměřený zásah do rodinného života nikoho z nich. Shrnutí žaloby 8. Žalobkyně podala dne 29. 9. 2025 proti napadenému rozhodnutí žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). 9. Žalobkyně nezpochybňuje, že na území ČR pobývala neoprávněně a řízení s ní bylo vedeno důvodně. Namítá však, že napadené rozhodnutí je nezákonné z důvodu nepřiměřeného zásahu do rodinného a soukromého života žalobkyně, jejích dětí a otce její dcery. Řízení mělo být překvalifikováno na řízení o povinnosti opustit území ČR podle § 50a zákona o pobytu cizinců. 10. Žalovaný si byl vědom toho, že syn žalobkyně se narodil v ČR, prožil zde 10 let a chodí zde do školy. Stejně tak si byl žalovaný vědom toho, že syn žalobkyně nemá dostatečné znalosti vietnamského jazyka a bude mít zřejmě problém zařadit se do vietnamského vzdělávacího systému Syn vietnamštinu ovládá pouze na základní úrovni. Žalobkyni nezbývá než syna vzít s sebou do Vietnamu, tedy do prostředí, které syn nezná. V případě uložení povinnosti opustit území by žalobkyně mohla syna svěřit do náhradní péče své kamarádky, aby mohl zůstat v ČR, žalobkyně by vycestovala a obratem požádala o nové pobytové oprávnění. Takový zásah by byl oproti vyhoštění minimální. Žalovaný nezvolil postup, který by byl v souladu s nejlepším zájmem dítěte ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. 11. Dcera vzhledem k svému věku bude také muset opustit území se žalobkyní. Žalovaný však přehlíží, že její otec žije v ČR a s dcerou se pravidelně stýká. Vyhoštění žalobkyně tento styk zcela znemožní. Je proto též v zájmu dcery a jejího otce, aby byla žalobkyni uložena pouze povinnost opustit území. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 1. 10. 2025 uvedl, že zákon o pobytu cizinců mu nedává na výběr, zda přistoupí k vyhoštění či k uložení povinnosti opustit území. K uložení správního vyhoštění postačí, že cizinec naplní příslušnou skutkovou podstatu. K námitce, že žalovaný nepostupoval v souladu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, žalovaný odkázal na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2023, č. j. 45 A 4/2022-15, který aproboval předchozí rozhodnutí žalovaného o správním vyhoštění žalobkyně. Ve zbytku žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí. Replika žalobkyně 13. Žalobkyně v replice ze dne 14. 10. 2025 namítá, že z § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nevyplývá pravomoc správních orgánů stanovit počátek doby, kdy nelze cizinci umožnit vstup na území, způsobem, jakým to učinil správní orgán prvního stupně [„Počátek doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území (…) se stanoví ode dne, kdy cizinka vycestuje z území (…)“]. Podle žalobkyně začíná tato doba běžet prvním dnem vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění, nikoliv až vycestováním cizince. Rozhodnutí je proto nicotné. Posouzení věci soudem 14. Soud ověřil, ž