9 Afs 69/2024 — Nejvyšší správní soud

59 Af 3/2024- 38 - text 10 59 Af 3/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Šuránka a soudců Karla Ulíka a Miroslava Makajeva ve věci žalobce: D. G. bytem X zastoupený advokátem Mgr. Michalem Šimků sídlem Šítkova 233/1, 110 00 Praha proti: žalovanému: Finanční úřad pro Středočeský kraj sídlem Na Pankráci 1685/17,19, 140 21 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 1. 2024, č. j. 5082248/23/2124-52522-201071, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Soud v tomto rozsudku řeší, zda žalobci náleží úroky z vratitelného přeplatku a nesprávně stanovené daně. Domáhá se jich, neboť mu žalovaný nepravomocně stanovil daň dodatečnými platebními výměry, které ale byly v odvolacím řízení zrušeny. Soud dospívá k závěru, že za této situace žalovaný nebyl povinen přeplatek vrátit z moci úřední a že jej vrátil ve lhůtě po podání žádosti. Nárok na úrok z vratitelného přeplatku proto nevznikl. Soud rovněž potvrzuje, že žalobci nenáleží úrok z nesprávně stanovené daně, pokud ani nenastal náhradní den její splatnosti. Průběh daňového řízení 2. Žalovaný doměřil žalobci daň z přidané hodnoty (dále „daň“) v celkové výši 843 379 Kč a penále ve výši 168 673 Kč 11 dodatečnými platebními výměry ze dne 28. 11. 2022 za zdaňovací období únor až prosinec 2017 (dále „dodatečné platební výměry“). 3. Žalobce se proti dodatečným platebním výměrům odvolal. 4. Dne 31. 1. 2023 žalobce požádal o posečkání daně a povolení úhrady daně na splátky. Tuto žádost žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 9. 3. 2023. V odůvodnění mj. uvedl, že podle § 143 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále „daňový řád“) je doměřená daň splatná v náhradní lhůtě, a to do 15 dnů ode dne právní moci dodatečných platebních výměrů. Jelikož se ale proti nim žalobce odvolal, dosud nenabyly právní moci. Žalovaný proto nemůže přistoupit k vymáhání doměřené daně a penále. Žalobci však nic nebrání, aby dobrovolně hradil jím navržené částky dle splátkového kalendáře na účet žalovaného. 5. Následně v období od 16. 3. 2023 do 11. 8. 2023 žalobce poukázal na účet žalovaného celkem 80 000 Kč. 6. Odvolací finanční ředitelství (dále „OFŘ“) rozhodnutím ze dne 25. 8. 2023 dodatečné platební výměry zrušilo a zastavilo jak odvolací řízení, tak samotné doměřovací řízení (dále „zrušovací rozhodnutí“). OFŘ zjistilo, že žalovaný vydal dodatečné platební výměry až po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Zrušovací rozhodnutí nabylo právní moci dne 30. 8. 2023. 7. Dne 7. 9. 2023 žalobce prostřednictvím svého zástupce požádal o vrácení přeplatku, který zaplatil na dodatečné platební výměry, a současně i o vyplacení úroků podle § 253a a § 254 daňového řádu. K podání nepřipojil plnou moc pro svého zástupce (shodného jako v řízení před soudem – pozn. soudu). 8. Výzvou ze dne 27. 9. 2023 doručenou dne 3. 10. 2023 žalovaný vyzval zástupce žalobce, aby odstranil vady podání spočívající v tom, že podání není učiněno oprávněnou osobou. Žalovaný totiž neměl k dispozici plnou moc pro zastupování žalobce v této věci. 9. Žalobce, aniž by byl zastoupen, dne 3. 10. 2023 opětovně podal shodnou žádost jako dne 7. 9. 2023. 10. Žalobce rovněž podal stížnost proti postupu žalovaného, v níž brojil proti jeho liknavému přístupu při vyřizování žádosti ze dne 7. 9. 2023 a dále proti výzvě k odstranění vad podání ze dne 27. 9. 2023. O výsledku šetření této stížnosti žalovaný informoval žalobce vyrozuměním ze dne 8. 11. 2023, v němž žalobci sdělil, že dosud předložené plné moci se týkaly jen vedené daňové kontroly, doručení dodatečných platebních výměrů a řízení o posečkání daně, tedy nikoli žádosti o vrácení přeplatku. Žalovaný nesouhlasil ani s tím, že by měl v této věci povinnost vrátit přeplatek z úřední povinnosti. 11. Sdělením ze dne 6. 10. 2023 žalovaný sdělil žalobci, že mu úrok z nesprávně stanovené daně podle § 254 daňového řádu nenáleží, protože v důsledku zrušení dodatečných platebních výměrů nenastal náhradní den splatnosti daně. Žalovaný dále uvedl, že žalobce nemá nárok ani na úrok z vratitelného přeplatku podle § 253a daňového řádu, neboť částku 80 000 Kč mu žalovaný vrátil dne 6. 10. 2023, tj. ve 30denní lhůtě ode dne obdržení žádosti ze dne 7. 9. 2023. 12. Proti tomuto sdělení podal žalobce námitku. Nesouhlasil s tím, že by mu úroky nenáležely. Předně poukázal na to, že mu žalovaný neoprávněně zadržoval přeplatek. K jeho vrácení měl přistoupit sám, nikoli až na základě žádosti. K zaplacení 80 000 Kč žalobce uvedl, že je žalovaný neměl evidovat jako dobrovolné úhrady. Šlo o platby účelové, kterými žalobce plnil daňovou povinnost z titulu dodatečných platebních výměrů. Navíc jimi předcházel tomu, aby přirůstaly úroky z prodlení. Žalovaný proto s platbami nemohl nakládat libovolně, ale měl je evidovat k zaplacení dodatečných platebních výměrů. V takovém případě ale měl žalovaný zaplacenou částku vrátit ihned po jejich zrušení. Pokud v důsledku plateb nevznikaly úroky z prodlení, musí být v případě jejich vrácení přiznán úrok z neoprávněného jednání správce daně. Žalobce dále argumentoval, že odvolání nemá podle § 109 odst. 5 daňového řádu odkladný účinek. Jeho vyloučení tak způsobuje vykonatelnost rozhodnutí bez ohledu na to, zda bylo podáno odvolání. Podání odvolání tak nemělo vliv na povinnost žalobce daň zaplatit. Napadené rozhodnutí 13. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále „napadené rozhodnutí“) žalovaný námitku zamítl. 14. Konstatoval, že vratitelný přeplatek vrací podle § 155b odst. 4 daňového řádu z úřední povinnosti tehdy, pokud byla daň pravomocně stanovena a uhrazena. V tomto případě ale žalobce hradil platby před náhradní splatností daně, k čemuž nebyl povinen. Přeplatek tak vznikl v důsledku dobrovolné úhrady nepravomocně stanovené daně. V takovém případě lze přeplatek vrátit až na základě žádosti v zákonné 30denní lhůtě, jak i žalovaný učinil. Nepříznivý zdravotní stav žalobce není v takové situaci relevantní, neboť žalovaný postupoval v souladu s právem. Žalovaný rovněž nepochybil při výzvě k odstranění vad podání. V podrobnostech odkázal na vyrozumění ze dne 8. 11. 2023. Vzhledem k uvedenému nebyly splněny podmínky ke vzniku úroku z vratitelného přeplatku podle § 253a odst. 1 daňového řádu. 15. Dále v odůvodnění uvedl, že žalobcovy platby evidoval po celou dobu na osobním daňovém účtu daně jako přeplatek, neboť daň nebyla pravomocně stanovena. Žalovaný tudíž nemohl daň ani vymáhat. Podle § 254 odst. 2 daňového řádu přitom platí, že z úhrady provedené před náhradní splatností úrok nevzniká. Podpůrně žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 18. 9. 2018, č. j. 9 Afs 192/2017-37, jehož závěry týkající se úroku z neoprávněného jednání správce daně jsou přenositelné i na úrok z nesprávně stanovené daně. Žaloba 16. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále „s. ř. s.“) se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí. Žalobce spatřuje nezákonnost napadeného rozhodnutí v tom, že mu žalovaný nevrátil přeplatek včas a že mu nepřiznal úroky podle § 253a a § 254 daňového řádu. 17. Předně zdůrazňuje, že mu žalovaný nedůvodně zadržoval finanční prostředky. Po vydání zrušovacího rozhodnutí žalobce legitimně očekával, že mu přeplatek žalovaný okamžitě vrátí. Proto 7. 9. 2023 podal žádost, v níž žalovaného upozornil na prodlení s jeho vrácením. Žalovaný ale vydal nesmyslnou výzvu k prokázání zastoupení, čímž výplatu přeplatku dále oddaloval. Žalovaný tedy nekonal a přeplatek řádně nevrátil. Navíc z řízení o posečkání daně věděl, že žalobcova finanční, osobní a zdravotní situace je špatná a že je pro něj vrácení přeplatku zásadní. Přesto přeplatek vrátil až 6. 10. 2023. 18. Žalobce dále argumentuje tím, že mu vznikl nárok na úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu, neboť zaplatil určitou částku na základě následně zrušených dodatečných platebních výměrů. Jelikož žalovaný disponoval po určitou dobu s penězi žalobce neoprávněně, měl by za to zaplatit úroky. Dodatečné platební výměry nadto byly de facto nicotné, protože je žalovaný neměl nikdy vydat z důvodu prekluze práva doměřit daň. Tudíž pouze v důsledku nezákonného postupu žalovaného byl žalobce donucen zaplatit část daně. 19. Žalobce rovněž namítá, že odvolání nemá podle § 109 odst. 5 daňového řádu odkladný účinek. Proto byly dodatečné platební výměry vykonatelné. Výklad žalovaného jde proti smyslu tohoto ustanovení. Žalobce postupoval v souladu s poučením, kterého se mu od žalovaného dostalo, a doměřenou daň a penále zaplatil, protože tím hradil svou (tehdy) splatnou povinnost, na kterou podané odvolání nemělo žádný vliv. Pokud by žalobce daň nezaplatil, musel by v případě neúspěchu odvolání platit vyšší úroky z prodlení. Výklad žalovaného je jednostranný a nespravedlivý. Navíc ztěžuje přístup k opravným prostředkům. Na úrok z prodlení placený daňovým subj