5 Azs 94/2005 — Nejvyšší správní soud

55 A 11/2025- 67 - text 19 55 A 11/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Janem Peroutkou ve věci žalobce: D. P. státního příslušníka Ukrajiny bytem X zastoupeného advokátkou JUDr. Beátou Kolcunovou sídlem Václavské náměstí 64, Praha – Nové Město proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha – Holešovice za účasti osob a) P. P. V. zúčastněných b) L. P. na řízení: zastoupený P. P. V. jako zákonnou zástupkyní oba bytem X oba zastoupení advokátkou JUDr. Beátou Kolcunovou sídlem Václavské náměstí 64, Praha – Nové Město o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 9. 2025, č. j. OAM-6718-13/PP-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a rozhodnutí žalovaného 1. Žalobce požádal v souladu s § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), o přechodný pobyt za účelem soužití s občanem Evropské unie. Konkrétně požádal o přechodný pobyt za účelem soužití se svým synem (narozeným v roce 20XX), českým státním občanem. Žalobce dále uvedl, že má v České republice manželku, která je také českou státní občankou. 2. Žalovaný si v průběhu správního řízení obstaral opis z Rejstříku trestů. U žalobce byly evidovány dva záznamy. Zaprvé byl žalobce v roce 2021 odsouzen za přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Zadruhé byl žalobce v roce 2022 odsouzen za zvlášť závažný zločin znásilnění dítěte podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024 [pozn. soudu – s účinností od 1. 1. 2025 se jedná o kvalifikovanou skutkovou podstatu podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku; v případě trestného činu znásilnění bude soud níže uvádět kvalifikaci žalobcova jednání podle znění trestního zákoníku účinného do 31. 12. 2024, z něhož vycházely trestní soudy]. 3. Rozhodnutím ze dne 25. 9. 2025, č. j. OAM-6718-13/PP-2025 (dále jen „napadené rozhodnutí“), žalovaný žalobcovu žádost o povolení k přechodnému pobytu zamítnul, neboť ve smyslu § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců bylo v žalobcově případě dáno důvodné nebezpečí, že by mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Žalovaný podle § 87e odst. 4 zákona o pobytu cizinců stanovil žalobci lhůtu k vycestování z území České republiky v délce 35 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. 4. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že se žalobce dopustil dvou úmyslných trestných činů. Žalovaný zrekapituloval právní kvalifikaci posledně spáchaného trestného činu a trest, jež byl za něj žalobci uložen. Žalovaný připomněl i časovou blízkost spáchání trestných činů – žalobce byl poprvé odsouzen v roce 2021 a dalšího trestného činu se žalobce dopustil v roce 2022. Podle žalovaného by proto žalobce mohl narušit veřejný pořádek. S ohledem na čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „EÚLP“) a čl. 27 odst. 2 tzv. pobytové směrniceSměrnice 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS. se žalovaný zabýval přiměřeností zamítnutí žalobcovy žádosti. Žalovaný poměřoval, zda nebezpečí, které žalobce může představovat pro bezpečnost České republiky a veřejný pořádek, převažuje nad zásahem do žalobcova soukromého a rodinného života v důsledku neudělení povolení k přechodnému pobytu. Žalovaný přihlédl k tomu, že se na území České republiky nachází žalobcův nezletilý syn a žalobcova manželka, oba čeští státní občané. Žalobcova rodina tak měla v zásadě dvě volby – přestěhovat se do žalobcovy země původu, nebo žalobce v zemi původu navštěvovat. Obě varianty by představovaly vcelku intenzivní zásah do žalobcova rodinného života. Na druhou stranu by tím ale žalobce a jeho rodinní příslušníci nebyli zcela zbaveni možnosti vést společný rodinný život. Žalobce se dopustil natolik závažného protiprávního jednání, že ani popsaný zásah do rodinného života nebylo možné považovat za nepřiměřený. V době, kdy žalovaný rozhodoval o žalobcově žádosti o povolení k přechodnému pobytu, se společenská škodlivost žalobcova jednání nesnížila natolik, aby bylo zamítnutí žalobcovy žádosti možné považovat za neadekvátní. Žalovaný dále zdůraznil, že na rozdíl od správního vyhoštění žalobci nebyla stanovena doba, po kterou by mu bylo zakázáno pobývat na území České republiky. Negativní rozhodnutí o žádosti o povolení k přechodnému pobytu by mělo ústit v žalobcovu povinnost opustit území. Vzhledem k bezpečnostní situaci na Ukrajině však Česká republika uděluje občanům Ukrajiny, kteří nesplňují podmínky pro udělení dočasné ochrany, dlouhodobá víza za účelem strpění z důvodu vymezeného v § 33 odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. 5. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), se žalobce domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému. II. Obsah žaloby a ostatních podání účastníků 6. Žalobce se v žalobě ohradil proti tomu, že mu měl být udělen trest vyhoštění na dobu 10 let, jak tvrdil žalovaný v napadeném rozhodnutí. Podle žalobce rozhodoval žalovaný o žalobcově žádosti o povolení k přechodnému pobytu na základě (mylného) přesvědčení o tom, že žalobci byl v trestním řízení pobyt na území České republiky zakázán. V odvolacím trestním řízení však trestní soud druhého stupně výrok o trestu (zahrnující i trest vyhoštění) zrušil a trest vyhoštění sám neuložil. Žalobci tudíž trest vyhoštění pravomocně udělen nebyl. Trestní soud druhého stupně neshledal žalobcův pobyt na území České republiky nebezpečným a rizikovým. Žalovaný bez podrobné znalosti trestní věci (takové, jakou měl odvolací trestní soud) zamítl žalobcovu žádost o povolení k přechodnému pobytu s odůvodněním, že by žalobce mohl v České republice závažným způsobem narušit veřejný pořádek. To žalobce označil za vnitřně rozporné. Žalovaný ve správním řízení nijak neověřoval, jak se žalobce chová v místě bydliště a jaké má vztahy s rodinou nebo se sousedy. Žalovaný formalisticky vycházel pouze z opisu Rejstříku trestů. Takový postup byl v rozporu s § 50 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalovaný mohl zjistit relevantní informace bez větších obtíží – zaslat dotaz obecnímu úřadu v místě, kde žalobce trvale žije, nebo kontaktovat žalobcovi sousedy či rodinné příslušníky. Podle žalobce z předložených důkazů plyne, že se žalobce chová v souladu s morálními a právními normami a jeho chování nijak neohrožuje veřejný pořádek. 7. Podle žalobce se žalovaný dále nedostatečně vypořádal s tím, jakým způsobem zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu zasáhne do života žalobce a života jeho blízkých. Žalobci se v březnu roku 2025 narodil syn [v řízení před soudem vystupuje jako osoba zúčastněná na řízení b)] a v dubnu roku 2025 se žalobce oženil [žalobcova manželka vystupuje v řízení před soudem jako osoba zúčastněná na řízení a)]. Žalobcova manželka je na mateřské dovolené a k tomu studuje. Je odkázána na žalobcovu podporu a pomoc. Bez žalobcovy pomoci jen s velkými komplikacemi uživí sebe a syna a nebude moci dokončit studium. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí. Toto hledisko přenáší ESLP i do zásahů do rodinného života cizinců ve smyslu čl. 8 EÚLP. Mimo důvody nastalé před narozením žalobcova syna žalovaný nedisponoval žádnými důkazy svědčícími pro závěr, že žalobce může na území jakkoliv narušit veřejný pořádek, tím spíše závažným způsobem. Proto je podle žalobce zřejmé, že zájem jeho syna na kontaktu s otcem je podstatně větší než velmi hypoteticky ohrožený zájem společnosti na zachování veřejného pořádku. Napadené rozhodnutí je dále v rozporu s čl. 8, 9, 18 a 27 Úmluvy o právech dítěte. Napadené rozhodnutí bezprostředně vede k oddělení otce od syna ve věku, kdy se u nezletilého syna formují vztahy k primárním osobám a základy jeho osobnosti. V horším případě může – jak uvádí žalovaný – nezletilý občan České republiky vycestovat na Ukrajinu, tedy do země ve válečném konfliktu. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že má žalobcův nezletilý syn „v zásadě dvě volby“. V době rozhodování žalovaného ale bylo žalobcově nezletilému synovi šest měsíců, těžko tak mohl mít nějakou „volbu“ ohledně toho, kde bude pobývat. Taková tvrzení v napadeném rozhodnutí svědčí o tom, že žalovaný nedostatečně zohledňoval skutkové okolnosti dané věci. Pokud nebylo živiteli rodiny uděleno pobytové oprávnění, které je podmínkou získání zaměstnání, není možné nezletilému dítěti zajistit jakoukoliv životní úroveň, jak požaduje čl. 27 Úmluvy o právech