57 A 13/2025 – Krajský soud v Praze

57 A 13/2025- 29 - text 6 57 A 13/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Karlem Ulíkem ve věci žalobce: N. D. C. narozený X, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika bytem X zastoupen Mgr. Markem Eichlerem, advokátem sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1 proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie sídlem Olšanská 2176/2, 130 51 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 12. 2025, č. j. CPR-40777-3/ČJ-2025-930310-V241 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Řízení o správním vyhoštění 1. Dne 4. 11. 2025 Krajské ředitelství policie Středočeského kraje (dále „Krajské ředitelství policie“) zahájilo s žalobcem řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále „zákona o pobytu cizinců“), neboť zjistilo, že žalobce pobývá na území bez platného oprávnění. 2. Při výslechu žalobce uvedl, že je ženatý a má dvě děti. Všichni žijí ve Vietnamu. Dne 4. 5. 2024 žalobce přicestoval do Maďarska. V rámci EU se pohyboval v Maďarsku, Polsku a ČR. Do ČR přicestoval na začátku roku 2025 na návštěvu za kamarádem, pak se vrátil do Polska. Takto cestoval v roce 2025 několikrát. V ČR je nyní pouze na návštěvě, adresu neví. V Polsku požádal v únoru 2025 o pobytové oprávnění. K dotazu, zda ví, že mu byla tato žádost dne 4. 8. 2025 zamítnuta, žalobce odpověděl, že o tom ví. Stejně tak ví, že se od 5. 8. 2025 nachází na území Schengenského prostoru neoprávněně. Na území ČR ani jiných členských států EU nemá žádné příbuzné. Nemá žádné vazby k ČR. Není zde žádná překážka, která by mu znemožňovala vycestování a jeho návrat do země původu. Je schopen si zajistit prostředky na vycestování. Vyhoštění by nepředstavovalo zásah do jeho soukromého a rodinného života. V zemi původu mu nic nehrozí. Ve Vietnamu má, kam se vrátit. 3. Rozhodnutím ze dne 4. 11. 2025, č. j. KRPS-290141-20/ČJ-2025-010022-SV (dále „prvostupňové rozhodnutí“), Krajské ředitelství policie uložilo žalobci vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Současně stanovilo dobu, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území, na 1 rok. Podle § 118 odst. 3 zákona o pobytu cizinců žalobci stanovilo dobu k vycestování do 20 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí. 4. V odůvodnění Krajské ředitelství policie konstatovalo, že žalobce se nacházel na území Schengenského prostoru neoprávněně od 5. 8. 2025 (den po zamítnutí jeho žádosti o pobytové oprávnění v Polsku) do 4. 11. 2025 (kdy byl zajištěn Policií ČR). Žalobce přitom o svém neoprávněném pobytu věděl. Dopady vyhoštění považovalo Krajské ředitelství policie za přiměřené. Podotklo, že šlo o první porušení právních předpisů ČR ze strany žalobce. Současně však nedošlo k ukončení jeho protiprávního jednání z jeho vlastní vůle. Žalobce se zde neintegroval, jeho vyhoštění je možné. Sám žalobce potvrdil, že mu v zemi původu nic nehrozí. Žalobce je práceschopný a zdravý. S ohledem na tyto skutečnosti mu bylo uloženo vyhoštění na dobu 1 roku. Je dán veřejný zájem na tom, aby v ČR pobývali pouze cizinci, kteří se nedopouštějí protiprávního jednání. 5. Žalobce podal proti prvostupňovému rozhodnutí blanketní odvolání, které přes výzvu nedoplnil. 6. Žalovaný shora uvedeným rozhodnutím ze dne 15. 12. 2025 (dále „napadené rozhodnutí“) odvolání zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění se ztotožnil se závěry Krajského ředitelství policie. Zdůraznil, že žalobce své protiprávní jednání ani nezpochybňuje, naopak uvedl, že si je jej vědom. Shrnutí žaloby 7. Žalobce podal dne 23. 12. 2025 proti napadenému rozhodnutí žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále „s. ř. s.“). 8. Primární pochybení spatřuje v tom, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s nepřiměřeně přísnou dobou vyhoštění. V případě žalobce šlo o první nelegální pobyt, žalobce celou dobu spolupracoval a má čistý trestní rejstřík. Jde o odchýlení se od běžné praxe. Napadené rozhodnutí není v tomto ohledu dostatečně odůvodněné, nadto mohly správní orgány nejprve vydat rozhodnutí o povinnosti opustit území, které by nebylo tak zásadním zásahem do života žalobce. 9. Žalovaný se dále dostatečně nevypořádal s dopady napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce. Žalobce zde odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále „NSS“) ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 240/2014-37, a ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013-34. 10. Do třetice žalovaný podle žalobce dostatečně nezdůvodnil lhůtu stanovenou k vycestování. Lhůtu 20 dní označil za příliš krátkou. Žalobce se brání žalobou, takže se od této doby odčítá ještě 10 dní. Tudíž ve výsledku se může stát, že žalobci v případě zamítnutí žaloby zůstane pouhých 10 dní, během nichž bude muset vycestovat. 11. Žalobce má celkově napadené rozhodnutí za nepřiměřené – jak z hlediska formy uloženého opatření, tak doby vyhoštění a lhůty stanovené k vycestování. Vyjádření žalovaného 12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 5. 1. 2026 uvedl, že žaloba obsahuje naprosto totožnou argumentaci, s níž se oba správní orgány plně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Odkazuje proto na jejich odůvodnění a navrhuje zamítnutí žaloby. Jednání před soudem 13. Zástupce žalobce při jednání konaném dne 26. 2. 2026 stručně shrnul uplatněnou žalobní argumentaci. Žalovaný se z jednání omluvil. 14. Dokazování soud neprováděl, protože všechny okolnosti rozhodné pro posouzení žaloby vyplývají z obsahu správního spisu (viz rozsudek NSS ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008-117). Důkazní návrhy účastníci nevznesli. Posouzení věci soudem 15. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas (§ 172 odst. 2 zákona o pobytu cizinců), osobou k tomu oprávněnou a splňuje formální náležitosti na ni kladené. Jde tedy o žalobu věcně projednatelnou. 16. Žaloba není důvodná. 17. Podle § 118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců se správním vyhoštěním rozumí ukončení pobytu cizince na území, které je spojeno se stanovením doby k vycestování z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace a doby, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie. Dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. 18. Podle § 118 odst. 3 věty první zákona o pobytu cizinců se doba k vycestování stanoví v rozmezí 7 až 30 dnů. 19. Podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců Policie vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, a zařadí cizince do informačního systému smluvních států, až na 5 let, pobývá-li cizinec na území nebo na území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. 20. Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. 21. Soud v prvé řadě konstatuje, že není pochyb – a žalobce to ani nepopírá –, že byla naplněna hypotéza § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, tj. že žalobce pobýval na území bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Toho si žalobce ostatně sám byl vědom, jak potvrdil při výslechu ve správním řízení. 22. Soud neshledal důvodnou námitku, že uložení vyhoštění bylo v případě žalobce nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života. 23. Zde je v prvé řadě na místě podotknout, že ačkoli je řízení o správním vyhoštění zahajováno z moci úřední (ex offo), nelze po příslušném správním orgánu požadovat, aby výhradně z vlastní iniciativy vyhledával a opatřoval důkazy, které by mohly svědčit ve prospěch cizince, tj. které by se týkaly i nepřiměřenosti tvrzeného zásahu vyhoštění do soukromého a rodinného života cizince ve smyslu § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Je zejména na samotném cizinci, aby přesvědčivým způsobem tvrdil, že v jeho případě existuje překážka bránící vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, případně o tom nabídl důkazy. Při hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života může tedy správní orgán zpravidla vycházet jen ze skutečností uvedených cizincem, neboť sám o nich nemá přehled a nemůže dál, než kam jej účastník pustí (viz např. rozsudky NSS ze dne 29. 11. 2012, č. j. 9 As 142/2012-21, ze dne 18. 11. 2015, č. j. 6 Azs 182/2015-20, ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 Azs 322/201828, či ze dne 14. 3. 2