— Nejvyšší správní soud

57 A 128/2010- 56 - text 12 pokračování 57 A 128/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zdeňka Pivoňky a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci žalobce T.G., a.s., IČ 45349088, se sídlem Plzeň, Jiráskovo nám. 816/4, zastoupeného Mgr. Lukášem Hegnerem, advokátem se sídlem Plzeň, Jiráskovo nám. 816/4, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.10.2010, č.j. DSH/14309/10, ve znění rozhodnutí žalovaného ze dne 9.3.2011, č.j. DSH/3025/11, t a k t o: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25.10.2010, č.j. DSH/14309/10, ve znění rozhodnutí žalovaného ze dne 9.3.2011, č.j. DSH/3025/11, a usnesení Magistrátu města Plzně ze dne 5.8.2010, č.j. MMP/131695/10, se z r u š u j í a věc se v r a c í k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10.640 Kč do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Lukáše Hegnera, advokáta. O d ů v o d n ě n í Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25.10.2010, č.j. DSH/14309/10 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti usnesení Magistrátu města Plzně (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 8.8.2010, č.j. MMP/131695/10 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Rozhodnutím ze dne 9.3.2011, č.j. DSH/3025/11, žalovaný v napadeném rozhodnutí podle § 70 správního řádu opravil zřejmou nesprávnost. Prvoinstančním rozhodnutím bylo podle § 66 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zastaveno řízení o provedení registrace vozidla podle § 6 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o podmínkách provozu“) s tím, že žalobce v určené lhůtě neodstranil podstatné vady žádosti, které brání pokračovat v řízení. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že žalovaný ve výroku napadeného rozhodnutí konstatoval, že podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítá odvolání žalobce a potvrzuje prvoinstanční rozhodnutí. Prvoinstanční orgán však řízení nezastavil podle § 6 zákona o podmínkách provozu, jak chybně konstatoval ve výroku napadeného rozhodnutí žalovaný, ale podle § 66 odst. l písm. c) správního řádu. Ačkoliv žalovaný ve výroku napadeného rozhodnutí tvrdí, že prvoinstanční rozhodnutí potvrdil, fakticky jej změnil, a to v označení právní normy, podle níž bylo řízení zastaveno. Nadto je nutno konstatovat, že § 6 zákon o podmínkách provozu není procesní normou, a nelze proto podle citovaného ustanovení řízení zastavit. Napadené rozhodnutí ve spojení s prvoinstančním rozhodnutím je proto zmatečné, a tudíž i nepřezkoumatelné. Žalobce dále namítal, že napadené rozhodnutí neobsahuje označení žádné konkrétní právní normy, podle níž byl žalobce povinen předložit prvoinstančnímu orgánu doklad o zaplacení poplatku podle § 37e zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, v souvislosti s předmětným řízením. Žalobce je přesvědčen, že žádná taková právní norma ani neexistuje a prvoinstanční orgán požadoval po žalobci v správního řízení splnění povinnosti (doložení dokladu o úhradě předmětného poplatku), kterou zákon neukládá, a to v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce konstatoval, že doložil veškeré zákonem požadované doklady, a to i za předpokladu, že by správní soud dospěl k závěru, že předmětný úkon žalobce byl jak formálně, tak fakticky žádostí o registraci vozidla ve smyslu § 6 citovaného zákona, tj. veškeré doklady taxativně vyjmenované v § 6 odst. 5 citovaného zákona. Je proto přesvědčen, že nejsou splněny podmínky pro zastavení řízení podle § 66 odst. l písm. c) správního řádu v dané věci. Žalobce dále namítal, že se žalovaný fakticky nevypořádal s odvolací námitkou, která procesní norma má být na danou věc, tj. na správu poplatku podle § 37e zákona o odpadech aplikována. Žalobce je od počátku řízení přesvědčen, že na správu poplatku podle § 37e zákona o odpadech je nutné aplikovat zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a to v souladu s § l tohoto zákona. Zákon o právě daní a poplatku přitom upravuje sankce za případné nesplnění poplatkové povinnosti, přičemž sankci zastavením řízení při nesplnění daňové povinnosti na rozdíl od jiných procesní předpisů neobsahuje. Žalobce konstatoval, že aplikace § 66 správního řádu, tím spíše zákona o správních poplatcích, je nepřípadná, což vyplývá z povahy daného poplatku (hmotněprávní povinnost) na rozdíl od poplatků správních jako poplatků za řízení, jejichž úhrada je skutečně podmínkou provedení správního řízení. Přitom § 37e zákona o odpadech sám nestanoví, jaké jsou sankce za nezaplacení poplatku, pouze stanovuje jeho splatnost (tj. při zahájení řízení). Ani z žádného jiného právního předpisu sankce zastavením předmětného řízení při prodlení s úhradou této daňové povinnosti nevyplývá. Žalobce je tudíž přesvědčen, že úhrada citovaného poplatku není podmínkou řízení, jak chybně uzavřel žalovaný, ale daňovou povinností ve smyslu zákona o správě daní a poplatků. Při úvahách o tom, jaké právní normy mají být vdaném řízení aplikovány, vycházel žalovaný zjevně z chybné premisy o tom, že pojmy „poplatek“ a „správní poplatek“ jsou synonyma, jak vyplývá z jeho závěrů uvedených na str. 7 napadeného rozhodnutí: „...tato úvaha je bezpředmětná vzhledem k tomu, že zákon č. 634/2004 Sb., obsahuje speciální sankci za neuhrazení poplatku“ k odvolací námitce žalobce o tom, že na správu předmětného poplatku měl být aplikován právě zákon o správě daní a poplatků. Přitom legální výklad pojmu „správní poplatek“ podává ustanovení § 2 odst. l zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích. Poplatek podle § 37e zákona o odpadech mezi tyto nenáleží. Aplikace norem obsažených v zákoně o správních poplatcích na správu jiných daní či poplatků je zjevně neústavní aplikací per analogiam legi a žalovaný tímto porušil ústavně garantovaná práva žalobce, konkrétně čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Pakliže by platil tento závěr žalovaného, muselo být předmětné řízení zastaveno podle § 66 odst. l písm. d) správního řádu, nikoliv podle § 66 odst. l písm. c) správního řádu. Žalobce dále namítal, že žalovaný nesprávně zaměňuje pojmy „zákonná povinnost“ a „podmínky řízení“. Žalobce sice souhlasí s tím, že podmínky registrace vozidla jsou upraveny v § 6 zákon o podmínkách provozu, avšak je přesvědčen, že tyto podmínky jsou zde vymezeny taxativně. Pokud tedy doklad o úhradě poplatku podle § 37e zákona o odpadech není v § 6 odst. 5 zákona o podmínkách provozu uveden (na rozdíl např. od dokladu o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), nelze jeho předložení považovat za podmínku řízení, neboť by tím došlo ke svévolnému rozšíření podmínek řízení nad rámec zákona, což žalovaný v daném řízení fakticky učinil. Nepředložení předmětného dokladu proto nelze po právu považovat za vadu podání, neboť žádny zákon neukládá jako podmínku registrace vozidla předložení toho dokumentu. Naopak lze souhlasit se závěry žalovaného o tom, že úhrada poplatku na podporu sběru, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků je upravena v ustanovení § 37e zákona o dopadech. Jedná se o zákonnou povinnost obsaženou v normách hmotného práva, kterou lze vymáhat jinými postupy, než kterými lze sankcionovat nesplnění podmínek řízení. Žalobce dále k obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval, že v průběhu celého řízení nebyl žalobci vyměřen poplatek ve výši 5.000 Kč, který by žalobce nezaplatil. Žalovaný tedy zjevně vycházel při vydání napadeného rozhodnutí z chybných skutkových zjištění. Chybná právní konstrukce žalovaného je uvedena na straně 6 napadeného rozhodnutí, kde žalovaný konstatoval: „Zmíněná žádost byla podána jako žádost o registraci vozidla, což je možno prokázat na obsahu ustanovení § 6 zákona, ...“. Zákon nelze považovat za důkazní prostředek, nemůže tudíž ani prokazovat, zda předložená žádost byla fakticky žádostí o registraci vozidla ve smyslu § 6 zákona o podmínkách provozu, nebo žádostí o zápis změn údajů ve smyslu § 11 citovaného zákona. Citovaný závěr žalovaného nadto absolutně nesouvisí s námitkou nezákonného zatavení předmětného řízení podle § 66 odst. l písm. c) správního řádu, jak ji i v předmětné části odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný vymezil. Konečně je i v hrubém rozporu se závěrem žalovaného obsaženým na straně 8 napadeného rozhodnutí, podle něhož „...z důvodu fúze uvedených společností nastala u tohoto vozidla pouze změna údajů zapisovaných v registru silničních vozidel“, a žádost žalobce měla být správními orgány od počátku považována za žádost o zápis změn údajů v registru vozidel ve smyslu § 11 citovaného zákona, a to v souladu se zásadou správního řízení posuzovat každý právní úkon podle jeho obsahu, nikoliv podle jeho formy. Obdobně neurčité závěry lze shledat v absolutně protichůdných závěre