1 As 96/2008 — Nejvyšší správní soud

17 A 28/2011- 24 - text 13 pokračování 17A 28/2011 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Kuchynkou v právní věci žalobce: J.J., zastoupeného Mgr. Martinem Pechem, advokátem AK se sídlem Malá 6, Plzeň, proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.3.2011, čj. DSH/1373/11, t a k t o : I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 14.3.2011, čj. DSH/1373/11, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 7.760,- Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Martina Pecha do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Žalobou podanou soudu osobně dne 31.3.2011 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 14.3.2011, čj. DSH/1373/11, a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobou napadeným rozhodnutím Krajský úřad Plzeňského kraje co do výše uložené pokuty změnil a ve zbytku potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kralovice ze dne 26.1.2011, čj. OD-2225/11-611/2010-Cer, jímž byl žalobce uznán vinným jednak ze spáchání přestupků na úseku dopravy a silničního hospodářství dle § 23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, kterých se dopustil několika skutky tím, že porušil čl. 7 Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 561/2006 ze dne 15.3.2006, o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti, týkajících se silniční dopravy, a jednak ze spáchání přestupků na úseku dopravy a silničního hospodářství dle § 23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, kterých se dopustil několika skutky tím, že porušil čl. 15 odst. 3 Nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 ze dne 20.12.1985, o záznamovém zařízení v silniční dopravě. Proto byla žalobci rozhodnutím správního orgánu prvního stupně, ve znění rozhodnutí odvolacího správního orgánu, uložena pokuta v částce 5.000,- Kč. Přestupky jsou upraveny zákonem č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o přestupcích“). Není-li v zákoně o přestupcích nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahuje se na řízení o přestupcích zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“ nebo „spr. ř.“) [§ 51 zákona o přestupcích]. V žalobě se sub II. namítá, že bez zřetele k tomu, zda je žalobce skutečně vinen ze spáchání přestupků ve smyslu rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, je dle jeho názoru nutné poukázat na tu skutečnost, že mu měl být kladen za vinu jeden pokračující přestupek spočívající v nedodržení stanovené doby přestávek. Z dikce rozhodnutí učiněného správním orgánem prvého stupně explicitně nevyplývá, z kolika přestupků je vlastně žalobce viněn, dá se však se zřetelem k odůvodnění rozhodnutí předpokládat, že celkem ze šesti. Ponecháme-li stranou, zda žalobce spáchal či nespáchal závadové jednání jemu kladené za vinu, je třeba říci, že i pokud by správní orgán měl uznat žalobce vinným, měl tak učinit vzhledem k blízké časové souvislosti a typové shodnosti jednání a vinit tak žalobce ze spáchání přestupku jediného, spáchaného šesti dílčími útoky, resp. dvou pokud mu ještě chce správní orgán klást k tíži špatnou práci s přepínacím mechanismem tachografu dne 17.3.2010 a 21.7.2010. Tato otázka pochopitelně není tak akademickou, jak by se možná mohla zdát, neboť se zavedením bodového systému u řidičských průkazů, může být podobné rozhodnutí správního orgánu nežádoucím precedentem a toto posléze nesprávně vyhodnoceno ohledně následného vyznačení trestných bodů v řidičském průkazu žalobce. Pro řidiče z povolání, jakým je žalobce, se tedy jedná o otázku naprosto klíčovou. Rozhodnutí správního orgánu prvého stupně vykazuje dle názoru žalobce jistou míru nepřezkoumatelnosti ve výroku ohledně toho, z kolika přestupků je žalobce viněn, když z odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu pak ale vyplývá, že žalobce měl dle správního orgánu prvého stupně spáchat nejspíše šest přestupků. Tento názor správního orgánu prvého stupně není správný a zakládá dle názoru žalobce nezákonnost celého rozhodnutí. Sub III. žaloby se uvádí, že ze spisového materiálu vyplývá, že Městský úřad Sokolov stíhal žalobce za možné přestupky spáchané v rozmezí od 25.6.2010 do 22.7.2010, když z čeho by měla vyplývat pochybení obviněného mimo toto časové rozmezí není ze shodného spisového materiálu vůbec zřejmé. Do shora popsaného časového rozmezí pak patří toliko dva správním orgánem tvrzené přestupky žalobce, a to ze dne 13.7.2010 a 21.7.2010. Ostatní údaje nebyly dle názoru žalobce získány legální cestou, jelikož žalobce neposkytl správnímu orgánu dobrovolně digitální kartu řidiče ani tato nebyla získána ze strany PČR zákonnou cestou. Žalobce má navíc v této souvislosti za to, že správní orgán může hodnotit pouze 28 dnů zpětně po kontrole a nikoli déle než jeden rok, jak správní orgán prvého stupně činí. Žalobce již v průběhu řízení před správním orgánem uvedl, že mohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu zasahujícího policisty pprap. J.L. a navrhl jeho výslech, když tento výslech správní orgán prvého stupně neprovedl. V případě, že správní orgán prvého stupně důkaz neprovedl, je třeba na základě obecně platné zásady „in dubio pro reo“ vyhodnotit tvrzení obviněného jako pravdivé, jelikož žádné jiné tvrzení správní orgán prvého stupně v době rozhodnutí neměl k dispozici. Nesprávnost úředního postupu policisty pak obviněný především spatřoval v tom, že zasahující policista obviněnému nijak neukázal údaje, které na digitální kartě zkoumal, resp. obviněný zjevně neměl k dispozici žádný korektiv údajů později poskytnutých správnímu orgánu prvého stupně, a proto se k těmto údajům vůbec nemohl vyjádřit a byl tak nutně zkrácen na svých zákonných právech. Žalobce považoval a považuje navržený důkaz naopak za naprosto nezbytný k potvrzení či vyvrácení jím tvrzeného nesprávného úředního postupu policisty, přičemž neprovedení výslechu zasahujícího policisty pak zakládá nepřezkoumatelnost celého rozhodnutí a postupu správních orgánů. Nesprávnost úředního postupu policisty pak žalobce dále spatřoval vtom, že zasahující policista nezobrazil na požádání žalobci požadované údaje, resp. tvrzené pochybení žalobce tomuto prostřednictvím přenosného počítače, který má zejména k tomuto účelu v automobilu, a to s odkazem na tu skutečnost, že se mu údajně měla vybít baterie v tomto počítači. Žalobce tedy zjevně neměl k dispozici žádný korektiv údajů později poskytnutých správnímu orgánu prvého stupně, k těmto se například vůbec nemohl vyjádřit a byl tak nutně zkrácen na svých zákonných právech. V případě, že správní orgán prvého stupně důkaz neprovedl, je třeba na základě obecně platné zásady „in dubio pro reo“ vyhodnotit tvrzení žalobce jako pravdivé, jelikož žádné jiné tvrzení správní orgán prvého stupně v době rozhodnutí neměl k dispozici. Odvolací správní orgán argumentaci uvedenou výše, která byla podstatou odvoláni žalobce, neřešil, pouze popsal, jakým způsobem pravděpodobně proběhla kontrola žalobce ze strany PČR dle úředního záznamu o tomto vyhotoveném. Žalobce má tak především za to, že žalovaný se nevypořádal se stěžejní argumentací z odvolání, zejména s tím, že PČR musí veškeré použité důkazy opatřit cestou, která je zákonná i ohledně procesní stránky věci. Jistou paralelu požadavku na doplnění řízení, který žalobce vznesl, lze spatřovat v případech výslechů policistů, kteří obsluhují radarové měřicí zařízení, pokud je obviněným kladen za vinu přestupek spočívající v nedodržení povolené rychlosti, kde správní orgány standardně vyslýchají z popudu obviněných celou policejní hlídku zastavující řidiče či obsluhu radarového měřícího zařízení, a to právě z důvodu nutnosti prokázání naprosto zákonného postupu policejní hlídky ve smyslu prokázání procesní zákonnosti použitých důkazů na samém vstupu správního řízení. Veškeré pochybnosti je třeba vykládat zcela ve prospěch žalobce, přičemž postup správních orgánů pochybnosti žalobce nerozptýlil a žalovaný se jeho námitkami nezabýval či se těmito zabýval nesprávným způsobem. Sub IV. žaloby žalobce nesouhlasí ani s tím, že by jako přitěžující okolnost mělo být hodnoceno jeho přesvědčení, že se přestupku / přestupků nedopustil, jelikož způsob obhajoby žalobce - obviněného by dle jeho názoru neměl být hodnocen jako přitěžující nikdy. Žalobce sám sebe považuje za zkušeného řidiče, přičemž dodržování přímo aplikovatelné legislativy je ve společnosti, kde pracuje, ještě kontrolováno nezávislými subjekty a žalobce má tedy důvodně za to, že pokud podobnými kontrolami vždy prošel, pak skutečně nespáchal přestupek / přestupky, které mu správní orgán prvého stupně klade za vinu. Žalovaný správní orgán se k žalobě vyjádřil dne 24.5.2011 pod zn. DSH/6722/11. Ad II. uvedl, že jak z rozhodnutí správního orgánu I. instance, tak z rozhodnutí (výroku i odůvodnění) žalovaného jednoznačně vyplývá, že se žalobce dopustil šesti přestupků (samostatných skutků