1 Afs 15/2009 — Nejvyšší správní soud

57 Af 60/2010- 77 - text 15 pokračování 57Af 60/2010 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Daňkové a soudců Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Alexandra Krysla, v právní věci žalobkyně MERKUR KEY, a.s., se sídlem v Praze 3, Havlíčkově náměstí 189/2, proti žalovanému Celnímu ředitelství Plzeň, se sídlem v Plzni, Ant. Uxy 11, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. září 2010, zn. 6850-2/2010-160100-21, t a k t o : I. Rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 27.9.2010, zn. 6850-2/2010-160100-21, se z r u š u j e a věc se v r a c í žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 2 000 Kč do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í Rozhodnutím ze dne 27.9.2010 zn. 6850-2/2010-160100-21 (dále jen „napadené rozhodnutí“) Celní ředitelství Plzeň (dále jen „žalovaný“) zamítl odvolání obchodní společnosti MERKUR KEY, a.s. (dále jen „žalobkyně“) proti rozhodnutí – platebnímu výměru o vyměření daní ručiteli ze dne 24.5.2010 čj. 18265/2010-166500-021 (dále jen „platební výměr“) vydanému Celním úřadem Plzeň (dále jen „celní úřad“). Dne 8.11.2010 obdržel Krajský soud v Plzni (dále jen „soud“) žalobu žalobkyně ze dne 3.11.2010. Tou se domáhala zrušení napadeného rozhodnutí i platebního výměru. Žalobu odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí, které jí bylo doručeno 29.9.2010, je vydáno v rozporu se zákonem z níže uvedených důvodů. V části žaloby označené II. uvedla, že dne 29.5.2009 byl žalobkyni doručen přípis celního úřadu ze dne 19.5. téhož roku, kterým celní úřad zahájil s žalobkyní podle § 21 zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších novel (dále jen „d.ř. nebo daňový řád“) daňové řízení o vyměření celního dluhu (zn. 8930/09-166500-021). K tomuto zahájení řízení žalobkyně zpracovala své stanovisko 12.6.2009. V něm zrekapitulovala průběh celé kauzy a to od vzniku celního dluhu dne 19.12.2002 až do vydání rozhodnutí celního úřadu ze dne 3.2.2009 (správně evidentně 23.2.2009), čj. 19663-2/08-166500-021, kterým celní úřad ověřil neplatnost svého rozhodnutí ze dne 6.4.2004 čj. R/400002/2004/1 – výzvy ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka (dále jen „výzva ručiteli“). Současně v tomto stanovisku uvedla, že podle jejího názoru již lhůta k vyměření prekludovala a že k tomu musí celní úřad přihlédnout z úřední povinnosti. Dne 24.5.2010 byl žalobkyni doručen platební výměr celního úřadu o vyměření daně ručiteli, kterým bylo žalobkyni uloženo uhradit celní dluh ve výši 5.337 166,-Kč. Proti němu podala žalobkyně dne 18.6.2010 odvolání s návrhem na zrušení proto, že platební výměr vydal celní úřad po uplynutí lhůty čtyř let, šesti měsíců a šesti dnů, tzn. po uplynutí prekluzivní lhůty. Žalobkyně dále uvedla, že celní dluh vznikl dne 19.12.20012 (správně evidentně 2002) propuštěním dovezeného zboží do volného oběhu. V té době byla prekluzivní lhůta upravena v ust. § 268 odst. 2 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“) a to tak, že pokud celní zákon nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze částku cla zapsat do evidence po uplynutí tří let od konce roku, v němž celní dluh vznikl. Žalobkyně v odvolání namítala, že ust. § 268 odst. 2 celního zákona je hmotněprávní povahy, tzn. aplikuje se ustanovení platné v době vzniku celního dluhu, příp. daňové povinnosti, což v daném případě znamená dne 19.12.2002. Jestliže nelze předmětnou částku zapsat do evidence, pak již také nelze dlužníkovi ani doručit písemné sdělení nebo rozhodnutí o vyměření částky cla, protože právě v tom spočívá zánik práva (prekluze) k níž celní orgán přihlédne z úřední povinnosti a to tím, že částku cla nezapíše do evidence a následně nepostupuje podle § 268 odst. 1 celního zákona. Přitom žalobkyně odkázala na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně rozsudek ze dne 14.7.2005, čj. 7Afs 16/2004-51, ze dne 29.10.2008, čj. 5Afs 99/2007-73 a ze dne 12.7.2007, čj. 9Afs 25/2007-95. Celní zákon v ust. § 268 odst. 3 pak stanovil, že byl-li před uplynutím lhůty uvedené v odstavci 2 učiněn úkon směřující k vyměření částky cla nebo k jejímu dodatečnému vyměření, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byla příslušná osoba o tomto úkonu spravena. Vyměřit a doměřit částku cla a zapsat ji do evidence však lze nejpozději do 10-ti let od konce roku, v němž celní dluh vznikl. Zde jsou žalobce i žalovaný ve shodě. V části III. žalobkyně uvedla, že za zásadní z celého odvolání považuje to, zda a kdy marně uplynula prekluzivní lhůta k vyměření příslušných daní (nikoliv celního dluhu, jak oba celní orgány uvádějí). Proto žalobkyně v odvolání uvedla podrobně běh této lhůty a dobu jejího přerušení. Dovodila, že platební výměr celního úřadu ze dne 24.5.2010 ještě není pravomocný a přesto bylo toto rozhodnutí vydáno poté, co od uběhnutí prekluzivní lhůty uplynul další jeden rok, šest měsíců a šest dní. Žalovaný k tomu v napadeném rozhodnutí uvedl, že celní úřad své rozhodnutí odůvodnil tím, že celní zákon neobsahoval a neobsahuje žádnou právní úpravu stavění lhůt, ale že nic nebrání aplikaci článku 221 odst. 3 věty druhé celního kodexu, neboť v dané věci proběhlo odvolací řízení, ke dni jeho zahájení byl citovaný článek komunitárního předpisu přímo aplikovatelný v České republice a prekluzivní lhůta byla zachována. Dodal k tomu „tříletá prekluzivní lhůta tedy neběží od podání odvolání k Celnímu úřadu Plzeň do nabytí právní moci rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň o odvolání a dále se staví také po dobu dalšího řízení před Celním ředitelstvím Plzeň (resp. Celním úřadem Plzeň) poté, co mu byla věc vrácena Krajským soudem v Plzni k dalšímu řízení.“ Je zřejmé, že žalovaný s tímto názorem souhlasí. Podle žalobkyně je proto nutné především vyřešit otázku, zda právní úkon, který učinila dne 3.5.2004, je možno považovat za odvolání, a zda žalovaný vedl odvolací řízení nebo posuzoval, resp. měl posuzovat, zda se jedná o neplatné rozhodnutí. Vycházeje z úkonů celního úřadu, počínaje rozhodnutím ze dne 22.1.2004 o povinnosti ručitele k plnění za dlužníka, u něhož k žádosti žalobkyně ze dne 3.2.2004 celní úřad ověřil neplatnost, úkonů žalovaného, z úkonů činných žalobkyní a dále z rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 30.9.2008 sp. zn. 47Ca 43/2008 (správně evidentně 57Ca 43/2008) a v něm citovaných nálezů Ústavního soudu (sp. zn. I ÚS 2345/07 ze dne 14.5.2008 a sp. zn. Pl 8/98 ze dne 17.11.1998) a dále z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 31/99, ze dne 15.12.1999 dospěla žalobkyně k závěru, že 1. rozhodnutí celního úřadu ze dne 6.4.2004, čj. R/400002/2004/1 - výzva ručiteli je sice rozhodnutím, ale rozhodnutím neplatným, protože neobsahuje základní náležitosti rozhodnutí stanovené daňovým řádem. 2. Dne 3.5.2004 podala žalobkyně návrh na ověření neplatnosti výzvy ručiteli. Neověřil-li celní úřad neplatnost výzvy ručiteli, ač k tomu byl vyzván, postupoval protiústavně. 3. Nápravu popsané vady výzvy ručiteli mohl zajistit žalovaný, který měl stejně jako celní úřad ze své úřední povinnosti nejprve zjistit, zda odvoláním zpochybněné rozhodnutí není neplatné, a v kladném případě měl celnímu úřadu uložit, aby v konkrétní (přiměřené) lhůtě ověřil neplatnost výzvy ručiteli (§ 50 odst. 3, § 32 odst. 7 daňového řádu). 4. Žalovaný však takto nepostupoval, napadenou výzvu ručiteli považoval za platné rozhodnutí a zabýval se odvoláním věcně – zamítl ho. Z nálezu Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že řádným opravným prostředkem lze napadat věcnou nesprávnost předmětného daňového rozhodnutí, ale v daném případě se jednalo o rozhodnutí neplatné, takže řádný opravný prostředek v tomto případě nepřicházel v úvahu. Tím žalovaný nesplnil svou zákonnou povinnost, ač i na něho se vztahovala výzva k ověření neplatnosti rozhodnutí celního úřadu, porušil článek 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a postupoval tak i žalovaný v tomto řízení protiústavně. 5. Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém rozsudku sp. zn. 15 Ca 210/2002 ze dne 20.2.2002 k problematice neplatných rozhodnutí judikoval (ve shodě s názorem Ústavního soudu), že je na ně zapotřebí pohlížet, jako by vůbec neexistovaly, takže od počátku nejsou způsobilá vyvolat jakékoliv právní účinky. 6. Žalobkyně dospěla k závěru, že postupoval-li žalovaný v příslušném řízení protiústavně, protože porušil článek 36 odst. 1 Listiny, nejednal v souladu se zákonnými předpisy a žalobkyně tak byla zkrácena na svých základních právech a svobodách, nelze z takového postupu vyvozovat, že by byl schopen vyvolat jakékoliv právní účinky, zejména jsou-li pro žalobkyni nepříznivé. Protože žalovaný nebyl oprávněn zabývat se podnětem žalobkyně věcně (žalobkyně ani předmětné rozhodnutí nenapadala z věcného hlediska), postupoval v tomto případě protiústavně, nelze proto žalovaným vedené řízení, ukončené vydáním rozhodnutí ze dne 12.8.2004 čj. 8442-02/2004-21 po