2 Afs 37/2013 — Nejvyšší správní soud

57 Af 26/2013- 49 - text pokračování 22 57 Af 26/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové, v právní věci žalobce multigate a.s., IČ 25912186, se sídlem Olomouc, Riegrova 373/6, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem se sídlem Olomouc, Wellnerova 1322/3C, proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20.2.2013, č.j. 600/LP/12, t a k t o: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Napadené rozhodnutí. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 20.2.2013, č.j. 600/LP/12 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo změněno rozhodnutí Městského úřadu Chodov (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 15.6.2012, č.j. OŠKV/5973/2012 (dále jen „odvolací prvoinstanční rozhodnutí“), jímž změněn platební výměr č. 396/2011 prvoinstančního orgánu ze dne 6.10.2011, č.j. OŠKV/13527/2011/Ku (dále jen prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím bylo ve znění po změně provedené napadeným rozhodnutím rozhodnuto takto: „Městský úřad Chodov, odbor školství, kultury a vnitřních věcí, jako věcně a místně příslušný správce poplatku (dále jen správce poplatku, podle ustanovení § 11 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o místních poplatcích), podle obecně závazné vyhlášky města Chodova č. 3/2010, o místních poplatcích, ve znění obecně závazné vyhlášky města Chodova č. 4/2010 a v souladu se zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, v platném znění vyměřuje místní poplatek ve výši 29.004 Kč za jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí, ohlášené na území města Chodova žalobcem na období od 5.1.2011 do 31.3.2011“. II. Žaloba. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že v odvolání namítal též protiústavnost novely č. 183/2010 Sb. V této souvislosti považuje žalobce za nutné sdělit, že Ústavní soud již rozhodl ve věci sp. zn. Pl. ÚS 6/12, kdy návrh na konstatování protiústavnosti zákona č. 183/2010 Sb. zamítl. Žalobce konstatoval, že je třeba říci, že se Ústavní soud zabýval pouze otázkou ústavnosti legislativního procesu při přijímání předmětného zákona, resp. tím, zda byla část obsahující novelizaci ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích, nedovoleným přílepkem. Ústavní soud se nijak nevyjádřil k výkladu pojmu jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, ani k tomu, zda zařízení provozovaná žalobcem pod tento pojem spadají. Argumenty žalobce, mimo protiústavnost přijímání novely zákona o místních poplatcích, tak zůstávají i nadále stejné. Žalobce uvedl, že se žalovaný nesprávně vypořádal s odvoláním žalobce, tedy se dostatečně nezabýval tvrzenými odvolacími důvody, jak požaduje daňový řád. Žalovaný dále nesprávně interpretoval příslušné právní předpisy. Žalovaný porušil ustanovení § 10a a § 11 zákona o místních poplatcích, § 114 odst. 1,2 a § 116 odst. 2 daňového řádu. Žalovaný rovněž nesprávně interpretoval příslušná ustanovení zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, a to zejména § 50 odst. 3. Žalobce má za to, že žalovaný měl na základě podaného odvolání napadený platební výměr s ohledem na jeho vady zrušit. Prvoinstanční orgán při vydání platebního výměru porušil jak ustanovení § 10a a § 11 zákona o místních poplatcích, stejně jako žalovaný nesprávně aplikoval § 50 odst. 3 zákona o loteriích a dále porušil ustanovení § 102 a § 89 daňového řádu. Žalobce konstatoval, že nejprve považuje za nutné uvést důvody, pro které považuje prvoinstanční rozhodnutí za nesprávné a nezákonné. Žalovaný se měl s těmito vadami rozhodnutí vypořádat, to však neučinil. Žalovaný nepostupoval dle zásady legality upravené v § 5 odst. 1 daňového řádu stanovící, že správce daně postupuje při správě daní v souladu se zákony a jinými právními předpisy. Žalovaný porušil ustanovení § 116 odst. 2 daňového řádu stanovící, že v odůvodnění rozhodnutí o odvolání musí být vypořádány všechny důvody, v nichž žalobce spatřuje nesprávnosti nebo nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Základní vadu rozhodnutí žalovaného a prvoinstančního orgánu spatřuje žalobce v tom, že tento orgán jako správce místního poplatku vyměřil místní poplatek za „jiné technické herní zařízení povoleného Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu“ ačkoli jej dle zákona o místních poplatcích ve spojení se zákonem o loteriích nelze vůbec stanovit a vybírat, a platební výměr byl tak vydán v rozporu se zákonem. Na podkladě odvolání žalovaný sice platební výměr změnil, nicméně nic nezměnil na tom, že vyměřil poplatek za zařízení, která nesplňují podmínky pro to, aby byla posuzována jako jiné technické herní zařízení podle jiného právního předpisu. Ustanovení § 10a zákona o místních poplatcích ve znění do 15.10.2011 stanoví, že poplatku za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podléhá každý povolený hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí. Uvedený zákon v § 1 písm. g) uvádí, že jde o poplatek za provozovaný výherní hrací přístroj nebo jiné technické herní zařízení povolené Ministerstvem financí podle jiného právního předpisu, přičemž odkazuje na zákon o loteriích a jiných podobných hrách. Takový odkaz lze považovat za logický a jediný možný, protože zákon o loteriích řeší problematiku provozu všech druhů loterií a jiných podobných her na území ČR, tedy i provoz výherních hracích přístrojů, včetně podmínek, za kterých k němu může dojít a také základní definice používaných pojmů. Podle § 4 zákona o loteriích loterie a jiné podobné hry mohou být provozovány pouze na základě povolení vydaného příslušným orgánem. Zákon o loteriích dále v § 18 stanoví, že povolení k provozování výherních hracích přístrojů vydává na žádost jeden z níže uvedených správních orgánů. Dále je v § 19 vymezen obsah povolení k provozování výherního hracího přístroje. Zákon o loteriích v § 50 odst. 3 stanoví, že Ministerstvo může povolovat i loterie a jiné podobné hry, které nejsou v zákoně v části první až čtvrté upraveny, s tím, že v povolení budou všechny podmínky provozování podrobně stanoveny. Citované ustanovení hovoří pouze o povolování loterií, nikoliv o povolování jiného technického herního zařízení, jehož provozování má být dle zákona o místních poplatcích zpoplatněno. Rozhodnutím Ministerstva financí dle § 50 odst. 3 zákona o loteriích je rovněž schvalováno provozování zařízení, která mají být dle názoru správního orgánu prvního stupně a žalovaného zpoplatněna. Zákon o loteriích tak v žádném svém ustanovení neobsahuje pojem „jiné technické herní zařízení“ ani nutnost jeho povolení Ministerstvem financí. Povolení k provozování jiného technického herního zařízení tedy zákon o loteriích neupravuje. Stejně tak ani jiné právní předpisy tento pojem nijak nevymezují. Je-li zákonně upraven pojem výherního hracího přístroje, který je rovněž dle § 10a zákona o místních poplatcích zpoplatněn, a jeho povolování, má být obdobná úprava i pro „jiné technické herní zařízení“, tato však chybí a pojem zůstává nevysvětlen. Dle § 17 odst. 1 zákona o loteriích se výherním hracím přístrojem se rozumí kompaktní, funkčně nedělitelné a programově řízené technické zařízení s ovládáním určeným pouze pro jednoho hráče. Dle § 18 odst. 1 tohoto zákona povolení k provozování výherních hracích přístrojů vydává na žádost a) obecní úřad pro svůj územní obvod, a to v přenesené působnosti, b) krajský úřad pro svůj správní obvod, má-li být provozovatelem výherního hracího přístroje obec ve svém územním obvodu, c) ministerstvo, je-li výherní hrací přístroj na českou měnu provozován v kasinu a u výherních hracích přístrojů na cizí měnu. Má-li tedy být zpoplatněno provozování jiného technického herního zařízení, musí zákon o loteriích přinejmenším stanovit, že Ministerstvo financí vydává povolení k provozování jiného technického herního zařízení. Rovněž by bylo vhodné pojem jiné technické herní zařízení specifikovat, tak jak to zákonodárce činí u pojmu výherní hrací přístroj. Právě v oblasti daní a poplatků je nutné, aby byly jednotlivá ustanovení jasné, určité a srozumitelné a v souladu se souvisejícími právními předpisy. Odlišná úprava zákona o loteriích a zákona o místních poplatcích nedává případnému subjektu poplatku jednoznačnou odpověď, zda poplatkové povinnosti podléhá či nikoli, když dle žalobce tomu tak není. V souladu s judikaturou Ústavního soudu (nález č. 16/1994 Sb. ÚS, sv. 1) lze za zákon považovat jedině právní normu formulovanou s dostatečnou přesností, aby občanu umožnila své chování regulovat. Ústavní soud rovněž judikoval, že Česká republika se hlásí k principům nejen formálního, nýbrž především materiálního právního státu. Ústava akceptuje a respekt