8 Afs 21/2009 — Nejvyšší správní soud

17 A 27/2013- 51 - text 12 pokračování 17A 27/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce Ing. J.B., proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Škroupova 18, 306 13 Plzeň, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. dubna 2013, č.j. DSH/4973/13 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků, č.j. MMP/055661/13 ze dne 13.3.2013, jímž byl žalobce uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bodu čtvrtého zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, porušením § 18 odst. 4 téhož zákona, a přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., porušením § 5 odst. 1 písm. a),§ 6 odst. 1 písm. a) a § 6 odst. 8 písm. d) téhož zákona, za což mu byla uložena pokuta 2.200,-Kč a náhrada nákladů přestupkového řízení 1.000,-Kč. Žalobce v žalobě tvrdil, že bylo porušeno ust. § 36 správního řádu, když mu nebylo umožněno vyjádřit se k provedeným výslechům svědků, navrhovat důkazy a činit jiné návrhy. Přestože to bylo v řízení před MMP zaprotokolováno, MMP vydal okamžitě po vyslechnutí svědků rozhodnutí. Žalobce tvrdil, že v řízení neměl možnost, i když jeho vyjádření bylo správnímu orgánu ústně vysloveno a zaneseno do protokolu, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, zejména k ústní výpovědi předvolaných oznamovatelů (PČR a Městská policie). Dále podle žalobce zákon č. 361/2000 Sb. výslovně žádné jednání jako přestupek neoznačuje, pouze určuje osobu přestupce. Navíc tento zákon má i vlastní stupnici sankcí odlišnou od sankcí za přestupek podle zákona o přestupcích. Rovněž je podle žalobce stanovena jiná věcná příslušnost správních orgánů. Dle zákona o přestupcích lze za více přestupků téhož pachatele projednaný ve společném řízení uložit sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný, a to do výše 1.000,- Kč. Zákon č. 361/2000 Sb. neuvádí výslovně přestupek, který je možno projednat dle zákona o přestupcích, ale definuje osobu, která se dopustí přestupku, přičemž výslovné uvedení přestupku zde není. I když zákon č. 361/2000 Sb. uvádí, že „fyzická osoba se dopustí přestupku“, nelze podle žalobce další výčet jednání mít za výslovně uvedený přestupek dle zákona o přestupcích, ale pouze za jednání vedoucí ke konstatování (při naplnění materiální stránky), že fyzická osoba se dopustila přestupku dle zákona č. 361/2000 Sb. Toto jednání však podle žalobce nelze podřadit pod projednání dle zákona o přestupcích (chybí formální stránka). Žalobce tak měl za to, že správní orgány postupovaly nesprávně podle zákona č. 200/1990 Sb. Dále žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 20.3.2013 sp. zn. 1 As 183/2012 (všechny rozsudky NSS jsou dostupné na www.nssoud.cz) s tím, že pro naplnění pojmu obec je nutné nejen označení obce, ale i zastavěné území. Nejvyšší správní soud položil důraz na zastavěnost jako hlavní atribut k ochraně osob. Není-li ovšem území zastavěné, jako podle žalobce v jeho případě, nejde o území obce a limit je 90 km/h. Dále žalobce nesouhlasil s porušením § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. Technickými podmínkami se rozumí takový technický stav, jehož splnění je porovnáváno s předpisem. Osvědčení o splnění technických podmínek je ozřejmováno schválením technické způsobilosti vozidla. Jiná skutková záležitost je konkrétní technický stav průběžně kontrolovaný, který však podle žalobce se splněním technických podmínek nesouvisí. Podle názoru žalobce v jeho případě bylo použito k jízdě vozidlo, které splňovalo technické podmínky (mělo schválenou technickou způsobilost), a tedy není na místě použití formální kvalifikace přestupku. Přestupku se dopustí ten, kdo řídí vozidlo, „které je technicky nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích tak závažným způsobem, že bezprostředně ohrožuje ostatní účastníky provozu. Podle žalobce nebylo zjištěno, že by jím řízené vozidlo mělo tyto vlastnosti. Dále žalobce tvrdil, že měl u sebe doklad o zdravotní způsobilosti a při prvotní kontrole ho předložil v celém svazku dokladů. Z nich si policista ponechal pouze doklad k vozidlu, řidičský průkaz a občanský průkaz a ostatní doklady bez kontroly vrátil. Mezi nimi i doklad o zdravotní způsobilosti. Kontrola probíhala na nebezpečném místě v křižovatce a žalobce odmítl vystoupit z vozidla. Žalobce tvrdil, že po opakovaných žádostech o předložení dokladu o zdravotní způsobilosti nabyl přesvědčení, že by tento doklad již nemusel dostat zpátky, a proto jej odmítl opakovaně předložit. Sankční jednání však je nemít u sebe tento doklad, nikoli ho opakovaně nepředložit. Žalobce dále tvrdil, že neporušil ust. § 6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním provozu, protože při kontrole, kdy policista přišel k vozidlu, již neměl bezpečnostní pásy, neboť je uvolnil při zastavení. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že správní řád nestanovuje, že by nebylo možné spojit seznámení s podklady či vyjádření k nim s jiným úkonem řízení, např. s ústním jednáním. Zákon tedy nevyžaduje, aby výzva k vyjádření se k podkladům rozhodnutí byla učiněna až po shromáždění všech podkladů. Správní orgán však musí dát účastníku řízení jednoznačně najevo, že možnost vyjádřit se k podkladům podle § 36 odst. 3 správního řádu bude účastníkovi dána právě při provádění určitého úkonu či v určité lhůtě. Takovýto postup aproboval Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 8 Afs 21/2009-243 ze dne 26.2.2010. Proto podle žalovaného nebylo v rozporu se zákonem, když správní orgán I. stupně v předvolání k jednání deklaroval, že v rámci jednání bude žalobce mít možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalobce byl v předvolání k jednání prokazatelně poučen, že v jeho závěru dne 6.3.2013 bude mít možnost po provedeném dokazování vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu § 36 odst. 3 správního řádu. Žalovaný poukázal na stranu 5 protokolu o ústním jednání ze dne 6.3.2013, podle něhož se obviněný vzdával práva být osobně přítomen výslechu svědků stržm. H. a stržm. M., nstržm. I.V. a pprap. D.T. a současně se vzdal práva být osobně přítomen dokazování v rámci jednání s tím, že věří, že správní orgán povede řízení objektivně tak, že naplní všechna ustanovení zákona o přestupcích. Žalobce odešel v 9:10 hodin z jednání a tento zápis podepsal. Správní orgán I. stupně tedy podle žalovaného dal žalobci jednoznačně najevo, že možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu mu bude dána právě při nařízeném jednání. Tím, že se žalobce svých práv, týkajících se jeho přítomnosti u výslechu svědků a následného dokazování, vzdal a z jednání odešel, svého práva nevyužil. Žalobce se o možnost uplatnit veškerá práva připravil sám, a proto nelze přičítat správnímu orgánu I. stupně popření práva žalobce na spravedlivý proces. Dále žalovaný poukázal na to, že dne 11.3.2013 se žalobce dostavil ke správnímu orgánu I. stupně, nahlédl do spisu a byly mu pořízeny kopie listů č. 65-70. To znamená, že žalobce 2 dny před vydáním rozhodnutí správního orgánu I. stupně nahlédl do spisu a pořídil z něj kopie, čímž bylo obsahu ust. § 36 odst. 3 správního řádu rovněž vyhověno. Žalovaný rovněž poukázal na to, že zákon o silničním provozu je zákonem speciálním, který má přednost před zákonem obecným, zde přestupkovým zákonem. Zákon o provozu na pozemních komunikacích upravuje v § 125c a následující vlastní úpravu přestupků na úseku provozu na pozemních komunikacích, a tedy se tato právní úprava použije přednostně před obecnou úpravou dle přestupkového zákona. Zákon o silničním provozu navíc obsahuje i doporučené výše sankcí za tyto přestupky. Podle žalovaného tak jednání žalobce bylo správně kvalifikováno. Podle žalovaného rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 180/2012 ze dne 20.3.2013 na tento případ nedopadá. Rozsudek řešil otázku, zda lze na řidiči vyžadovat předvídání, že se nachází v obci, pokud při příjezdu do obce neprojel kolem dopravní značky označující začátek obce. Nejvyšší správní soud nad rámec poznamenal, že "za určitých specifických okolností, kdy řidič přijede do obce po komunikaci, která v rozporu se zákonem není osazena značkou začátek obce, a kdy s ohledem na nízkou hustotu zástavby nebo ráz okolní krajiny nebude možné spravedlivě seznat, že se vozidlo již nachází v obci, bylo by možné dovodit absenci zavinění". Podle žalovaného o takový krajní případ se v dané věci nejednalo. Žalobce vjel do obce Plzeň po pozemní komunikaci osazené dopravní značkou „Obec“. Z tohoto důvodu na něj dopadala povinnost dle § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu. Žalobce naplnil podle žalovaného materiální stránku