8 As 17/2007 — Nejvyšší správní soud

17 A 29/2012- 90 - text 14 pokračování 17A 29/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobkyně M.N., zastoupena JUDr. Antonínem Dejmkem, advokátem se sídlem Plzeň, Perlová 7, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. května 2012 čj. DSH/6852/12 t a k t o : I. Rozhodnutí Krajského úřadu Plzeňského kraje ze dne 25. května 2012 čj. DSH/6852/12 se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 9.012,- Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Antonína Dejmka, do 1 měsíce od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou domáhala zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, ze dne 15.3.2012, čj. MMP/179591/11, kterým byla žalobkyně uznána vinnou z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, kterého se měla dopustit porušením § 54 odst. 2 téhož zákona tím, že jako chodkyně dne 14.8.2011 v 10:30 hod. v Plzni na úrovni domu č. 38 v ulici Zborovské přecházela vozovku zprava doleva, přičemž se dostatečně nepřesvědčila, že může vozovku přejít, aniž by ohrozila sebe a ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích a vstoupila do jízdní dráhy jízdnímu kolu značky Specialized Tarmac řidiče Ing. M.K., v důsledku čehož se střetli a došlo ke zranění žalobkyně. Za to byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 1.500,-Kč a náhrada nákladů přestupkového řízení 1.000,-Kč. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že v dané věci nebyly objektivně posuzovány provedené důkazy, v důsledku čehož byl učiněn nesprávný skutkový závěr o vině žalobkyně. Žalobkyně zejména poukazovala na skutečnost, že krevní stopy byly zjištěny až ve vzdálenosti 2,7 od okraje vozovky, což podle ní potvrzuje, že k jejímu poražení cyklistou došlo u středu vozovky, tj. po ujití minimálně dvou metrů. Současně tento důkaz podle žalobkyně vylučoval tvrzení cyklisty, že jel při pravém okraji vozovky a s chodkyní se srazil 0,7 metru od kraje a že chodkyně vstoupila do vozovky 2 metry před cyklistou. Podle žalobkyně k objektivnímu posouzení věci bylo potřeba zjistit skutečné místo střetu účastníků nehody, ze kterého lze pak dovodit, zda cyklista porušil povinnost jízdy při pravém okraji vozovky podle § 57 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. a zda ke střetu došlo v prostoru vymezeném pro cyklisty, a chodkyně mu proto mohla vytvořit náhlou překážku, či zda ke střetu došlo v místech vozovky pro cyklisty neurčené, a chodkyně tím nemohla cyklistovi vytvořit překážku, pokud by provoz na komunikaci sledoval. Podle žalobkyně by tak bylo možné určit, zda chodkyně přecházela vozovku tak, aby s ohledem na vzdálenost přijíždějícího cyklisty nevystavila sebe ani jeho nebezpečí a nedonutila jej k náhlé změně směru a rychlosti jízdy dle § 54 odst. 2 silničního zákona. Jelikož podle žalobkyně správní orgán prvního stupně odmítl ustanovit znalce, obstarala chodkyně posudek znalce Ing. Antonína Žaluda, z něhož podle ní vyplynulo, že místo střetu se nacházelo 1,8 až 2,1 metru od pravého okraje vozovky; že tuto vzdálenost ušla chodkyně za 4,5 až 5,4 sekundy; že v závislosti na rychlosti jízdy cyklisty byl tento vzdálen od chodkyně v době jejího vstupu do vozovky 50 až 60 metrů; že je technicky nepřijatelným tvrzení cyklisty, že by mu vstoupila do vozovky, když byl od žalobkyně vzdálen jen 2 metry, tedy že by jel u pravého okraje vozovky a že by ke střetu došlo hned po vstupu chodkyně do vozovky. Žalobkyně v žalobě poukázala na dodatek odborného vyjádření znalce, v němž je výslovně vyloučena možnost střetu, pokud by cyklista jel při pravém okraji v souladu s § 57 odst. 2 silničního zákona. Žalobkyně připomněla, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se opírá o verzi, podle níž žalobkyně vytvořila cyklistovi v jeho jízdním koridoru u pravého okraje vozovky svou chůzí náhlou překážku, na kterou již nebyl schopen reagovat. Správní orgán prvního stupně nevyloučil střet ve vzdálenosti 1,8 až 2,1 metru od pravého okraje, ale vyloučil zavinění cyklisty ve vztahu k § 57 odst. 2 silničního zákona. Vzhledem k tomu, že z tvrzení žalobkyně, zaměřených krevních stop a znaleckého posudku podle ní plynul jiný skutkový závěr, než jaký učinil správní orgán prvního stupně, žalobkyně doplnila své odvolání o vyjádření znalce, v němž je vyloučen střet v případě, kdy by cyklista neporušil § 57 odst. 2 silničního zákona. Žalobkyně měla za to, že žalobou napadeným rozhodnutím byla přímo zkrácena její práva ohledně závěru o vině tím, že tvrdila, že byla sražena mimo zákonem stanovený jízdní koridor cyklisty (§ 57 odst. 2 silničního zákona), zatímco odvolací správní orgán převzal tvrzení cyklisty, znalcem označené za technicky nepřijatelné, dále pak žalovaný sám matematicky konstruoval průběh nehodového děje (závislost drah na čase), stanovoval vlastním výpočtem dobu pobytu chodkyně ve vozovce atd. Přitom podle žalobkyně stále vycházel z nesprávného tvrzení cyklisty o střetu ve vzdálenosti 0,7 metru od kraje vozovky bez jakéhokoliv zdůvodnění, proč krevní stopy byly nalezeny o dva metry hlouběji ve vozovce. Žalovaný učinil podle žalobkyně nesprávný závěr také v tom, že cyklista nenarazil jen do jejího levého boku, ale i do jejích zad, neboť pro to nesvědčí zdravotní nálezy, ani blůza vyfotografovaná ve spise. Podle žalobkyně jde o posouzení skutkových otázek, jakými je místo střetu, a právních otázek, zda tato skutková zjištění lze podřadit pod § 57 odst. 2 nebo § 54 odst. 2 silničního zákona. Dále žalobkyně tvrdila, že byla nepřímo zkrácena na svých právech v důsledku procesního pochybení správních orgánů obou stupňů. Ohledně žalovaného je to zejména skutečnost, že úkon směřující k zodpovězení odborné otázky (znalecké zkoumání), vyžadující specifikované matematicko-fyzikální znalosti o průběhu nehodových dějů, v závislosti na rychlosti těles, směru působení vektorů jejich sil (pohybu), na jejich pohybu po střetu atd. posuzoval sám, ač je měl zadat dle zákona znalci. Dále podle žalobkyně žalovaný nesprávně neumožnil žalobkyni s tímto odborným posouzením žalovaného se seznámit a podat proti němu příslušné námitky či vyjádření, čímž mělo dojít k porušení práva na obhajobu. Podle žalobkyně bude nutné, aby soud vyslovil závěr, zda má správní orgán povinnost seznámit obviněného s odbornými závěry v případě, že je činí sám, a dát tak obviněnému možnost se k tomu vyjádřit. Dále podle žalobkyně je třeba, aby soud učinil závěr, zda je správní orgán v přestupkovém řízení vázán zásadami trestního řízení, jak bylo judikováno rozhodnutím NSS čj. 8As 17/2007-135, a tedy zda orgánu rozhodujícímu o věci, nepřísluší posuzovat odborné otázky náležící jinak znalci. Žalobkyně měla za to, že provedenými důkazy zjištěné skutečnosti vylučují její zavinění na přestupku spočívající v tom, že vstoupila do jízdního koridoru cyklisty. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že byly provedeny správním orgánem prvního stupně veškeré důkazy potřebné ke zjištění stavu věci ve smyslu § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Podle žalovaného i bez zpracování znaleckého posudku či odborného vyjádření bylo možné zjistit stav věci, o němž není důvodných pochybností. Přesto podle žalovaného správní orgán prvního stupně předložené odborné vyjádření znalce Ing. Antonína Žaluda řádně zohlednil a tento důkaz nepominul. Správní orgány obou stupňů podle žalovaného postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Žalovaný shledal neobjektivnost některých závěrů předloženého odborného vyjádření a měl za to, že mu není zapovězeno hodnocení znaleckého posudku s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1.2.2012 čj. 3As 22/2011-73, podle něhož správní orgán je oprávněn posoudit, zda jsou dány skutečnosti či důkazy, jež by správnost znalcových závěrů v posudku zpochybnily, a takové hodnocení je správní orgán oprávněn provést bez toho, že by disponoval odbornými znalostmi. Žalovaný dále uvedl, že nepřesáhl meze správního uvážení, kdy hodnotil odborné vyjádření doplněné o znalcův výslech, kdy právě s ohledem na prováděné výpočty Ing. Žaludem nebylo jiné možnosti, jak ověřit věrohodnost těchto výpočtů, než do znalcem stanovených vzorců a postupů dosadit odlišné hodnoty vyplývající se spisové dokumentace. Žalovaný poukázal na to, že znalec uvedl při výslechu, že odborné vyjádření vychází z určitého stanoveného místa střetu a rychlosti chodkyně a cyklisty, kdy žalobkyní bylo znalci zadáno, že má být spočítána varianta, při níž by došlo ke střetu ve vzdálenosti 2,7 metru od kraje vozovky, když tato vzdálenost je podle žalovaného technicky zjevně nemožná, neboť by nemohly být v takovém případě krevní stopy nalezeny v místě vzdáleném 2 až 2,7