5 As 104/2008 — Nejvyšší správní soud

17 A 42/2012- 78 - text 10 pokračování 17A 42/2012 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce R.M., proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského kraje, se sídlem 360 21 Karlovy Vary, Závodní 353/88, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.6.2012, č.j. 1309/DS/12-3 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary, odboru dopravy ze dne 6.3.2012 č.j. 4752/OD-P/12, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků podle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, porušením § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona, přestupku podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., porušením § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona, přestupku podle § 125c odst. 1 písm. f) bod 9 zákona č. 361/2000 Sb. porušením § 28 odst. 1 a § 29 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu, přestupku podle § 16 odst. 1 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů, porušením § 1 odst. 2 téhož zákona, a přestupku podle § 16 odst. 1 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., porušením § 17 odst. 1 téhož zákona. Správní orgán I. stupně uložil žalobci pokutu 5 000,- Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na 6 měsíců a upustil od povinnosti nahradit náklady řízení. Opravným rozhodnutím ze dne 16.10.2012 č.j. 1309/DS/12-6 žalovaný vypustil poslední větu ve výrokové části v prvním odstavci žalobou napadeného rozhodnutí, podle níž byla prvostupňovým rozhodnutím žalobci stanovena náhrada nákladů přestupkového řízení ve výši 1 000,- Kč. Žalobce v žalobě namítal, že se správní orgány nedostatečně vypořádaly s tvrzením žalobce a jeho jednání nesprávně kvalifikovaly. Podle názoru žalobce nenastal skutkový děj naplňující ustanovení § 29 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., podle něhož měl jako řidič vjet na železniční přejezd v době, kdy již byl vidět a slyšet přijíždějící osobní vlak, neboť když se žalobce dostal s vozidlem do prostoru železničního přejezdu, vlak tam podle jeho tvrzení již byl a přejezdem projížděl. Žalobce měl za to, že se nerozhodl z nedbalosti vjet na železniční přejezd v době, kdy se blížil vlak, protože se snažil již pomalu jedoucí vozidlo ubrzdit pedálem i ruční brzdou a manipulací s volantem. Žalobce poukázal na to, že svědecká výpověď jednoho z cestujících potvrzuje jeho snahu manipulovat s volantem. Rovněž žalobce poukázal na to, že narazil do vlaku až v jeho polovině, nikoli do jeho čela. Podle názoru žalobce označené ustanovení má za cíl postihnout řidiče vjíždějící na přejezd, přestože již vidí nebo slyší vlak, a to bez zhodnocení následného děje, zda dojde ke kolizi. Ze stejných důvodů považoval žalobce za nesprávný závěr správních orgánů o porušení § 28 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb. Dále žalobce tvrdil, že správní orgány sice správně kvalifikovaly porušení § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb. a § 1 odst. 2 a § 17 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., avšak nebyla splněna materiální podmínka pro kvalifikování přestupku, respektive okolnosti případu jsou podle žalobce natolik zásadní, že měly být řádně vypořádány, zejména ohledně tvrzení žalobce, že se do situace, kdy po dobu několika málo desítek vteřin tyto tři povinnosti skutečně porušoval pouze z důvodu řešení mimořádné a závažné situace. V tomto směru měl žalobce za to, že se žalovaný s jeho tvrzením nedostatečně vypořádal a nevyvrátil je. Žalobce poukázal na ustanovení § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb. s tím, že vozidlo technicky upravil tak, aby bylo na první pohled zřejmé, že je nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích a k tomuto provozu na pozemní komunikaci se žalobce dostal pouze v nouzové situaci. Žalobce připustil, že do situace spočívající v porušení označených povinností se dostal vlastním přičiněním, když asi nedostatečně zkontroloval stav brzd. Žalobce tvrdil, že v momentě, kdy přijel po vyjetých kolejích na poli vedle pozemní komunikace k lesu, zjistil, že vozidlo neubrzdí. Odbočit vlevo podle žalobce nebylo možné, stejně jako riskovat přímý náraz do stromu. Jakožto nejbezpečnější tak podle žalobce zbyla varianta stočit volat vpravo a sjet na pozemní komunikaci. V tomto okamžiku podle žalobce nebyl vidět ani slyšet přijíždějící vlak, proto měl za to, že jeho rozhodnutí bylo jediné správné. V tomto okamžiku žalobce připustil, že porušil uvedené povinnosti, avšak z důvodu krajní nouze. Následná situace se podle žalobce nedala předvídat, neboť vlak ještě nebyl vidět ani slyšet. Žalobce nesouhlasil se závěrem žalovaného, že se snažil zabránit zranění své osoby rozjetím se směrem k železničnímu přejezdu v době, kdy se k němu blížil osobní vlak s osmi nezletilými pasažéry, tedy jednáním do jisté míry bezohledným. Žalovaný podle žalobce nezohlednil fakt, že se žalobci nepodařilo zastavit vozidlo před sjezdem z pole a rozhodl se stočit vozidlo vpravo na cestu. V tu dobu nemohl být podle žalobce viděn vlak, neboť tomu bránily nálety stromů, které po nehodě zprava železniční a dopravní cesty vyřezala. Za neodůvodněný považoval žalobce závěr žalovaného, že nemohlo dojít k náhlému selhání brzd, dovozený pouze z tvrzení žalobce před Policií ČR o tom, že žalobce šlapal na brzdový pedál, ale zřejmě málo nebo už vozidlo celkově špatně brzdilo. Na základě toho žalobce měl za to, že by neměl být stavěn do stejné pozice, jako řidič pohybující se vědomě běžně na pozemních komunikacích bez zákonného povinného pojištění, bez STK a bez SPZ. Žalobce měl za absurdní uzavírat povinné zákonné pojištění a platit STK na pracovní stroj, u něhož je známo, že se nebude používat pro provoz na pozemních komunikacích. Postupem správních orgánů došlo podle žalobce k porušení § 3 zákona č. 500/2004 Sb. Žalobce rovněž měl za to, že žalovaný porušil § 90 odst. 3 správního řádu, když v napadeném rozhodnutí použil formulaci o tom, že žalobci byla uložena povinnost náhrady nákladů přestupkového řízení, přestože správní orgán I. stupně od této úhrady upustil. Žalovaný tak podle žalobce v rozporu s citovaným ustanovením správního řádu změnil rozhodnutí správního orgánu I. stupně v neprospěch odvolatele, eventuálně se jednalo o chybu, která zakládá pochybnosti ohledně uložené povinnosti. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že k porušení ustanovení § 28 odst. 1, § 29 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu postačí podle zákona o přestupcích zavinění z nedbalosti nevědomé, a žalobce ani nenamítal, že by o železničním přejezdu nevěděl, naopak uváděl, že vozidlo dočasně vyřazené z provozu používá k jízdě do lesa, tudíž věděl, že pojede místem, kudy vede užívaná železniční trať. Dále žalovaný poukázal na výpověď žalobce před policejními orgány, že viditelnost do dálky byla dobrá, že vlak sice viděl, ale nepodařilo se mu dobrzdit. Podle žalovaného ustanovení § 28 odst. 1 a § 29 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu nejsou omezena pouze na řidiče, kteří je hodlají porušit cíleně, ale jedná se o obecně charakterizovanou povinnost. Žalovaný nesouhlasil s tím, že by bezdůvodně tvrdil, že žalobce vyjel z pole na pozemní komunikaci v okamžiku, kdy viděl a slyšel vlak. Žalovaný vycházel z výpovědi žalobce před orgány Policie ČR, na niž se žalobce následně odvolal, tudíž ji zprocesnil a správní orgán s ní mohl pracovat jako s důkazem v rámci přestupkového řízení. Žalovaný připomněl, že protokol o výpovědi byl sepsán cca 3 hodiny po dopravní nehodě, tudíž je jeho vypovídající hodnota vysoká, a žalobce zde uváděl, že při příjezdu k železničnímu přejezdu viděl zleva přijíždět vlak, a počal brzdit, když buď málo šlapal na brzdový pedál, nebo vozidlo už celkově špatně brzdilo, tedy zatáhl za ruční brzdu, ale přesto došlo ke střetu. Žalobce pak uvedl, že si je vědom zavinění dopravní nehody a neuplatňoval technickou závadu na vozidle. Žalovaný odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, že žalobce věděl o špatném technickém stavu vozidla, přesto se rozhodl stočit směr jízdy k železničnímu přejezdu, kde mohl pohyb drážního vozidla očekávat. K otázce upuštění od náhrady nákladů přestupkového řízení žalovaný uvedl, že v rozhodnutí došlo k písařské chybě napravené vydáním opravného rozhodnutí. Žalobce v replice nesouhlasil se závěrem, že by důkazem o úmyslu spáchat předmětný přestupek byl fakt, že žalobce věděl z dřívějška o existenci železničního přejezdu. Dále se podle žalobce žalovaný nevypořádal s tvrzením, že žalobce jel po polích a loukách mimo pozemní komunikace až k lesu, kde neočekávaně jeho vozidlo přestalo brzdit, či brzdilo tak špatně, že ho nešlo zastavit a v tom okamžiku se žalobce rozhodl pro menší hrozící riziko než na