4 As 40/2012 — Nejvyšší správní soud

30 A 117/2014- 49 - text 16 pokračování 30A 117/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: A.W., zastoupeného JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem Moskevská 66, Karlovy Vary, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2014, čj. 1825/DS/14-3, t a k t o : I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Předmět řízení Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2014, čj. 25504/OD/13-21/Rsz, Magistrát města Karlovy Vary zamítl žádost žalobce o udělení řidičského oprávnění skupiny C a vydání řidičského průkazu se změnou bydliště, jelikož žadatel neprokázal splnění podmínky obvyklého bydliště na území České republiky v souladu s § 82 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 2 písm. hh) zákona o silničním provozu. Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu prvého stupně se žalobce odvolal. Rozhodnutím ze dne 25. 7. 2014, čj. 1825/DS/14-3, Krajský úřad Karlovarského kraje odvolání žalobce zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary potvrdil. Řidičská oprávnění a řidičské průkazy upravuje zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů [dále též jen „zákon č. 361/2000 Sb.“ nebo „zákon o silničním provozu“]. Ve smyslu § 82 odst. 1 písm. d) zákona o silničním provozu lze řidičské oprávnění udělit pouze osobě, která [mimo jiné] má na území České republiky obvyklé bydliště. Mezi účastníky řízení je spor zejména o to, zda v daném případě bylo prokázáno splnění podmínky obvyklého bydliště na území České republiky ve smyslu zákona o silničním provozu. II. Žalobní body Žalobce namítá, že žalovaný se sice zabývá podaným odvoláním, nikoliv však jeho obsahem, když zcela opomíjí předmět řízení. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného vychází v převážném rozsahu pouze z rozhodnutí Magistrátu města Karlovy Vary a k žalobcově argumentaci se vyjadřuje tak, že považuje za nesmyslnost se touto zabývat, přičemž ji hodnotí jako soupeření se správním orgánem či jako napadání správního orgánu, to vše místo toho, aby se zabýval obsahem odvolání. Žalovaný nepostupoval správně, když nerespektoval žalobcova skutková tvrzení podložená důkazními prostředky a ani nerespektoval jeho právní argumentaci uvedenou v odvolání. Žalovaný tak předmětnou právní záležitost posunuje do osobní roviny, což v žalobci vzbuzuje důvodné pochybnosti o objektivitě a nezaujatosti žalovaného ve věci. K osvědčení svého obvyklého bydliště v ČR žalobce správnímu orgánu předložil potvrzení o přechodném pobytu na území ČR, nájemní smlouvu, stvrzenky o úhradě nájmu, doklad o rodném čísle, platný řidičský průkaz, výpis z živnostenského rejstříku a čestné prohlášení. Z těchto listin jednoznačně vyplývá, že v Karlových Varech pobývá jak z důvodů osobních vazeb, tedy nájmu bytu, který zde užívá a hradí za užívání nájemné, tak z důvodu výkonu práce OSVČ. Je tudíž i zcela pochopitelné, že se do Karlových Varů pravidelně vrací a že na adrese Dobrovského 137/17 má své obvyklé bydliště v ČR. Správní orgány své zpochybnění předložených důkazů řádně a zevrubně neodůvodnily a neuvedly k tomu odpovídající objektivní a zejména zákonné důvody. Není možné předložené důkazy odmítnout s tím, že zmocněnec a vystavitel potvrzení o úhradě nájemného v jedné osobě představuje skupinu lidí shodných zájmů. Ze zákona vyplývá, že zájmy zmocněnce nemohou být odlišné od zájmů zmocněné osoby, jinak by tento nemohl zmocnění vykonávat právě pro kolizi zájmů. Zpochybňování žalobcem předložených důkazů proto, že jej v řízení před správním orgánem zastupovala taková osoba, není na místě. V hodnocení předložených důkazů žalovaným se tak projevují prvky svévole. Není totiž možné předložené důkazy odmítnout s odůvodněním, že neprokazují plnění podmínky obvyklého bydliště, aniž by tento svůj závěr správní orgán podrobně zdůvodnil. Měl-li správní orgán za to, že žalobce má svoji žádost doplnit dalšími důkazy, pak mu měl ve smyslu ust. § 4 správního řádu poskytnout přiměřené poučení. Vzhledem k charakteru požadavku správního orgánu a vzhledem k tomu, že žalobce je cizinec, je nepochybné, že podmínky pro takové poučení splňuje. O nesprávném hodnocení důkazů žalovaným svědčí také jeho závěry vyvozené z důkazů, které si správní orgán prvého stupně opatřil sám, tj. zprávy ze SRN a zprávy o žalobcově dohledání v místě bydliště. Je-li zákonným požadavkem doložit k žádosti čestné prohlášení o tom, že cizinci nebyl jiným členským státem uložen zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a že mu řidičské oprávnění nebylo pozastaveno nebo odejmuto, pak správní orgán neměl bez jakéhokoliv objektivně podloženého zjištění důvod obsah žalobcova čestného prohlášení ověřovat. Skutečnost, že – jak žalovaný uvádí – „žadatel má trvalý pobyt na území SRN, se nabízí pochybnost, nebylo-li mu řidičské oprávnění již uděleno v SRN“, není důvodem pro zpochybňování a prověřování žalobcova prohlášení. Takový přístup správního orgánu je projevem jeho nemístné podezíravosti a neobjektivnosti, když žalobce je držitelem řidičského oprávnění a řidičský průkaz mu byl v ČR vydán již v roce 2006. Ze sdělení města Kuchen, že žalobce má v onom městě „přihlášené své výhradní bydliště“, nelze dospět k závěru, že jeho „přechodný pobyt na území ČR je fiktivní“, jak dovozuje žalovaný ve svém rozhodnutí. Z pobytových kontrol rozhodně nelze dovodit závěr o tom, že se žalobce v bydlišti nezdržuje a že je neužívá, jak činí žalovaný. Zjištění této kontroly totiž bylo takové, že žalobce sice nebyl osobně zastižen doma, ale od další osoby se pobytová kontrola dozvěděla, že v domě bydlí a že v současné době je mimo, ale že se v bytě zdržuje a že byt užívá. Je pochopitelné, že se musí pohybovat i mimo byt, tak jako každý. Důležité je, že se do bytu jako do svého bydliště pravidelně vrací a tedy – slovy zákona – zde má své obvyklé bydliště v ČR. Dovozovat ze skutečnosti, že žalobce nebyl fakticky v rámci jedné pobytové kontroly zastižen doma, že se na uváděné adrese nezdržuje a tudíž neprokazuje své obvyklé bydliště, je chybné. Pan M., na kterého je ve zprávě o pobytové kontrole a napadeném rozhodnutí odkazováno, žalobci sdělil, že si nepamatuje, že by mu z cizinecké policie v jeho záležitosti někdo telefonoval, ale ví zcela bezpečně, že ve dvou případech osobně hovořil s policisty z cizinecké policie. V jednom případě se jej měli dotazovat na osobu, o které nikdy neslyšel, a podruhé pak na žalobce. Pan M. poskytl informaci o tom, že žalobce v domě bydlí, a policistům dokonce nabídl, že jim ukáže jeho pokoj a že jej i zkontaktuje telefonicky. Obě nabídky pobytová kontrola odmítla s tím, že žalobce potřebují osobně. Pan M. jako nepravdivé odmítl tvrzení uvedené ve zprávě, že by kontrole řekl, že žalobce je v SRN. Obě zmiňované pobytové kontroly byly uskutečněny ve všední den v dopoledních hodinách. Je tedy pochopitelné, že úspěšnost takových kontrol musí být minimální, neboť samozřejmě se žalobce v tento čas zabývá svou prací mimo bydliště. Domovní zvonek a poštovní schránka jsou umístěny na brance. Není možné, aby si toho pobytová kontrola nevšimla. Ostatně korespondence v této věci je doručována na tuto adresu. Zde je žalobci doručována i jiná pošta. K důkazu přikládá kopii dopisní obálky společnosti NationalPen a kopii dopisu společnosti Google ČR. Jestliže byl žalobce způsobilý k tomu, aby byl přijat k výuce a aby byl připuštěn ke složení zkoušky odborné způsobilosti, musel mít obvyklé bydliště v ČR. Není možné, aby při nezměněných svých osobních poměrech nebyl způsobilý k udělení řidičského oprávnění. Pokud by totiž nesplňoval podmínku obvyklého bydliště, nemohl by být přijat k výuce a ani by nemohl být správním orgánem prvního stupně připuštěn ke složení zkoušky odborné způsobilosti [§ 13 odst. 1 písm. e) a § 33 zákona o získávání a zdokonalování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel]. Jestliže v roce 2006 a posléze i v roce 2013 splňoval veškeré zákonné podmínky k tomu, aby byl přijat k výuce a výcviku řidiče a aby byl připuštěn k provedení zkoušky odborné způsobilosti a bylo mu uděleno řidičské oprávnění, pak po té, co jen změnil bydliště, mu nemůže být odepřeno vydání řidičského oprávnění skupiny C s vydáním nového řidičského průkazu postihující změny zaznamenávaných údajů. Kontinuita rozhodování správního orgánu a legitimního právního očekávání musí být zachována. Žalobce jednoznačně splňuje všechny podmínky uvedené v žalovaným citovaných rozsudcích Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu a v čl. 9 směrnice Rady č. 91/439/EHS, resp. v čl. 12 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2006/126/ES, o řidičských průkazech, které vykládají pojem obvyklé bydliště. V tomto směru žalobce dále pou