2 Afs 173/2015 — Nejvyšší správní soud

30 A 50/2014- 63 - text 10 pokračování 30 A 50/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. PhDr. Petra Kuchynky, Ph.D. a soudců Mgr. Jany Komínkové a JUDr. Václava Roučky v právní věci žalobkyně: 4 VIP s.r.o., se sídlem Praha 4, Velké Kunratické 1362/29, zastoupené: Mgr. Ing. Jan Bouček, advokát, se sídlem Praha 1, Opatovická 4, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.3.2014 čj. 13333/2014-900000-304.6 t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení výše označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Karlovy Vary ze dne 27.5.2009 č.j. 4592-3/2009-086100-021, kterým byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správního deliktu podle § 135c odst. 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, porušením § 133 odst. 1 téhož zákona, za což byla žalobkyni uložena pokuta 200.000,- Kč, náhrada nákladů řízení 1.000,- Kč, a podle § 135d odst. 1 zákona o spotřebních daních propadnutí 16.949 ks lihovin ve spotřebitelském balení, 13.300 g tabáku ve spotřebitelském balení a 302.352 ks cigaret. Žalovaný změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že snížil uloženou pokutu na 100.000,- Kč. Žalobkyně v žalobě namítala, že jí byla ukládána sankce propadnutí věcí, které z právního hlediska neexistují, a měla za to, že v takovém případě nelze sankci uložit. Žalobkyně poukázala na to, že pozbyla vlastnického práva k věcem tím, že toto zboží bylo zničeno v roce 2010. Dále žalobkyně namítala nesprávný výklad ust. § 135d zákona o spotřebních daních provedený správním orgánem, když měla za to, že výklad byl proveden v rozporu s principem proporcionality trestání vzhledem k míře provinění spočívající v prodeji alkoholických a tabákových výrobků v prostorách pro takový účel nezkolaudovaných. Na jedné straně stojí povinnost prodávat výrobky v prostorách, které jsou k tomu stavebně technicky přizpůsobeny, aby byla zabezpečena jakási kulturnost prodeje. Na druhé straně jde o zcela legálně nabyté zboží, u něhož byla splněna daňová povinnost, které nadto bylo zabaleno v neprodyšných obalech a nejednalo se o volně přístupný materiál, a konečně se jednalo o běžné spotřební zboží, jehož dostupnost je omezena jen věkem. Hodnota tohoto zboží byla 3.726.972,- Kč, a podle žalobkyně takováto sankce je zcela nepřiměřená míře provinění a společenské nebezpečnosti předmětného jednání. To navíc za stavu, kdy budova, ve které byl alkohol prodáván, ze stavebně technického hlediska fakticky vyhovovala, pouze tento stav nebyl schválen kolaudací stavebního úřadu. Žalobkyně tak měla za to, že uložená sankce je v extrémním rozporu se zásadou spravedlnosti. Žalobkyně poukázala i na zdůvodnění snížení sankce pokuty na 100.000,- Kč, že něhož se nejednalo o závažné porušení povinností. Žalobkyně měla za to, že bylo zasaženo její vlastnické právo dle článku 11 Listiny, neboť nepřiměřený postih znamená podstatné zmenšení jejího majetku. Žalobkyně nesouhlasila s výkladem ekonomických ukazatelů provedených správním orgánem, když správní orgán se zaměřuje jen na majetek společnosti a opomíjí závazky společnosti, tedy otázku, zda se nejedná o majetek financovaný převážně z cizích zdrojů. Pokud by se správní orgán zabýval také zdroji financování majetku společnosti, musel by pracovat s čistým obchodním majetkem, který je definován jako obchodní majetek po odečtení závazků, tedy cizích zdrojů. Žalobkyně poukázala na přehled majetku a závazků v roce 2009 a 2010, po jejichž odečtení vychází záporný čistý obchodní majetek. Dále žalobkyně poukázala na porovnání majetku společnosti a půjček ze strany společníků v těchto letech, kdy závazky vůči společníkům zhruba odpovídají výši majetku. Z těchto úvah je podle žalobkyně nutno dovodit, že společnost je financována z peněz společníků a tyto se navyšují. Kdyby nebylo dotací společníků, nemohla by společnost fungovat. Čistý obchodní majetek je záporný, a pokud by společnosti byla sebrána hodnota zboží určená k propadnutí, jedná se o zjevně likvidační zásah pro společnost. Kdyby společníci nebyli ochotni tuto ztrátu dorovnat, společnost by již nemohla ani fungovat. Žalobkyně nesouhlasila ani s názorem o nerelevantnosti zisku, který je podle žalobkyně základním důvodem podnikání. Podle žalobkyně tak má sankce propadnutí věci pro žalobkyni rdousící účinek, přičemž nebýt společníků společnosti, jednalo by se o účinek likvidační. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v daném případě byla sankce propadnutí věci uložena v době, kdy věci právně i fakticky existovaly v rámci prvostupňového rozhodnutí. Toto rozhodnutí následně bylo žalovaným potvrzeno a nabylo právní moci a vykonatelnosti. Došlo-li následně k likvidaci propadlého zboží, neznamená to, že by nemohlo být prvostupňové rozhodnutí podrobeno opětovnému přezkumu. Správní žaloba neměla odkladný účinek. Pokud by konzumace výroku rozhodnutí byla překážkou jeho dalšího přezkoumávání, musel by k takové skutečnosti přihlédnout i soud a pro další řízení před žalovaným by při vrácení věci k novému projednání postrádalo smysl pravidlo o závaznosti právního názoru soudu dle § 78 odst. 5 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen s. ř. s.). Tak tomu nepochybně podle žalovaného není, neboť žalovaný jako odvolací orgán v rámci vlastní kompetence sankci neukládá, ale toliko ji přezkoumává. Pokud by dospěl k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o propadnutí věci, která již byla v důsledku předchozího výkonu zlikvidována, existuje prostor pro náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaný dále měl za to, že ust. § 135d odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb. je v souladu s právním nálezem vysloveným Ústavním soudem dne 30.7.2013 pod. sp. zn. Pl. ÚS 37/11 a následným rozsudkem Krajského soudu v Plzni v téže věci č.j. 57 Af 41/2011-169. Žalovaný vycházel z nálezu Ústavního soudu a při respektování obligatorní povahy této sankce nemohl zkoumat její přiměřenost v dané věci, ale byl povinen podrobit zkoumání její extrémní disproporcionalitu v konkrétním případě působící rozpor s ústavním pořádkem. Žalovaný nevycházel z nahodilého výběru ekonomických dat v účetních uzávěrkách společnosti, ale ze standardních modelů ekonomické analýzy, konkrétně z horizontální analýzy absolutních dat. Podle žalovaného tato metoda přejímá data z účetních výkazů či účetních uzávěrek. Jejím účelem je sledování změn absolutní hodnoty vykazovaných dat v čase se značnou retrospektivou, přičemž jsou sledovány relativní (procentní) změny. Žalovaný tedy zkoumal změny ve výši dlouhodobého majetku a oběžných aktiv u žalobkyně na straně aktiv a vlastního kapitálu a cizích zdrojů (včetně půjček společníků) na straně pasiv, přičemž tyto hodnoty zkoumal absolutně i relativně. Cílem bylo posoudit, zda může mít ukládaná sankce propadnutí věci likvidační či rdousící účinek ve vztahu k majetkové podstatě žalobkyně či možnosti po uložení takové sankce dále podnikat. Cílem nebyla komplexní ekonomická analýza podniku žalobkyně. Žalovaný uvedl, že neopomněl zohlednit zdroje financování majetku půjčkami společníků, když tato položka je přirozeně obsažena v položce z cizích zdrojů na straně pasiv, a dále se jimi explicitně zabýval. Podnikání žalobce je totiž z půjček společníků financováno prakticky od začátku, jak plyne z účetních uzávěrek. Nelze tedy konstatovat, že by nutnost půjčky byla vyvolána nutností kompenzovat ztrátu způsobenou uloženou sankcí, avšak i kdyby tomu tak bylo, nelze mít za to, že by taková skutečnost znamenala potenci likvidačního či rdousícího účinku sankce, nepostihovala-li celou majetkovou podstatu žalobkyně a tato kompenzace byla v možnostech osob na společnosti zúčastněných. Je pravdou, že bez půjček společníků by nemohl podnik žalobkyně vůbec fungovat. Tento trend financování majetku společnosti však nebyl vyvolán předmětnou sankcí, ale docházelo k němu již před jejím uložením v letech 2007 a 2008. Uložená sankce se projevila pouze v tom, že půjčky společníků byly meziročně navýšeny. Při respektování tohoto trendu financování podniku nelze mít za to, že by sankce propadnutí zboží měla na majetkovou podstatu žalobkyně či na její podnikání likvidační či rdousící účinek. Podle žalovaného je otázkou, do jaké míry odpovídají údaje o poskytnutých zdrojích ze strany společníků skutečnosti, nejsou-li pouhým odrazem nutnosti splnění požadavku bazálního principu podvojného účetnictví, tedy základní bilanční rovnice, dle níž musí být v každém okamžiku aktivní majetek obchodní společnosti roven součtu pasiv. Žalobkyně podle žalovaného setrvala na obecných tvrzeních stran významu zisku jako ukazatele ekonomického zdraví společnosti, což podle žalovaného nelze akceptovat, je-li standardním ukazatelem ekonomického zdraví podniku schopnost hradit krátkodobé závazky. Ani v rámci žalo