5 As 29/2009 — Nejvyšší správní soud

57 A 62/2014- 56 - text 8 pokračování 57 A 62/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň JUDr. Aleny Hocké a Mgr. Jany Komínkové v právní věci žalobkyně: Sociální a zdravotní centrum Letiny s.r.o., se sídlem Plzeň, Zručská cesta 8, zastoupeného: Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Plzeň, Malá 6, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 1, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2.6.2014 č.j. 2014/21456-222/1 t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2.6.2014 č.j. 2014/21456-222/1 se v části výroku I., kterým byl potvrzen výrok I. A rozhodnutí Úřadu práce ČR ze dne 17.2.2014 č.j. MPSV-UP/8862/14/PM, a ve výroku III. zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 11.228,-Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Martina Vovsíka do 1 měsíce od právní moci rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení výše označené části rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a potvrzeno ve výroku I. A rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Plzni č.j. MPSV-UP/8862/14/PM ze dne 17.2.2014 o spáchání správního deliktu podle § 107 odst. 2 písm. e) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Výrokem č. III žalovaného bylo změněno prvostupňové rozhodnutí ohledně výše uložené pokuty na částku 60.000,- Kč. Žalobkyně v žalobě uvedla, že uznává svoji odpovědnost za správní delikt podle § 107 odst. 2 písm. g) zákona č. 108/2006 Sb. a nepodává vůči části napadeného rozhodnutí žalovaného žalobu v části, kde byl potvrzen výrokový bod I. B rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Podle žalobkyně je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění a nesrozumitelnost v části týkající se odůvodnění správního deliktu podle § 107 odst. 2 písm. e) zákona o sociálních službách. Dle žalovaného žalobkyně neměla dodržet povinnost stanovenou v § 89 zákona o sociálních službách, a to informovat vhodným způsobem osobu, že může vůči ní být použito opatření omezující pohyb, či povinnost dodržet posloupnost zvolených opatření omezujících pohyb. V odůvodnění napadeného rozhodnutí se podle žalobkyně neuvádí, na základě jakých skutečností a důkazů žalovaný k tomuto závěru dospěl, jakými byl veden úvahami, jak důkazy hodnotil jednotlivě a ve svých souvislostech, a proč shledává odvolání nedůvodným. Žalobkyně netvrdila v odvolání pouze to, že léčivé přípravky byly aplikovány na základě ordinace lékaře a za jeho přítomnosti, nýbrž i to, že si správní orgán I. stupně patrně neuvědomuje, že je povinností lékaře vyhodnotit, zda jsou splněny veškeré zákonné podmínky pro podání léčivého přípravku, tedy mj. i to, že předtím selhala jiná předcházející opatření a že pacient byl informován o možnosti, resp. nezbytnosti použití léčivého přípravku. Dále žalobkyně namítala, že správní orgán není oprávněn činit tak závažné závěry o tom, že pacient nebyl vhodným způsobem informován o možném použití léčivého přípravku, či že nebyla dodržena posloupnost zvolených opatření, aniž by náležitým způsobem zjistil skutkový stav a provedl veškeré dostupné důkazy. Dle žalobkyně měl správní orgán, pokud pojal výše popsané podezření na spáchání správního deliktu, mj. provést výslechy asistenčního, ošetřujícího a lékařského personálu, který dle jeho mínění pochybil. Žalovaný se podle žalobkyně s její protiargumentací nijak nevypořádal, ani neuvedl, proč shledává dokazování úplným a dostatečným, když žalobkyně tvrdí opak. Žalobkyně dále trvala na své námitce, že ve správním řízení měl být vypracován znalecký posudek. Informování klienta o možném použití opatření omezujícího pohyb a posloupnost zvolených opatření omezujících pohyb jsou otázkami vysoce odbornými, které správní orgán není oprávněn sám posuzovat. To, zda stačila domluva, nebo zda bylo nezbytné podat tabletu či injekci, by neměl posuzovat sám úředník na úřadu práce. Dle žalobkyně je vymezení jednání, jímž se měla žalobkyně dopustit předmětného správního deliktu, nedostatečné, resp. nekonkrétní. Žalobkyni by mělo být kladeno za vinu, co konkrétně udělala špatně, v čem konkrétně měl být porušen zákon, příp. které konkrétní výjimky nebyly splněny. Jako příklad se uvádí, že by mělo být konkrétně uvedeno, že 20.1.2013 od 8 hod do 13 hod byla paní S. aplikována injekce toho a toho léčivého přípravku, ačkoli paní S. nebyla upozorněna na to, že pokud nepřestane být vulgární vůči ošetřujícímu personálu, může jí být podána zklidňující tableta nebo injekce, kdy navíc bylo dostačujícím opatřením omezujícím pohyb podání tablety a nikoli injekce a navíc s menším množstvím účinné látky. Dle mínění žalobkyně nelze ve výroku rozhodnutí pouze obecně uvádět, že žalobkyně použila opatření v rozporu se zákonem podáním léčivých přípravků bez splnění zákonných výjimek. Dále žalobkyně namítala, že pokud se nedopustila správního deliktu podle § 107 odst. 2 písm. e) zákona o sociálních službách, byla nesprávně uložena sankce za 2, namísto za 1 správní delikt a v nesprávné sazbě, tudíž výrok o pokutě je rovněž nesprávný. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby s tím, že subjektem, který se může dopustit spáchání správního deliktu podle § 107 odst. 2 písm. e) a g) zákona o sociálních službách, je výhradně poskytovatel sociální služby. Správní orgány nezkoumají odborné posouzení lékařského personálu a nezpochybňují jejich odbornou erudici. Kdyby byla řádně vedena evidence v souladu s § 89 odst. 6 zákona o sociálních službách, žalobkyně by mohla prokázat zákonné podání tlumících léčivých přípravků svým klientům. Závažnost projednávané věci je spatřována i v opakovaném porušení § 89 odst. 1, 2, 3 zákona o sociálních službách, neboť tlumící léčivé přípravky byly nezákonným způsobem podávány celkem u třech klientů, a to v dlouhém časovém úseku leden až červen 2013, a dále v dubnu 2014. V průběhu celého správního řízení žalobkyně netvrdila podle žalovaného, a ani neprokázala, že před použitím tlumícího léčivého přípravku u konkrétního klienta řádně splnila všechny povinnosti stanovené v § 89 odst. 1, 2, 3 zákona o sociálních službách. Ze zápisků nevyplývá stav zákonem vyžadované výjimečnosti, a agresivita klienta nebo jeho neslušné chování k pracovníkům žalobkyně vůbec nedokládají, že byla ohrožena bezpečnost, život nebo zdraví klienta nebo okolo stojících osob. Žalobkyně dále přistoupila k podání tlumících léčivých přípravků, aniž by využila mírnějších opatření v pořadí určeném § 89 odst. 3 zákona o sociálních službách, tedy aniž by nejdříve zasáhla pomocí fyzických úchopů, příp. poté umístila jmenovaného klienta do místnosti zřízené k bezpečnému pobytu. O této izolační místnosti není v podáních žalobkyně ani zmínka. Podle žalovaného nelze obecně říct, že pokud je tlumící lék podán lékařem, je vždy všechno v pořádku z pohledu poskytování sociální služby. Odpovědnost za dodržování těchto povinností má primárně poskytovatel, nikoli lékař. Poskytovatel je odpovědný, že nejprve budou použitý mírnější prostředky a že osoba bude informována, že vůči ní může být použito opatření omezující pohyb. Tím, že zákon výslovně stanoví krajskou pobočku úřadu práce jako věcně příslušný orgán pro projednání tohoto deliktu, lze z toho podle žalovaného dovodit, že dle mínění zákonodárce je zmíněný správní orgán odborně způsobilý posoudit odpovědnost poskytovatele za tento správní delikt. Dodržování povinností k opatřením omezujícím pohyb je rovněž předmětem inspekční činnosti, kterou také provádějí krajské pobočky úřadu práce podle § 197 odst. 2 písm. a) zákona o sociálních službách, takže zákonodárce měl za to, že na tomto správním orgánu jsou osoby odborně způsobilé posoudit dodržování povinností stanovených v § 89 zákona o sociálních službách. V daném případě se nejedná o kontrolu služby zdravotním lékařem, nýbrž o kontrolu výkonu sociální služby poskytovatelem. K námitce neprovedení všech navržených důkazů žalovaný odkázal na ust. § 52 správního řádu, podle něhož není správní orgán návrhy účastníků na provedení důkazů vázán a provede toliko důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Podle žalovaného žalobkyně v odvolání konkrétně neuvedla, k jakým novým (jiným) zjištěním by jí navržené důkazy měly sloužit. K přiměřenosti uložené pokuty žalovaný uvedl, že jednáním žalobkyně došlo k opakovanému porušení několika povinností současně, kdy jednáním žalobkyně byla nezákonně omezena osobní svoboda klientů sociální služby, kteří jsou fakticky přímo závislí na jednání poskytovatele, a není v jejich reálných možnostech se nezákonnému jednání žalobkyně účinně bránit. Ubytovací prostory žalobkyně představují pro řadu klientů skutečné osobní zázemí a jiné domácí prostředí již nemají k dispozici. Součástí správního spisu je zpráva veřejného ochránce práv z návštěvy zařízení žalobkyně ze dne 8.11.2013. Podle této zprávy v zařízení není žádná evidence o použití opatření omez