3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

57 A 80/2014- 56 - text 19 pokračování 57A 80/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a Mgr. Ing. Veroniky Baroňové v právní věci žalobce: S.I., státní příslušnost Ukrajina, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21.8.2014, čj. MV-514-7/SO/sen-2014, t a k t o : I. Rozhodnutí žalované ze dne 21.8.2014, č.j. MV-514-7/SO/sen-2014 se z r u š u j e a věc se v r a c í žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna uhradit žalobci náklady řízení ve výši 16.342 Kč, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám Mgr. Petra Václavka, advokáta. O d ů v o d n ě n í I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 21.8.2014, čj. MV-514-7/SO/sen-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 19.11.2013, čj.OAM-10029-38/PP-2013 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž byla zamítnuta žádost žalobce o povolení přechodného pobytu na území České republiky podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZPC“ nebo „zákon o pobytu cizinců“). Žalobce rovněž navrhoval, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. 2. Usnesením ze dne 24.11.2014, čj. 57 A 80/2014-34, které nabylo právní moci dne 26.11.2014, byl žalobě přiznán odkladný účinek. II. Důvody žaloby 3. V žalobě žalobce obecně tvrdil, že je napadené rozhodnutí nezákonné, neboť byla ve správním řízení zvlášť závažným způsobem porušena ustanovení o řízení před správním orgánem a tato pochybení jsou takové intenzity, že sama o sobě jsou způsobilá přivodit nezákonnost napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je rovněž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a vnitřně rozporné. Správní orgán v řízení opomenul základní zásady stanovené pro činnost správních orgánů, když nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem daného případu [§ 2 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“)], zapomněl šetřit oprávněné zájmy účastníka řízení (§ 2 odst. 3 správního řádu). Odůvodnění napadeného rozhodnutí není v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. Zásadním pochybením je, že správní orgán nezjistil stav věci bez důvodných pochybností (§ 3 správního řádu). Konkrétní námitky žalobce uplatnil následně pod body A) až D) žaloby. 4. Ad A) žalobce uvedl, že žalovaná nedostatečně přezkoumala prvostupňové rozhodnutí, nezabývala se odvolacími námitkami, a přenesla tak nezákonnost v postupu správního orgánu I. stupně do napadeného rozhodnutí. V té souvislosti žalobce namítal, že výroková část prvostupňového rozhodnutí nesplňuje požadavky § 68 odst. 2 správního řádu, je nekonkrétní, což má za následek nepřezkoumatelnost prvostupňového rozhodnutí. Uvedené spatřoval v tom, že je ve výrokové části prvostupňového rozhodnutí jako základ pro zamítnutí žádosti uvedeno ustanovení § 87e odst. 1 ZPC v návaznosti na § 87d odst. 1 písm. b) ZPC. Obě citovaná ustanovení obsahují několik samostatných bodů, které sami o sobě jsou způsobilé být důvodem pro nevyhovění žádosti, proto není zřejmé, co je zásadním ustanovením pro rozhodnutí o žádosti, na základě čeho nebylo žádosti vyhověno. Tato zásadní vada nemůže být zhojena konkretizací v odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť je to právě výroková část, která autoritativně řeší nastolenou otázku a jako jediná nabývá právní moci. Je tedy nezbytné, aby právě výroková část správního rozhodnutí obsahovala uvedení paragrafů rozhodných pro posouzení věci, jak vyžaduje § 68 odst. 2 správního řádu. Správní orgán I. stupně této základní povinnosti nedostál, čímž zatížil prvostupňové rozhodnutí zásadní vadou, přičemž tuto do svého rozhodnutí přenesla i žalovaná, která ji nenapravila. 5. Ad B) žalobce uvedl, že se faktický důvod pro zamítnutí žádosti dozvídá až z odůvodnění prvostupňového rozhodnutí, a je jím obava, že by mohl narušit závažným způsobem veřejný pořádek. K tomu žalobce namítal nedostatečné zjištění skutečného stavu věci a nesprávné odůvodnění napadeného rozhodnutí, které odporuje § 68 odst. 3 správního řádu. Dle odůvodnění rozhodnutí obou stupňů se správní orgány domnívají, že ze strany žalobce hrozí nebezpečí pro veřejný pořádek, respektive, že narušil veřejný pořádek závažným způsobem. Dle žalobce bylo k posouzení aplikace daného ustanovení přistoupeno nedbale, v rozporu s judikaturou a bez náležité individualizace případu. Zejména otázka, zda žalobce vůbec narušil veřejný pořádek, byla učiněna toliko na podkladě skutečnosti, že žalobce byl v minulosti odsouzen pro trestný čin, když samo odsouzení pro trestný čin ještě neznamená, že by osoba narušila veřejný pořádek, navíc, zda se tak stalo závažně. Žalobce poukázal na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26.7.2011, čj. 3 As 4/2010 – 151 (všechny rozsudky Nejvyššího správního soudu zde uvedené jsou dostupné na www.nssoud.cz – poznámka soudu), kde Nejvyšší správní soud zakotvil pravidla pro posuzování otázky závažného narušení veřejného pořádku a stanovil, že „narušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (viz čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“. V tomto ohledu žalobce ke shrnutí své životní situace poukázal na přítomnost své manželky, matky, setry a švagra na území České republiky, když správní orgány na zjištění podstatných okolností zcela rezignovaly. V případě zrušení povolení k pobytu byly závěry rozšířeného senátu dále precizovány v rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, např. v rozsudku ze dne 18.4.2013, čj. 5 As 73/2011, kde je uvedeno, že „pokud správní orgán zvažuje, zda za závažné narušování veřejného pořádku ve smyslu § 871 odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, pokládat konkrétní trestnou činnost držitele povolení k trvalému pobytu, musí mj. zohlednit, kdy k této trestné činnosti došlo, tedy jaká doba od spáchání trestných činů uplynula a zda držitel povolení k trvalému pobytu vedl od té doby řádný život“. Dle žalobce stejné závěry platí i ve vztahu k povolení k pobytu. V rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 6.2.2013, čj. 1 As 175/2012 – 34, bylo rovněž vyloženo „naplnění pojmu závažného narušení veřejného pořádku užitého v § 75 odst. 2 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 31. 12. 2010, nelze ztotožnit s jakýmkoliv protiprávním jednáním cizince. Musí jít o jednání vskutku závažné (intenzitou, nebo významem chráněného zájmu, proti němuž směřuje) a aktuální, byť v porovnání s § 119 odst. 2 písm. b) citovaného zákona naplní tento pojem i jednání méně intenzivní a méně aktuální“. Žalobce namítal, že se mu ve světle citovaných judikátů nedostalo řádného posouzení podmínky pro zrušení povolení k trvalému pobytu, tedy otázky zda se dopustil narušení veřejného pořádku závažným způsobem a zda jeho následné chování utvrzuje státní autority v tom, že toto by mohlo i do budoucna představovat hrozbu pro veřejný pořádek. V případě žalobce klade správní orgán hlavní důraz na jeho předchozí odsouzení. Ano, žalobce byl odsouzen pro trestný čin znásilnění, což je jistě závažné provinění. Správní orgán však vůbec nepřihlíží k relevantním faktorům. V případě tohoto odsouzení je na místě poukázat zejména na dobu, která od spáchání uplynula, věk ve kterém se žalobce trestného činu měl dopustit. Soud uznal nízkou společenskou nebezpečnost jednání žalobce a uložil mu trest podmíněný. Žalobce však následně žil spořádaným životem, oženil se a tudíž s ohledem na charakter trestné činnosti, pro kterou byl potrestán, nelze předpokládat, že by i nadále byl hrozbou pro veřejný pořádek. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu a Evropského soudu pro lidská práva musí být v cizineckých věcech brány v potaz zejména následující faktory: (1) povaha a závažnost dotčeného veřejného zájmu (např. závažnost porušení veřejného pořádku čí trestného činu spáchaného cizince); (2) délka pobytu cizince v hostitelském státě; (3) doba, jež uplynula od porušení veřejného pořádku či spáchání trestného činu a chování cizince v průběhu této doby; (4) stěžovatelova rodinná situace (např. do