3 As 4/2010 — Nejvyšší správní soud

57 A 44/2015- 66 - text 14 pokračování 57A 44/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: D.N., státní příslušnost Turecká republika, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, se sídlem Praha 1, Opletalova 25, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem Praha 4, náměstí Hrdinů 1634/3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. března 2015, čj. MV-168693-5/SO-2014, t a k t o : I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 20. 3. 2015, čj. MV-168693-5/SO-2014, se z r u š u j e a věc se v r a c í k dalšímu řízení žalované. II. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 16.342,- Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í I. Předmět řízení Žalobou ze dne 14. dubna 2015 se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 20. března 2015, čj. MV-168693-5/SO-2014 (dále jen „napadené rozhodnutí“), a vrácení věci žalované k dalšímu řízení. Rozhodnutím ze dne 18. března 2015, čj. MV-90437-3/SO-2013, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (dále jen „Komise“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 27. října 2014, č. j. OAM-2848-28/PP-2014, jímž byla podle § 87e odst. 1 s odkazem na § 87d odst. 1 písm. b) věta druhá zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“ nebo „zákon č. 326/1999 Sb.“), zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU. II. Žaloba Primární pochybení ve vztahu k zákonnosti celého procesu a prvoinstančního rozhodnutí samého spatřuje žalobce ve skutečnosti, že správním orgánem nebyl náležitě zjištěn skutečný stav věci, a to bez důvodných pochybností, jak je vyžadováno § 3 správního řádu. Prvoinstanční orgán svým postupem porušil hned několik ustanovení správního řádu vztahujících se k jeho činnosti, zejména pokud jde o náležité doručení rozhodnutí (§ 25, § 32 správního řádu), ale rovněž tak ve vztahu k zásadám, kterými je při výkonu svých kompetencí vázán. Správní orgán svým postupem porušil především § 2 odst. 3 správního řádu, když svým necitlivým postupem při doručování písemností znemožnil účastníku řízení účinně bránit svá práva, což je v rozporu s další zásadou obsaženou v § 4 odst. 4. Základní pochybení žalovaného spočívá v nedostatečné přezkumné činnosti ve vztahu k posouzení správnosti a zákonnosti prvoinstančního rozhodnutí. Žalobce v tomto ohledu primárně poukazuje na neurčitost výrokové části prvoinstančního rozhodnutí, která není dostatečně konkrétní a rozhodnutí je v této části nutno označit za nepřezkoumatelné. Skutková podstata ustanovení, které je základem pro nevydání pobytového oprávnění žalobce, obsahuje dva důvody pro zrušení povolení k pobytu, přičemž ve výrokové části prvoinstančního rozhodnutí není řádně definováno, jakého pochybení se žalobce dopustil v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu. Ačkoliv rozhodnutí o zrušení povolení k pobytu nemá povahu klasické sankce, lze očekávat stejné nároky, při specifikaci postiženého jednání jako např. u přestupku, v této souvislosti žalobce připomíná § 77 zákona o přestupcích. Dle názoru žalobce není z výrokové části rozhodnutí dostatečně zřejmé, jakého pochybení se žalobce dopustil a v tomto ohledu je nutno označit napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Odvolací správní orgán toto závažné pochybení ve svém rozhodnutí nenapravil, čímž zatížil nezákonností i své rozhodnutí. Žalobce je rovněž přesvědčen, že i v případě, že by výroková část rozhodnutí o zrušení pobytového oprávnění byla v pořádku, je rozhodnutí odůvodněno v rozporu se zákonem. Správní orgán shledává na straně žalobce hrozbu pro veřejný pořádek toliko na základě skutečnosti, že tento byl podmíněně odsouzen Krajským soudem v Plzni rozsudkem ze dne 29. 11. 2012, čj. 2 T 4/2012. Mimo to správní orgán staví své závěry o nebezpečnosti pro veřejnost ze strany žalobce na skutečnosti, že je s ním v současné době vedeno trestní řízení, a tedy správní orgán konstatuje, že žalobce se opakovaně dopustil trestné činnosti (str. 4 napadeného rozhodnutí). Z tohoto konstatování správního orgánu je zjevné, že tento absolutně nedbá na zásadu presumpce neviny a je pevně rozhodnut povolení k pobytu účastníku řízení neudělit. Správní orgán neprováděl žádné dokazování, nevážil okolnosti vztahující se přímo k žalobci a jeho rodinnému zázemí, nýbrž vyšel toliko z odsuzujícího rozsudku. Tento postup je však dle názoru žalobce v příkrém rozporu s aktuální judikaturou správních soudu, především pak Nejvyššího správního soudu. Žalobce v tomto ohledu odkazuje především na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2011, čj. 3 As 4/2010-151, ve kterém Nejvyšší správní soud dospěl k jednoznačnému závěru, že „při výkladu pojmů „veřejný pořádek“, resp. „závažné narušení veřejného pořádku“ pro účely výkladu ustanovení cizineckého zákona, je třeba brát v úvahu nejen účel daného právního předpisu, ale také kontext samotného ustanovení. Závěry o tom, jaké konkrétní jednání je závažným narušením veřejného pořádku, učiněné ve vztahu k určitému ustanovení, pak nelze bez dalšího přebírat při výkladu ustanovení jiných, nýbrž je potřeba přihlížet ke specifickým okolnostem vzniku, původu a účelu ustanovení, stejně jako je třeba pak dané ustanovení přiměřeným způsobem vyložit rovněž ve vztahu k individuálním okolnostem jednotlivých případů. Narušením veřejného pořádku podle § 119 odst. 2 písm. b) cizineckého zákona pak může být jen takové jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. I v takovém případě je však potřeba zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci.“ Jednoznačně tak platí, že samo odsouzení pro trestný čin, jakkoliv tento může být vnímán jako nebezpečí pro veřejný pořádek, bez dalšího neznamená, že pachatel představuje i do budoucna hrozbu pro veřejný pořádek. Skutečnost odsouzení za spáchaný trestný čin je třeba dát do souvislosti právě se všemi okolnostmi řešeného případu a náležitě vážit jak osobu pachatele, tak především jeho zázemí, které má vytvořeno na území ČR. Těmito skutečnostmi se však správní orgány nijak nezabývaly, když závěr o tom, že žalobce představuje hrozbu pro veřejný pořádek, učinily právě toliko na základě odsuzujícího rozsudku a naprosto bezprecedentně bagatelizují rodinné zázemí žalobce a odkazují tohoto na možnost realizovat rodinný život mimo území ČR, aniž by reflektovaly na skutečnost, že manželka žalobce a jeho syn jsou státní občany ČR a tudíž je případné soužití mimo území ČR více než problematické, navíc v situaci, kdy rodina žalobce má právě na území ČR vypěstováno pevné zázemí. Žalobce však s odkazem na citované závěry Nejvyššího správního soudu tvrdí, že vydání odsuzujícího rozsudku je toliko jednou z okolností, které je třeba brát v úvahu, pokud chce správní orgán učinit závěr o takovém nebezpečí. Není to však okolností jedinou a jednoznačně ne rozhodující. Ačkoliv Nejvyšší správní soud vyslovil v rozšířeném senátu výše uvedené závěry ve vztahu ke správnímu vyhoštění, jsou tyto platné rovněž pro pobytová řízení. Tuto skutečnost potvrdil následně i Nejvyšší správní soud, když v rozhodnutí ze dne 18. 4. 2013 č. j. 5 As 73/2011-146 konstatoval, že „důvod pro zrušení povolení k trvalému pobytu občana EU nebo jeho rodinného příslušníka uvedený v § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, spočívající v tom, že tato osoba „závažným způsobem narušuje veřejný pořádek“, je nutno posuzovat obdobně jako tentýž důvod uvedený v § 119 odst. 2 písm. b) téhož zákona pro vyhoštění takové osoby, tedy tak, že tímto důvodem může být jen jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (viz čl. 27 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států). I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci“. Ve vztahu k okolnostem, které je správní orgán při vydání rozhodnutí povinen vážit, se v tomtéž rozhodnutí vyslovil Nejvyšší správní soud tak, že „pokud správní orgán zvažuje, zda za závažné narušování veřejného pořádku ve smyslu § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, pokládat konkrétní trestnou činnost držitele povolení k trvalému pobytu, musí mj. zohlednit, kdy k této trestné činnosti došlo, tedy jaká doba od spáchání trestných činů