9 Azs 192/2014 — Nejvyšší správní soud

17 A 30/2017- 58 - text 16 pokračování 17A 30/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou v právní věci žalobce: Y.G.B., st. přísl. Etiopská federativní demokratická republika, t.č. v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, 331 65 Balková, zastoupený Organizací pro pomoc uprchlíkům, z.s., se sídlem Praha, Kovářská 4, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, IČ 00007064, Nad Štolou 936/3, 170 00 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.02.2017, č.j. OAM-38/LE-LE05-LE05-PS-2017, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á nárok na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí, kterým byl ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců a byla mu ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu stanovena doba trvání zajištění do 14.6.2017, a dále vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. V úvodu žaloby žalobce namítal, že žalovaný v předchozím řízení porušil § 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), § 3 správního řádu, § 68 odst. 3 správního řádu, § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv (dále jen „Úmluva“). Žalobci byla stanovena povinnost setrvat v zařízení pro zajištění cizinců dle ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Žalobce byl však přesvědčen, že v tomto případě žalovaný dospěl ve svém rozhodnutí k nesprávnému závěru ohledně splnění podmínek uložení povinnosti žalobce setrvat v zařízení pro zajištění cizinců. Žalobce byl toho názoru, že v jeho případě by postačovalo k dosažení účelu zabezpečení účasti žalobce na probíhajícím řízení ve věci mezinárodní ochrany uložení tzv. alternativ zajištění, jak je předjímá ustanovení § 47 zákona o azylu. Žalobce poprvé do České republiky přijel v roce 1989 za účelem studia a od roku 2010 do prosince roku 2016 zde pobýval takřka nepřetržitě. Vzhledem k uloženému správnímu vyhoštění žalobce odcestoval v prosinci 2016 do Německa a do České republiky se vrátil zejména z důvodu zájmu o řešení úpravy vztahů ke svým nezletilým dětem českého státního občanství, které zde trvale žijí a vůči kterým má vyživovací povinnost. Správní orgán ve svém rozhodnutí nicméně dospěl k závěru, že v případě žalobce zvláštní opatření nepřichází v úvahu, neboť v minulosti bylo prokázáno, že narušoval právní řád České republiky. Podle žalobce rozhodnutí správního orgánu nebylo dostatečně odůvodněné. Žalobce upozornil na předchozí rozhodnutí o zajištění žalobce podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), které předcházelo žalobou napadenému rozhodnutí. Podle ustanovení § 127 odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců dochází sice vydáním napadeného rozhodnutí k ukončení zajištění podle předchozího rozhodnutí, nicméně úvahy, které (jiný) správní orgán vedly k vydání uvedeného rozhodnutí, byly relevantní i v řízení o zajištění podle zákona o azylu. Zákon o pobytu cizinců totiž v ustanovení § 123b a násl. ukládá správnímu orgánu při vydání rozhodnutí o zajištění analogickou povinnost zvážit uložení zvláštních opatření, nahrazujících samotné zajištění cizince. Zvláštní opatření podle zákona o pobytu cizinců jsou ukládána „za účelem vycestování“ a slouží k posílení dohledu správního orgánu nad tím, že cizinec v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění nebo v rozhodnutí o povinnosti opustit území z území vycestuje. Správní orgán byl v předchozím řízení nicméně přesvědčen, že v případě žalobce nebyly naplněny důvody pro uložení zvláštních opatření za účelem vycestování, neboť jejich uložení nepovažoval správní orgán za dostatečnou záruku, že cizinec (žalobce) z území vycestuje. Jinými slovy, správní orgán dospěl k závěru, že žalobce nehodlá z území vycestovat dobrovolně, a přistoupil proto k jeho zajištění. Zvláštní opatření jsou upravena rovněž zákonem o azylu a správní orgán má v řízení o uložení povinnosti setrvat v zařízení pro zajištění cizinců podle ustanovení § 46a zákona o azylu stejnou povinnost zkoumat, nejsou-li splněny podmínky pro jejich uložení. Zvláštní opatření podle zákona o azylu však slouží jinému účelu, když podle ustanovení § 47 odst. 2 zákona o azylu může správní orgán v případě naplnění důvodů pro zajištění cizince uložit zvláštní opatření, je-li důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření „je dostatečné k zabezpečení účasti“ žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Podle názoru žalobce jsou uvedená zvláštní opatření, co se týče jejich účelů, téměř kontradiktorní, když první z nich má sloužit in fine k vycestování cizince, zatímco druhé z nich k setrvání cizince na území po dobu řízení ve věci mezinárodní ochrany a k zabezpečení jeho účasti na něm. Vyjma situace, kdy je důvodné podezření, že cizinec z území nevycestuje, a zároveň není předpoklad, že bude zvláštním opatřením „zabezpečena účast“ cizince v řízení ve věci mezinárodní ochrany, měl by správní orgán podle názoru žalobce přistoupit k uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu. Z rozhodnutí správního orgánu (str. 6) vyplývá, že tento vůbec charakter alternativ k zajištění podle zákona o pobytu cizinců a podle zákona o azylu nerozlišoval, když ve svém rozhodnutí citoval rozhodnutí Nejvyššího správního soudu 9Azs 192/2014, podle kterého je zásadně vyloučeno uložení zvláštního opatření namísto zajištění, pokud cizinec v minulosti nevycestoval z území. V aktuálním řízení vůbec nejde o vycestování cizince z území, kterého by se mělo alternativou k zajištění dosáhnout, a proto zmíněný závěr Nejvyššího správního soudu není na souzenou věc vůbec přiléhavý. Správní orgán podle názoru žalobce nezvažoval možnost uložení zvláštního opatření v případě žalobce zákonným způsobem, když se celkem zjevně nesprávně domníval, že uložit zvláštní opatření není možno z důvodu toho, že žalobce v minulosti z území České republiky nevycestoval. Minulé nevycestování cizince z území sice může sloužit jako podpůrný argument pro (ne)ochotu žalobce spolupracovat se státními orgány, nicméně samo o sobě je ve vztahu ke zvláštním opatřením podle zákona o azylu irelevantní. V aktuálním řízení ve věci mezinárodní ochrany se o okolnost vycestování žalobce z území vůbec nejednalo. Mezi účelovostí žádosti o mezinárodní ochranu a neúčinností zvláštních opatření navíc není žádná souvislost. Motivace k podání žádosti o mezinárodní ochranu nemá prima facie žádný vztah k tomu, zda je nutné žalobce zajistit, aby byla zabezpečena jeho účast v řízení. Žalobce v žalobě polemizoval s postupy správního orgánu, kdy tento podle jeho názoru přistupuje k ukládání „povinnosti setrvat v zařízení“ paušálně v každém případě cizince, jenž podal žádost o mezinárodní ochranu v zařízení pro zajištění cizinců, což na žalobce působí spíše jako sankce za využití práva, plynoucího z mezinárodních závazků České republiky a ze zákona o azylu, nebo prostředek k zajištění toho, že po skončení řízení ve věci mezinárodní ochrany bude možné bez potíží pokračovat v zajištění za účelem vyhoštění podle zákona o pobytu cizinců. Žalovaný správní orgán navíc k závěru o nemožnosti uložení zvláštních opatření podle zákona o azylu přistupuje na základě skutkového stavu, jenž byl zjištěn v předchozím řízení jiným správním orgánem, a ani v případě žalobce neprovedl úkony, směřující ke zjištění, zda není možné účast cizince na řízení o mezinárodní ochraně zabezpečit i jinak (uložením zvláštního opatření), když již byl v předchozím řízení konstatován důvodný předpoklad, že cizinec z území vycestovat dobrovolně nehodlá. Navíc, ustanovení § 46a zákona o azylu nevylučuje uložení „povinnosti setrvat v zařízení“ ani v průběhu řízení ve věci mezinárodní ochrany, pokud se ukáže, že zvláštní opatření k zabezpečení účasti cizince již nepostačuje, nebo, jak výslovně předjímá ustanovení § 46a odst. 2 zákona o azylu, pokud cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu zvláštním opatřením. Žalobce upozornil na rozhodnutí Krajského soud v Praze, sp.zn. 44A 26/2016, ve kterém soud konstatoval, že „pojem “účinné uplatnění” zvláštních opatření je nutno chápat jako stav, kdy je zvláštní opatření schopno plnit svůj účel. Pro výklad první podmínky je tak nutno v prvé řadě vymezit účel zvláštních opatření. Úloha soudu je zjednodušena tím, že tento účel vymezil sám zákonodárce v ustanovení § 47 odst. 2 zákona o azylu, kde uvedl, že “Ministerstvo může rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní oc