8 Afs 75/2005 — Nejvyšší správní soud

57 A 79/2015- 61 - text 11 pokračování 57A 79/2015 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobkyně: MRAZÍRNY PLZEŇ – DÝŠINA a.s., se sídlem Dýšina 408, zastoupené Mgr. Alenou Chaloupkovou, advokátkou, se sídlem K Merfánům 47, Plzeň, proti žalované: Státní veterinární správa Ústřední veterinární správa, se sídlem Praha 2, Slezská 7/100, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 4. 2015 č. j. SVS/2015/029700-G, t a k t o: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í I. Vymezení věci Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 15. 4. 2015 č. j. SVS/2015/029700-G, kterým bylo k odvolání žalobkyně změněno rozhodnutí Krajské veterinární správy Státní veterinární správy pro Plzeňský kraj ze dne 6. 2. 2015 č. j. SVS/2015/012895-P (dále jen prvoinstanční rozhodnutí), jímž byla žalobkyni za správní delikt dle § 72 odst. 1 písm. j) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících zákonů (veterinární zákon), ve znění pozdějších předpisů, a správní delikty dle § 17a odst. 1 písm. e, f), § 17 odst. 2 písm. b) zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „potravinový zákon“), uložena pokuta 110.000 Kč a povinnost k náhradě nákladů řízení ve výši 1.000 Kč; změna rozhodnutí spočívala ve snížení uložené pokuty na 80.000,- Kč, ve zbytku bylo prvoinstanční rozhodnutí potvrzeno. II. Důvody žaloby Žalobkyně shledává nezákonnost napadeného rozhodnutí ve skutečnosti, že oba správní orgány nesprávně zjistili skutkový stav a následně nesprávně aplikovaly právní normy. Žalobkyně napadla rozhodnutí Krajské veterinární správy odvoláním, v němž uváděla tyto skutečnosti. Předně uváděla, že postup správního orgánu prvního stupně byl překvapivý a nesprávný, když aniž by vyčkal podání námitek, vydal již příkaz, kterým shledal postup žalobkyně za rozpor s právními předpisy a uložil sankci. Odepřel tak žalobkyni právo v zákonem stanovené lhůtě uvedené v poučení textu protokolu vyjádřit se k vytýkaným skutečnostem. Takový postup je nejen nesprávný, ale i odporující základním principům správního řízení. Každý účastník správního řízení má právo vyjádřit se k protokolu a podat námitky. Proto také zákon stanoví za tímto účelem procesní lhůtu. Před uplynutím této lhůty není možné vydávat rozhodnutí. Správní orgán prvního stupně v napadeném rozhodnutí cituje zákonná ustanovení zákona o kontrole (kontrolního řádu) a dochází k závěru, že byly splněny zákonné předpoklady pro vydání příkazu s tím, že opravné prostředky proti příkazu a opravné prostředky proti protokolu jsou oddělitelné a musí být posuzovány samostatně. Žalobce s tímto nepolemizuje, pouze upozornil, že zvolený postup je velmi mírně řečeno nestandardní a není zřejmé, z jakého důvodu právě při postupu dle citovaného nařízení vlády je správním orgánem natolik pospícháno, že nepostupuje standardním způsobem navazujících procesních kroků a nerozhodl nejdříve o námitkách proti protokolu a následně až o vině za správní delikt a uložení sankce. Dále pak žalobkyně opět již v odporu uváděla, že považuje za potřebné se vyjádřit k nařízení vlády č. 125/2011 Sb. v platném znění. Toto nařízení vlády bylo s účinností od 2. 10. 2014 změněno v části stanovené lhůty pro oznamování informací veterinární správě a dále pak bylo doplněno o informační povinnost týkající se ceny. Ze strany Ministerstva zemědělství byl tento krok odůvodňován v médiích tím, že se jedná o nařízení dočasné přijaté v reakci na ruské sankce (viz např. vyjádření Ministra zemědělství Jurečky pro ČT) s tím, ať si obchodníci snaží uspokojit své požadavky z domácí produkce. K této argumentaci se správní orgán prvního stupně vůbec nevyjádřil. Odvolací orgán uvedl, že nebylo přesněji specifikováno, z jakého dne bylo vyjádření ministra zemědělství). Žalobkyně se domnívá, že správní orgán, byť je vázán zákonem nemůže jen slepě aplikovat právní normy, ale u podzákonných předpisu musí také uvažovat o jejich souladu s nadřízenými předpisy a nikoliv alibisticky odkazovat na to, že zákonnost smí posuzovat jen soudy. Splnění podmínek vyžadovaných nařízením je v současné situaci existujícího obchodu nereálné, stanovující nepřiměřené překážky trhu zboží a v konečném důsledku jde proti zájmům spotřebitele. Dále lze říci, že citované nařízení vlády je v rozporu s ústavními principy, Listinou základních práv a svobod, principy, na nichž je postaveno fungování Evropské unie a zejména pak je v příkrém rozporu se základní zásadou, a to zásadou volného trhu a volného pohybu zboží. Nařízení vlády odkazuje ve svém textu v poznámce č. 1 na přímo použitelný předpis EU, a to Nařízení EP a Rady (ES) č. 882/2004 ze dne 29. 4. 2004 o úředních kontrolách za účelem ověření dodržování právních předpisu tykajících se krmiv a potravin a pravidel o zdraví zvířat a dobrých životních podmínkách zvířat. Žalobkyně dále v žalobě citovala relevantní ustanovení předmětného nařízení. Z žalobkyní citovaných ustanovení je přitom zřejmé, že kontroly musí být prováděny nediskriminačním způsobem, a stejnou měrou zaměřeny na domácí produkci, vývoz i dovoz. Z vyjádření MZ a již i ze samotného nařízení vlády je patrné, že zpřísnění podmínek kontrol je jednoznačně motivováno ochranou domácí produkce proti dovozu potravin. Z citovaných ustanovení předpisu EU je dále jednoznačně patrný účel daného předpisu, tím je předcházení rizikům a zaručení poctivého jednání a ochrana spotřebitele. Z vyjádření MZ a již i ze samotného nařízení vlády je však patrné, že zpřísnění podmínek kontrol je jednoznačně motivováno ochranou domácí produkce proti dovozu potravin, tedy ani jeden z citovaných účelů. Naopak lze dovodit, že ochrana spotřebitele je zde až na posledním místě, když postup správních orgánů bude naopak produkty zdražovat. Z informací veřejných medií, které se věnovaly předmětnému tématu v poslední době intenzivně, je zřejmé, že z domácí produkce nelze uspokojit potřeby spotřebitelů v dané oblasti, domácí produkce masa, ryb či jiných živočišných produktu uspokojí jen zlomek potřeb spotřebitelů. Je tedy motivací vlády dovozce živočišných produktů znevýhodnil proti domácím producentům. Z vyjádření odpovědných osob je to více než zřejmé. Žalobkyně dále odkázala na relevantní ustanovení Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 178/2002 ze dne 28. ledna 2002, kterým se stanoví obecné zásady a požadavky potravinového práva a na článek 2 Smlouva o založení Evropských společenství. Z norem evropského práva, na které odkázala žalobkyně, je patrné, že základním principem v rámci Evropské unie je volný pohyb zboží, nekladení žádných překážek obchodu, nediskriminace a zajištění konkurenceschopnosti. Nařízení vlády, které je podkladem shora uvedeného rozhodnutím zcela jednoznačné v rozporu s těmito principy. Kontrola má probíhat tak, aby nediskriminovala a vedla k ochraně spotřebitele. Pokud pak je motivací zpřísněni povinností obchodníků reakce na ruské sankce, pak je zcela jednoznačně tento postup v rozporu s principy volného trhu EU, neboť obchodníkům v rámci volného trhu klade nepřiměřené překážky. Obchod s potravinami musí být flexibilní, reagovat na nabídku a poptávku na trhu, na možnosti prodejců a také zájem spotřebitelů. V praxi funguje obchod tak, že byť je objednáno určité množství zboží, velmi výjimečně bude zahraničním dodavatelem v takovém přesném rozsahu dodáno. V horizontu 48 hodin není možné množství zafixovat. V konečném důsledku striktní vyžadování plnění povinností vyplývajících z nařízení budou znamenat, že obchodníci budou muset zboží zdražit, neboť v praxi obchodu na úrovni EU není možné takové podmínky splnit. Namísto ochrany spotřebitele bude mít tedy dodržování nařízení zcela opačný efekt. Dále žalobkyně považovala za nutné uvést, že takováto omezení se na území EU objevuji jen v případě České republiky a je ojedinělé. Taková podpora domácí produkce, která navíc v některých komoditách není nejen dostatečná, ale v podstatě žádná (např. prodej mořských ryb a produktů z nich) a nemůže být jiným způsobem, než dovozem zajištěna je dle názoru žalobce nepřípustná. Správní orgán prvního stupně se sice v rozhodnutí dlouze zabývá svým oprávněním kontrolovat, nicméně se vůbec nezabývá myšlenkou souladu předmětného nařízení s Evropským právem. V odůvodnění rozhodnutí se se všemi těmito argumenty vypořádává velmi jednoduše tak, že takový soulad může řešit jen soud a nikoliv správní orgán. Tento závěr dle názoru žalobkyně není správný. Odvolací orgán v odůvodnění pak uvádí, že informační povinnost je motivována nediskriminačním ověřováním toho, zda potraviny vyrobené mimo území ČR splňují stejné požadavky zdravotní nezávadnosti jako ty, které jsou vyrobené v ČR, a je potřeba, aby se veterinární