6 As 73/2016 — Nejvyšší správní soud

30 A 31/2017- 47 - text -pokračování- 12 30 A 31/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Petra Kuchynky a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobkyně MAMA CAR a. s., IČ 27134075, se sídlem Praha 4, Kunratická spojka 1169/I, zastoupené Mgr. Zuzanou Čumpelíkovou, advokátkou, se sídlem Praha 4, Kudeříkové 1103/11a, proti žalovanému Krajskému úřadu Plzeňského kraje, se sídlem Plzeň, Škroupova 18, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2016, čj. DSH/14354/16, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í [I] Předmět řízení Žalobou ze dne 21. 2. 2017, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) téhož dne, se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2016, čj. DSH/14354/16 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Plzně, odboru správních činností, oddělení dopravních přestupků (dále jen „prvoinstanční správní orgán“) ze dne 21. 9. 2016, čj. MMP/223951/16 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobkyni uložena podle § 125f odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů [dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“ nebo „zákon o silničním provozu“] za současného využití § 125c odst. 4 písm. e) téhož zákona pokuta ve výši 2 500 Kč za spáchání správního deliktu ve smyslu § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu spočívajícího v porušení § 10 odst. 3 téhož zákona. Dále byla žalobkyni v souladu s § 79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb. ve spojení s vyhláškou Ministerstva vnitra ČR č. 520/2005 Sb., uložena povinnost nahradit paušální náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Správní delikty právnických osob v souvislosti s provozem vozidel na pozemních komunikacích upravuje mimo jiné zákon o silničním provozu. Správní řízení upravuje zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). [II] Žaloba Žalobkyně žalobou brojila proti napadenému rozhodnutí z následujících důvodů. Napadeným rozhodnutím i prvoinstančním rozhodnutím bylo dle jejího názoru zcela zásadním způsobem zasaženo do žalobkyniných ústavně zaručených práv, rozhodnutí obou správních orgánů jsou nezákonná a trpí vadami. Žalobkyně má za to, že jak žalovaný, tak i prvoinstanční správní orgán postupovali nezákonně, neboť řízení o správním deliktu žalobkyně bylo zahájeno v rozporu se zákonem. Správní orgán nedostál svým povinnostem objektivně zjistit skutkový stav ohledně předmětného přestupku a svým formálním přístupem přenesl zavinění za spáchaný přestupek na žalobkyni, přičemž ta od samého počátku se správními orgány spolupracovala. Žalobkyně sdělila v souladu s § 10 zákona o silničním provozu skutečnosti, které měly vést k určení totožnosti řidiče – pachatele přestupku. Správní orgán však rezignoval na hledání a potrestání skutečného pachatele přestupku. Žalobkyně řádně předložila dokumentaci - fakturu, ze které vyplývá, že mělo dojít ke změně vlastníka a vozidlo bylo v držení nového vlastníka. Žalobkyně má tak za to, že v dané věci mělo být zahájeno správní řízení o správním deliktu s novým vlastníkem vozu, tedy se společností GLUSCO s. r. o. Žalobkyně má dále za to, že samotnou existencí a aplikací § 10 zákona o silničním provozu bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv, konkrétně jím je porušováno právo zakotvené v čl. 37 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práva a svobod. Provozovatelům vozidel se v ustanovení § 10 zákona o silničním provozu zakládá absolutní objektivní odpovědnost za přestupek. Zde je na místě si uvědomit, že znakem přestupku je zavinění, přičemž zmíněné zákonné ustanovení požaduje po provozovateli vozidla chování, které není jakýmkoliv způsobem schopen ovlivnit. Obecným znakem trestu, a tedy i trestu ve správním řízení, je ochrana společnosti před dalším škodlivým chováním pachatele takového činu (vzhledem k neexistenci obecné úpravy správního trestání se vychází ze základních zásad a principů pro trestné činy) a nikoliv jen pouhá odplata, kterou lze spatřovat v aplikaci zmíněného zákonného ustanovení správními orgány. Smyslem trestání za správní delikty nemůže být toliko za každou cenu stanovit nějakého viníka – pachatele a jeho následné trestaní, v tomto případě pokutou, bez snahy o zjištění a potrestání skutečného pachatele. Cílem zákonné úpravy a následně tedy i její aplikace správními úřady má být ochrana společnosti před škodlivými vlivy - zde špatného chování konkrétních řidičů – a jejich následné potrestání, a tímto na ně výchovně pro futuro působit. Nelze považovat za ústavně konformní taková zákonná ustanovení, která bez dalšího mají jediný cíl, a sice pouze potrestat „někoho“, bez jakéhokoliv výchovného a předstižného dopadu. Potrestání cíleně osoby za přestupek s vědomím, že ho nespáchal z prokázaných objektivních skutečností, rozhodně nemá žádný pozitivní výchovný efekt a pro skutečného pachatele nebude nikterak výchovný ani penalizační, přičemž toto by právě mělo být skutečným cílem takovéto zákonné úpravy a její následnou aplikací správními orgány. Žalobkyni není zcela jasné, jaký veřejný zájem se tím, že se potrestá osoba odlišná od pachatele, bez řádného uplatnění a dodržení práva na spravedlivý proces a presumpce neviny, chrání. Představuje zde snad udělení a vymožení pokuty, a tedy prosté obohacení, onen veřejný zájem, jímž se tak zásadním způsobem zasahuje do práv osob? Nelze jinak, než takovouto aplikaci správními úřady tohoto konkrétního zákonného ustanovení považovat za silně nespravedlivou a protiústavní. [III] Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný se k žalobkynině žalobě vyslovil v podání ze dne 24. 3. 2017, v němž nejprve stručně zrekapituloval průběh správního řízení. Stran žalobní námitky, že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci a že řízení mělo být zahájeno s novým vlastníkem vozidla – společností GLUSCO s. r. o., žalovaný plně odkázal na napadené rozhodnutí, kde se s výše uvedenou konstantní argumentací žalobkyně velmi podrobně vypořádal a uvedl veškeré důvody, které jej vedly k závěru, že je žalobkyně za správní delikt odpovědná. Žalobkyně prvoinstančnímu správnímu orgánu sdělila, že vozidlo v době spáchání přestupku dne 8. 5. 2015 již nevlastnila, což podložila fakturou za prodej vozidla společnosti GLUSCO s.r.o., Ctiborova 407, Kladno, vystavenou dne 5. 5. 2015. Správní orgán I. stupně předvolal jmenovanou společnost k podání vysvětlení, na což však nebylo nikterak reagováno. Správní orgán I. stupně podezření ze spáchání přestupku odložil a vyvodil objektivní odpovědnost žalobkyně za správní delikt provozovatele vozidla založenou na té skutečnosti, že byla ke dni spáchání přestupku zapsána jako provozovatelka v registru vozidel, přičemž konkrétní osobu řidiče v době přestupku nesdělila. Provedenými důkazy bylo v řízení prokázáno, že k zápisu změny vlastníka vozidla (GLUSCO s.r.o.) došlo až dne 21. 5. 2015, tedy nebyla ani dodržena lhůta 10 dnů pro podání společné žádosti o změnu vlastníka vozidla, kterou stanoví § 11 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaný setrvává na svém názoru, že za správní delikt podle § 125f zákona o silničním provozu striktně zodpovídá provozovatel vozidla, který je vymezen v § 2 odst. 2 téhož zákona tak, že „provozovatel vozidla je vlastník nebo jiná osoba, která je jako provozovatel zapsána v registru silničních vozidel podle zvláštního právního předpisu nebo obdobné evidenci jiného státu“. Z uvedeného plyne, že provozovatelem vozidla, a tudíž osobou odpovědnou za uvedený správní delikt je ten, kdo je jako vlastník vozidla ke dni spáchání správního deliktu zapsán v registru silničních vozidel, není-li jako provozovatel zapsána jiná osoba, a to až do okamžiku, než dojde ke změně zápisu vlastníka vozidla. Tedy není rozhodné, kdo má vozidlo fakticky v dispozici, nýbrž kdo je zapsán v registru vozidel jako provozovatel. Ten má zodpovědnost za to, že stav v registru vozidel odpovídá skutečnosti. A není-li tomu tak, nese za tento protiprávní stav důsledky, tedy i objektivní odpovědnost za správní delikt spočívající v porušení povinnosti zajistit, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. V tomto směru lze vyjít i z důvodové zprávy k bodu 6 novely zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, vyhlášené ve Sbírce zákonů pod č. 239/2015 Sb., v níž je uvedeno: „Provozovatel se tak důsledně vymezuje jako osoba zapsaná jako provozovatel v registru silničních vozidel, a není-li