7 Afs 156/2006 — Nejvyšší správní soud

30 Af 20/2018- 67 - text  7 30Af 20/2018 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Václava Roučky a Mgr. Jaroslava Škopka ve věci žalobce: J. K., bytem D. zastoupený advokátem JUDr. Václavem Vlkem sídlem Sokolovská 22, 186 00 Praha 8 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2018, č. j. 8633/18/5100-31462-704389 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou datovanou dne 29. 3. 2018 a došlou soudu dne 4. 4. 2018 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2018 č. j. 8633/18/5100-31462-704389 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 4. 8. 2017, č. j. 1581617/17/2308-70461-401727 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), kterým byl žalobce dle § 252 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), vyrozuměn o předpisu úroku z prodlení úhrady daňových povinností na dani z nemovitých věcí za zdaňovací období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 ve výši 3 651 Kč. Žaloba 2. Žalobce nejprve shrnul dosavadní průběh řízení před správními orgány a následně uvedl, že považuje napadené rozhodnutí za nezákonné. 3. Žalobce namítal, že uložení povinnosti hradit úrok z prodlení z platby daně z nemovitostí je neúčelné, v rozporu s daňovým řízením a smyslem a účelem správy daní. Žalobce je ve špatné finanční situaci a nebude schopen dluh do konce svého života uhradit. Žalobce pobírá minimální mzdu ve výši 10 000 Kč brutto, tedy 8 900 Kč netto. Žalobce má za to, že nezabavitelná částka na vyživované osoby (tj. na žalobce a dvě nezletilé děti) je vyšší než skutečný žalobcův příjem. Žalobce nemá žádný majetek, ze kterého by bylo možné pohledávku uspokojit. S žalobcem bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 K 4/2000 konkursní řízení, které bylo ukončeno ke dni 11. 5. 2016 a v němž byl všechen žalobcův majetek prodán. Platební výměr na úrok z prodlení je za období roku 2014, tedy za období, kdy trvaly účinky insolvenčního řízení a žalobce nemohl s předmětnými nemovitostmi nijak disponovat ani vyvíjet podnikatelskou činnost. 4. Žalobce považuje vymáhání daňového dluhu za jakousi formu omezení osobní svobody, jelikož nebude schopen dluh do konce života uhradit a bude stigmatizován dluhy do konce svého života. V této souvislosti žalobce odkázal na čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, dle kterého nikdo nemůže být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku. Obdobně odkázal na čl. 8 odst. 2 in fine Listiny základních práv a svobod, která toto ustanovení převzala z čl. 11 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. 5. Žalobce dále tvrdil, že správce daně měl povinnost uplatnit pohledávku v insolvenčním řízení ve smyslu ustanovení § 165 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“), což neučinil. Dle žalobce se nejednalo o pohledávku za majetkovou podstatou, která může být uplatněna kdykoliv v průběhu insolvenčního řízení, neboť úrok z prodlení z úhrady daně nelze podřadit pod ustanovení § 168 a 169 insolvenčního zákona. 6. V období, za které byl žalobce povinen uhradit daň z nemovitých věcí, nemohl žalobce se svým majetkem nakládat, jelikož s jeho majetkem v době probíhajícího insolvenčního řízení byl oprávněn nakládat pouze insolvenční správce. Insolvenční správce byl tedy povinen uhradit případnou daň z nemovitých věcí, nikoliv žalobce. Žalobce pak nemůže být za tuto nečinnost a porušení povinností insolvenčního správce sankcionován. 7. Žalobce dále uvedl, že na základě ustanovení § 170 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona se v insolvenčním řízení neuspokojují úroky z prodlení pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku. Správci daně tak nemohl vzniknout úrok z prodlení z úhrady daně z nemovitých věcí, neboť úrok z prodlení z úhrady daně z nemovitostí je právě úrokem z prodlení pohledávek věřitelů, kterou měl správní orgán uplatnit v insolvenčním řízení. 8. Závěrem žalobce navrhl, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a přiznal mu právo na náhradu nákladů řízení. Vyjádření žalovaného 9. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě datovaném dne 18. 6. 2018 též shrnul dosavadní průběh řízení a vymezil předmět sporu plynoucího ze žaloby. Uvedl, že žaloba se obsahově z velké části shoduje s odvolacími námitkami. Z tohoto důvodu odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a obsah spisu. Dále zopakoval právní úpravu vztahující se na řešenou věc, citoval ustanovení § 252 daňového řádu a konstatoval, že úrok z prodlení vzniká přímo ze zákona, a to za každý den, po který nebyla platební povinnost splněna, uhrazena. Správci daně tak není poskytnuto správní uvážení ohledně vzniku úroku ani jeho výši, jeho rozhodnutí má ryze deklaratorní charakter. Vydáním rozhodnutí – platebního výměru - není založena povinnost hradit úrok z prodlení. Úrok z prodlení nabíhá při splnění zákonných podmínek a v okamžiku jejich splnění je také úrok z prodlení splatný. Ačkoliv je tato platební povinnost založena přímo zákonem, účinky vůči povinnému se projeví až řádným oznámením tohoto platebního výměru. Daňový řád ani jiný právní předpis neumožnuje správci daně, aby výši úroku z prodlení dle svého rozhodnutí snížil, či od úročení prodlení dokonce upustil. Proti platebnímu výměru o sdělení výše úroku je přípustné odvolání. Z povahy věci plyne, že v něm může daňový subjekt brojit pouze tvrzením, že daň uhradil včas, že počet dnů prodlení byl odlišný, nežli jej správce daně v platebním výměru uvedl, anebo že konečná suma úroku numericky neodpovídá. Úrok z prodlení úhrady daňové povinnosti na dani z nemovitostí byl vypočten za zdaňovací období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 v částce 3 651 Kč a sdělen platebním výměrem zcela v souladu s platnými právními předpisy. 10. Žalovaný nesouhlasil s námitkou žalobce týkající se omezení osobní svobody v důsledku vymáhání daňového dluhu. Správce daně je dle § 1 odst. 2 daňového řádu povinen činit kroky vedoucí k zajištění daně a zabezpečení její úhrady, včetně úhrady příslušenství daně. Následkem neuhrazení splatné daně vznikla žalobci ze zákona sankce – úrok z prodlení, který je správce daně povinen daňovému dlužníku oznámit platebním výměrem. Správce daně tak postupoval plně v souladu s daňovým řádem, když vyžadoval po žalobci splnění jeho zákonných povinností, přičemž v tomto případě nelze hovořit o civilní sankci, nýbrž o povinnosti vzniklé daňovému subjektu v oblasti veřejného práva. Takový postup správce daně nelze považovat za postup, který by byl v rozporu s Listinou základních práv a svobod, resp. který by zbavoval dlužníka jeho osobní svobody. Obdobně lze argumentovat k odkazům žalobce na čl. 1 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nebo na Ústavu ČR. 11. K námitce žalobce, že si správce daně měl uplatnit svou pohledávku již v rámci insolvenčního řízení a ohledně nakládání s majetkem žalobce žalovaný v podrobnostech odkázal na bod 30 napadeného rozhodnutí, ve kterém tuto námitku již vypořádal. Tamtéž byla vypořádána i námitka týkající se nemožnosti nakládat s majetkem v probíhajícím insolvenčním řízení. 12. Závěrem žalovaný s ohledem na výše uvedené navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Jednání 13. Na jednání konaném dne 18. 9. 2019 účastníci setrvali na svých argumentech vyjádřených v žalobě a ve vyjádření k ní. Posouzení věci krajským soudem 14. Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). 15. V souladu s § 75 odst. 1 a 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. 16. Soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. 17. Ze správního spisu plyne, že daň z nemovitých věcí na rok 2014 byla žalobci vyměřena platebním výměrem ze dne 29. 4. 2014, č. j. 802420/14/2308-24400-401727 ve výši poslední známé daně v částce 21 258 Kč. Daň byla podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona c. 338/1992 Sb. splatná ve dvou stejných splátkách ve výši 10 629 Kč, a to první splátka do 1. 9. 2014 a druhá splátka do 1. 12. 2014. První splátka byla částečně uhrazena dne 25. 3. 2015 v částce 4 808 Kč a doplacena dne 6. 4. 2016 částkou 5 821 Kč. Druhá splátka byla uhrazena v plné výši v částce 10 629 Kč dne 6. 4. 2016. Dne 4. 8. 2017 vydal správce daně platební výměr na úrok z prodlení, v němž byl žalobce vyrozuměn o předpisu úroku z prodlení úhrady daňových povinností za daň z nemovitých věcí za zdaňovací období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 ve výši 3