5 As 64/2011 — Nejvyšší správní soud

30 A 131/2019- 89 - text  15 30 A 131/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslava Škopka v právní věci žalobce: T. D. D., v České republice bytem T., zastoupen Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem, se sídlem Na Pankráci 820/45, 140 00 Praha 4, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2019, č. j. MV-130107-5/SO-2019, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2019, č. j. MV-130107-5/SO-2019 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 9. 3. 2019, č. j. OAM-2121-27/ZR-2015 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), jímž byla podle § 77 odst. 2 písm. a) a f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zrušena platnost jeho povolení k trvalému pobytu a podle § 77 odst. 3 téhož zákona mu byla k vycestování z území České republiky (dále jen „ČR“), stanovena lhůta 30 dnů od právní moci napadeného rozhodnutí. Žaloba 2. V úvodu žaloby nejdříve žalobce obecně namítl, že se v celém rozsahu neztotožňuje s napadeným rozhodnutím a považuje jej za zcela nepřezkoumatelné a nezákonné. 3. Další žalobní námitka se týkala nedostatečného zkoumání dopadu do soukromého a rodinného života žalobce a tvrzené nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí z hlediska jeho dopadů do rodinného a soukromého života žalobce. Tuto námitku žalobce odůvodnil tím, že hodnocení a zkoumání dopadu zrušení povolení k trvalému pobytu do jeho soukromého a rodinného života ze strany správních orgánů bylo výhradně paušální, celým odůvodněním se prolíná v zásadě pouze rekapitulace jeho odsouzení, přičemž však vzhledem k dikci § 77 odst. 2 písm. f) zákona o pobytu cizinců byl správní orgán I. stupně povinen se zabývat především onou přiměřeností samou. Aby správní orgán mohl této povinnosti dostát, měl by nejprve soukromé, rodinné a celkové zázemí žalobce v ČR bez důvodných pochybností zjistit a až následně tato zjištění poměřit oproti závažnosti jeho trestněprávního jednání. Princip zkoumání dopadu rozhodnutí do života žalobce vychází z principu poměřováni „něčeho k něčemu“, tedy poměření skutečného stavu věci týkající se rodinného a soukromého života žalobce vůči zrušení povolení k pobytu a nucenému vycestování. Dle žalobce správní orgán I. stupně nezjistil stav věci i vzhledem k tomu, že neprovedl výslech s jeho osobou ve smyslu ust. § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců. 4. Ve vztahu k argumentu žalované ohledně žádosti žalobce o nižší pobytový status namítl, že takový postup se nejeví účelným a reálným, neboť o právních titulech opravňujících cizince k pobytu na území ČR je rozhodováno na základě podané žádosti a za podmínek stanovených zákonem o pobytu cizinců, přičemž nelze předjímat, jakým způsobem příslušný orgán o žádosti rozhodne. Navíc správnímu orgánu musí být zřejmé, že žalobce ani nemůže podat žádnou jinou žádost o jiný pobytový statut na území ČR, neboť nesplňuje podmínku trestní zachovalosti ve smyslu § 174 zákona o pobytu cizinců. Žalobce současně odkázal na soudní judikaturu, z níž vyvozuje, že zrušení trvalého pobytu by mělo být skutečně až nejkrajnějším řešením v případě potřeby ochrany veřejného pořádku, bezpečnosti a zdraví, přičemž dle žalobce jeho trestně právní provinění nedosáhlo takové intenzity, aby vyžadovalo zrušení jeho povolení k trvalému pobytu a tím i odloučení od družky/bývalé manželky a dvou dcer na předem neznámou dobu. Žalobce v tomto ohledu považuje napadené rozhodnutí za zcela nepřezkoumatelné, když dle jeho názoru se žalovaná v podstatě bez detailnějšího a především přezkoumatelného odůvodnění ztotožnila se skutkovými a právními závěry správního orgánu I. stupně, aniž by se dostatečně přezkoumatelným a způsobem souladným s § 68 odst. 3 správního řádu vyrovnala s jeho konkrétními a podrobně zdůvodněnými odvolacími námitkami. 5. Dále žalobce namítl, že v jeho případě byla tzv. výhrada veřejného pořádku aplikována nezákonně v rozporu s judikaturou jak Nejvyššího správního soudu, tak judikaturou Soudního dvora Evropské unie, neboť z jeho strany nemohlo dojít k narušení veřejného pořádku ČR závažným způsobem. Současně v řízení nebylo žádným způsobem prokázáno, že by žalobce byl bezprostřední hrozbou pro bezpečnost ČR. Navíc správní orgány v řízení nijak nevzaly do relevantního kontextu tu skutečnost, že minimálně od měsíce dubna roku 2019 je možno jeho osobu považovat ve smyslu § 15a odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců za rodinného příslušníka občana EU (žije údajně ve společné domácnosti se svou dcerou občankou ČR). V této souvislosti žalobce zejména poukázal na to, že dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu je nutno pojem veřejného pořádku v souvislosti s aplikací zákona o pobytu cizinců vždy vykládat eurokonformně. Pojem veřejný pořádek, respektive tzv. výhradu veřejného pořádku navíc opakovaně a poměrně přesně vyložil v rámci své kompetence Soudní dvůr Evropské unie (dále také „SDEU“), k čemuž žalobce odkázal na konkrétní judikaturu tohoto soudu a z ní vyplývající závěry, respektive na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. 6. Dle evropského práva a návazné judikatury SDEU tak výhrada veřejného pořádku představuje výjimku, kterou je třeba vykládat restriktivně, přičemž rozsah výjimky nemohou členské státy určovat jednostranně. Podle ustálené judikatury předpokládá uplatnění pojmu veřejného pořádku vnitrostátním orgánem v každém případě kromě společenského nepořádku, který představují všechna porušení práva, existenci skutečného a dostatečně závažného ohrožení, kterým je dotčen základní zájem společnosti a ani odsouzení pro (v podstatě jakýkoliv) trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neospravedlňuje, nýbrž je nutno dále poukázat na konkrétní chování posuzovaného, v němž je důvodně možno spatřovat budoucí nebezpečí. K tomu dále žalobce odkázal na příslušnou judikaturu. 7. Závěru, že žalobce představuje aktuální ohrožení veřejného pořádku navíc závažným způsobem, tak dle žalobce nelze přisvědčit zejména proto, že žalobce byl z výkonu nepodmíněného trestu podmíněně propuštěn. Navíc k výkonu tohoto trestu žalobce nastoupil dobrovolně. Žalobce se tak na podkladě výše uvedeného rozhodně neztotožňuje s argumentací správního orgánu, že je aktuální hrozbou pro veřejný pořádek ČR tím, že se nachází ve zkušební lhůtě podmíněného propuštění z nepodmíněného trestu odnětí svobody. Za rozhodnou považuje žalobce dále skutečnost, že žije společně se svou dcerou a je rodinným příslušníkem občana EU. Současně dle žalobce jeho trestná činnost neměla vzestupnou tendenci, jednalo se v zásadě o jednání trestně právního charakteru pramenící spíše z nedisciplinovanosti a neznalosti právních předpisů, než že by měla charakter závažné úmyslné a soustavné trestné činnosti. Obdobně jak uvedl žalobce, tomu je i ve vztahu k jeho předešlé trestné činnosti spočívající v maření výkonu úředního rozhodnutí, nedovoleném ozbrojování, kterou označil za marginální a mající základ v neznalosti zákona či nedisciplinovanosti žalobce. 8. Závěrem žalobce zopakoval, že napadené rozhodnutí je nezákonné, neodpovídá skutečnému stavu věci, jehož zjištění správnímu orgánu ukládá § 3 správního řádu a správní orgán se navíc vůbec nezabýval tou otázkou, zda žalobce je či není ve výše uvedeném smyslu rodinným příslušníkem občana EU, když vycházel paušálně ze záznamu v rejstříku trestů, aniž by zkoumal další okolnosti ve smyslu citované judikatury SDEU i Nejvyššího správního soudu. Vzhledem k výše uvedenému žalobce navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení žalované. Vyjádření žalované 9. Ve vyjádření k žalobě žalovaná odkázala ve vztahu k námitce o neprovedení výslechu na aktuální rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 7 Azs 441/2018 - 32, z něhož vyplývá, že zákon o pobytu cizinců povinnost provést výslech cizince neukládá, tedy je na správním uvážení správního orgánu, zda k němu přistoupí či nikoli. Mimo to Nejvyšší správní soud konstatoval, že správní orgány nepochybily, když vycházely v případě hodnocení dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života cizince ze skutečností, které měly k dispozici, když cizinec, jenž byl zastoupen advokátem, po celou dobu řízení nenavrhl provedení jeho výslechu. 10. Ohledně posouzení dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí (str. 7-9), kde se touto