10 As 156/2018 — Nejvyšší správní soud

30 A 207/2019- 56 - text  10 30 A 207/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Lukáše Pišvejce ve věci žalobce: HMK V AG, identifikační číslo CHE-357.873.257 sídlem Leubernstrasse 6, 8280 Kreuzlingen, Švýcarsko, zastoupený advokátkou Mgr. Denisou Valentovou sídlem Duškova 164/45, 150 00 Praha 5 proti žalované: Česká obchodní inspekce, IČ 00020869 sídlem Štěpánská 567/15, 120 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 15. 10. 2019 č. j. ČOI 131431/19/O100/2200/19/Ber/Št takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalované, jímž žalovaná rozhodla o odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Inspektorátu České obchodní inspekce Plzeňského a Karlovarského kraje ze dne 31. 5. 2019 čj. ČOI 73238/19/2200 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Výrokem I napadeného rozhodnutí žalovaná prvoinstanční rozhodnutí zrušila v části týkající se stíhaného správního deliktu žalobce dle zjištění z podnětů čj. 27513/17, 90612/17 a 69890/17 a řízení zastavila (dále jen „zastavené podněty“). Výrokem II napadeného rozhodnutí žalovaná změnila prvoinstanční rozhodnutí jednak upřesněním skutkových vět prvostupňového rozhodnutí a dále snížením uložené pokuty z 1 250 000 Kč na 1 100 000 Kč. 2. Prvoinstančním rozhodnutím byl žalobce uznán vinným spácháním přestupku podle § 24 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb. (dále jen „ZOS“) dle zjištění celkem 23 podnětů, které zahrnovaly tři zastavené podněty, a byla mu uložena pokuta 1 250 000 Kč. II. Žaloba 3. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívá podle žalobce v nesprávném posouzení obchodní nabídky žalobce a následné aplikaci § 4 odst. 4 ve spojení s § 5b ZOS. Žalobce zdůraznil, že jeho obchodní nabídky výrazně nezhoršovaly a nemohly výrazně zhoršit svobodu volby nebo chování průměrného spotřebitele ve vztahu k nákupu výrobku nepatřičným ovlivňováním a donucováním. Bylo jen na svobodné vůli spotřebitele, zda nabídku přijme. Od objednávky mohl spotřebitel odstoupit a o tomto svém právu byl informován jak v obchodní nabídce, tak i všeobecných obchodních podmínkách žalobce (dále jen „VOP“) dostupných na internetu a na vyžádání na bezplatné zákaznické lince. Zboží dodané v rámci sběratelského servisu mohl spotřebitel i vrátit a mohl též kdykoli účast ve sběratelském servisu zrušit. Sběratelský servis se podle žalobce opírá o § 2150 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. 4. Žalobce žádal, aby soud zrušil napadené i prvoinstanční rozhodnutí a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalované k žalobě 5. Žalovaná ve vyjádření k žalobě s odkazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí předeslala, že žalobní body vypořádala v napadeném rozhodnutí jako odvolací námitky. 6. Žalovaná uvedla, že žalobce nebyl postižen za výběr oslovovaných zákazníků nebo princip sběratelského servisu. Žalobci byl vytýkán způsob, jakým se snažil spotřebitele přimět, aby si službu sběratelského servisu objednali. Žalobce zaslal spotřebitelům nabídky, jimž na první pohled jasně dominovala časově omezená nabídka sběratelského předmětu za zvýhodněnou cenu. Nabídky byly koncipovány tak, že spotřebitel snadno přehlédl, že prostým vyplněním údajů si neobjednává jeden sběratelský předmět, ale zavazuje se k opakovanému, časově neomezenému odběru výrobků, nalákán nabídkou jednoho kusu za zvýhodněnou cenu. Spotřebitel buď nemohl objednat výrobek bez sběratelského servisu, nebo to bylo možné jen složitými úpravami objednávky. 7. Žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. IV. Vyjádření účastníků při jednání 8. Při jednání účastníci setrvali na svých dosavadních procesních stanoviscích, přičemž žalobkyně dodala, že uložená pokuta nekoresponduje s počtem podnětů spotřebitelů. V. Posouzení věci soudem 9. V souladu s § 75 odst. 1, 2 s. ř. s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. 10. Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2020, čj. 10 As 156/2018 – 110, publ. pod č. 4007/2020 Sb. NSS, platí, že „Také v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým byl uložen správní trest za přestupek (jiný správní delikt), soud přezkoumává rozhodnutí v mezích žalobních bodů dle § 75 odst. 2 s. ř. s., uplatněných ve lhůtě pro podání žaloby (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). Soud nepřihlíží k neuplatněným důvodům nezákonnosti napadeného rozhodnutí, včetně nenaplnění materiálního znaku přestupku (deliktu).“ VI. Rozhodnutí soudu 11. Podanou žalobou žalobce výslovně napadl výroky I i II napadeného rozhodnutí (viz závěr odstavce II žaloby). Výrokem I napadeného rozhodnutí žalovaná zrušila část prvoinstančního rozhodnutí, jíž byl žalobce uznán vinným ze třech útoků pokračujícího přestupku podle § 7 zákona č. 250/2016 Sb. skutkově vymezených třemi zastavenými podněty, a řízení podle § 90 odst. 1 písm. a) správního řádu zastavila. 12. Soud nejprve zkoumal, zda jsou výroky I a II napadeného rozhodnutí oddělitelné. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu z 30. 7. 2008, č. j. 2 As 45/2008 – 60, platí, že „nedomáhá-li se žalobce přezkumu celého správního rozhodnutí, lze soudně přezkoumat a zrušit i jen jediný výrok napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 2 s. ř. s.), avšak pouze za situace, že jde o výrok samostatný, který je oddělitelný a je způsobilý samostatného přezkumu.“ Podmínkou pro oddělený soudní přezkum je, výroková část rozhodnutí je oddělitelná od ostatních výrokových částí (nebo výroků). V § 78 odst. 2 s. ř. s. se ostatně s oddělitelností výroku o vině a výroku o uloženém trestu za správní delikt výslovně počítá. V projednávané věci proto bylo podstatné, zda výroky I a II napadeného rozhodnutí umožňují o každém z nich rozhodnout samostatně, tzn. zda se jedná o výroky na sobě závislé. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze 17. 2. 2006, č. j. 4 Azs 11/2005 – 90, uvedl, že „v případě, že ve formálně jednotném rozhodnutí správního orgánu je obsaženo více materiálních rozhodnutí, je třeba provést test jejich oddělitelnosti a rozhodnout, zda tato rozhodnutí jsou vůči sobě v závislém vztahu, nebo zda jsou (mohou být) na sobě zcela nezávislá. Jinak řečeno, zda oddělením jedné části rozhodnutí od zbytku rozhodnutí (oddělení jednoho materiálního rozhodnutí od druhého, popř. ostatních materiálních rozhodnutí) se nestane rozhodnutí jako celek (rozhodnutí ve formálním smyslu) nebo zbylá část tohoto rozhodnutí nezákonnou nebo nelogickou. Takový stav může mít s ohledem na různorodost řízení vedených před správními orgány nejrůznější podobu. Např. jeden výrok podmiňuje výrok druhý (výrok o porušení právní povinnosti a výrok o sankci); zrušením jednoho výroku by došlo k faktické změně rozhodnutí správního orgánu, což by ve svém důsledku znamenalo zavedení nového způsobu rozhodování soudu (zrušením omezujících podmínek při povolení nějaké činnosti by došlo k povolení činnosti bez omezení), apod.“. Toto dokládá, že výrok o uloženém trestu je vždy závislý na výroku o vině správním deliktem, nikoli však naopak. V posuzované věci není výrok I napadeného rozhodnutí závislý na výroku II – výrok I je oddělitelný, je způsobilý samostatného přezkumu, protože nepodmiňuje výrok II napadeného rozhodnutí. 13. V nyní řešené věci výrokem I napadeného rozhodnutí žalovaná prvoinstanční rozhodnutí ve vztahu k přestupku vymezenému zastavenými podněty zrušila a řízení zastavila. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019 čj. 2 As 187/2018 – 47 vyplývá, že „[…] každý účastník správního řízení má veřejné subjektivní právo na to, aby s ním vedené řízení bylo zastaveno ze zákonného důvodu. (…) Nejvyšší správní soud na podkladě výše uvedeného shledal jako jedinou cestu, jak se může účastník řízení ubránit v případě závažného pochybení správního orgánu při zastavení řízení, zkoumat skutečnosti, k nimž by byl soud povinen přihlédnout z moci úřední. Bude-li takové tvrzení shledáno důvodným, má krajský soud napadené rozhodnutí o zastavení řízení zrušit, neboť jeho vydání bylo v rozporu se zákonnými podmínkami pro jeho užití.“ Soud tudíž uzavírá, že žaloba proti samotnému výroku I napadeného rozhodnutí o zastavení řízení není obecně (typově) nepřípustná. 14. Žalobce žalobou výrok I napadeného rozhodnutí však sice výslovně napadl, ale žaloba neobsahuje žádný žalobní bod, z něhož by podle § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. bylo patrno, zda vůbec, příp. proč považuje žalobce výrok I napadeného rozhodnutí za nezákonný. 15. Jelikož žalobce v žalobě neuvedl žádnou námitku, proč by měl být výrokem I napadeného rozhodnutí na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení, nemohla být žaloba proti výroku I napadeného ro