— Nejvyšší správní soud

57 Af 28/2019- 59 - text 14 57 Af 28/2019 ČESKÁ REPUBLIKA[OBRÁZEK] ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Lukáše Pišvejce ve věci žalobkyně: I. M., zastoupená obecným zmocněncem M. K. proti žalovanému: Finanční úřad pro Karlovarský kraj sídlem Krymská 2a, 360 01 Karlovy Vary o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2019, č. j. 410432/19/2401-80542-400844, a proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2019, č. j. 587025/19/2401-80542-400844, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí žalovaného. Rozhodnutím ze dne 8. 4. 2019, č. j. 410432/19/2401-80542-400844, byla podle § 181 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) zamítnuta žádost žalobkyně na zastavení daňové exekuce nařízené exekučním příkazem na přikázání pohledávky z účtu ze dne 13. 2. 2019. Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 5. 2019, č. j. 587025/19/2401-80542-400844, byla zamítnuta námitka žalobkyně uplatněná u správce daně dne 8. 3. 2019 proti úkonu správce daně spočívající v nařízení daňové exekuce vydáním exekučního příkazu na přikázání pohledávky z účtu ze dne 13. 2. 2019. II. Žaloba 2. V podaná žalobě žalobkyně nejprve stručně shrnula průběh správního řízení. Následně upozornila na skutečnost, že dne 13. 2. 2019 vydal žalovaný exekuční příkaz č. j. 128129/19/2401-80542-400844, kterým rozhodl o přikázání peněžité pohledávky z účtu povinného (dlužníka) u poskytovatele platebních služeb, a to MONETA Money Bank, a.s. (dále též jako „exekuční příkaz“). V exekuční příkazu jsou uvedeny vykonatelná rozhodnutí, na základě kterých byla daňová exekuce na majetek dlužníka nařízena: vykonatelný výkaz nedoplatků č. j. 120875/19/2406-70461-404900 sestavený ke dni 12. 2. 2019, dále rozhodnutí č. j. 586339/15/2406-70461-404900 vydané dne 6. 5. 2015 (za daň z nemovitých věcí a úrok z prodlení) a dále rozhodnutí č. j. 391355/162406-70461-401443 vydané dne 14. 4. 2016 (za daň z nemovitých věcí a úrok z prodlení). V této exekuci je tak vymáhána daň z nemovité věci za období 2015 a 2016 (včetně příslušenství). Žalobkyně dále poukázala na to, že proti daňové exekuci brojila a navrhovala zastavení exekuce, neboť tato byla zahájena a je vedena v rozporu se zákonem, jelikož vymáhaná pohledávka žalovaného vůči žalobkyni zanikla, resp. se již nedá v exekuci vykonat, a to dle § 414 zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen „IZ“), neboť žalobkyně prošla oddlužením a zároveň byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018, č. j. MSPH 90 INS 28710/2014- B-65, osvobozena od všech dluhů. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010. Dále žalobkyně uvedla, že proti daňové exekuci brojila dle § 159 daňového řádu a podala námitku proti exekučnímu příkazu. 3. Následně žalobkyně v podané žalobě konstatovala, že Městský soud v Praze vydal dne 5. 12. 2014 usnesením č. j. MSPH 90 INS 28710/2014-A-11, rozhodl o úpadku žalobkyně a povolil řešení úpadku oddlužením. Žalobkyně jako věřitele uvedla v insolvenčním návrhu žalovaného, který se měl přihlásit do probíhajícího se insolvenčního řízení přihláškou. Městský soud v Praze vydal dne 23. 2. 2015 usnesení č. j. MSPH 90 INS 28710/2014-B-22, kterým rozhodl, že oddlužení bude provedeno zpeněžením majetku náležející do majetkové podstaty, přičemž tento majetek byl insolvenčním správcem zpeněžen dne 1. 4. 2016. V této souvislosti žalobkyně poukazovala na znění § 242 odst. 1 daňového řádu a pokračovala tím, že rovněž upozornila žalovaného, že jakožto správce daně měl vymáhanou dle § 203 odst. 1 IZ uplatnit písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. 4. Dále žalobkyně upozorňovala i na znění § 408 odst. 1 a § 246 odst. 1 IZ a měla s ohledem na uvedené za to, že žalovaný jakožto správce daně měl a mohl svoji pohledávku uplatnit vůči insolvenčnímu správci. Žalobkyně konstatovala, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2018, č. j. MSPH 90 INS 28710/2014- B-65, bylo rozhodnuto o splnění oddlužení a rozhodnuto o osvobození žalobkyně od placení pohledávek, zahrnutých i nezahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození se vztahuje také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili ve lhůtě určené soudem v rozhodnutí o úpadku, ač tak učinit měli. Osvobození se vztahuje i na ručitele a jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 19. 9. 2018. Žalobkyně dále rovněž upozornila na to, že i z odborné právnické literatury vyplývá, že „Osvobození zásadně dopadá na neuhrazené pohledávky nebo jejich neuhrazenou část, které měly být uspokojeny při oddlužení tj. pohledávky přihlášené, pohledávky považované za přihlášené ze zákona, pohledávky nepřihlášené, které měly být přihlášeny, pohledávky za majetkovou podstatou 168 InsZ) a pohledávky jim naroveň postavené.“ Rovněž dle odborné literatury nelze od přiznání osvobození „a po celou dobu jeho platnosti po dlužníkovi požadovat a samozřejmě ani vymáhat plnění pohledávek, na které se osvobození vztahuje. Z tohoto pohledu osvobození působí vůěi všem dosud neuhrazeným pohledávkám (jejich neuhrazeným částem), které byly zahrnuty do oddlužení.“ (viz komentář k insolvenčnímu zákonu, Hásová, Erbsová, Kubálek a kol., Insolvenční zákon, 3. vydání, Praha, C. H. Beck, 2018, str. 1630 a 1403). 5. Vzhledem k tomu je podle žalobkyně argumentace žalovaného o tom, že není stanovena lhůta pro uplatnění pohledávky vůči osobě s dispozičním oprávněním, lichá. Tato lhůta vyplývá ze zákona a je dána rozhodnutím dle § 413 a § 414 IZ, tedy do skončení insolvenčního řízení. V této souvislosti totiž nelze odhlédnout od smyslu a účelu institutu oddlužení, jenž je sanačním způsobem řešení úpadku a který umožňuje, aby dlužník byl po jeho úspěšném provedení skutečně „oddlužen“. Děje se tak cestou osvobození dlužníka od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jakož i pohledávek, které nebyly věřiteli vůbec uplatněny přihláškou pohledávky, ačkoli takto uplatněny být mohly dle § 414 IZ. Za této situace je jediným možným výkladem, který by nestál v rozporu se smyslem a účelem zákona, a tedy jediným výkladem, který lze považovat za ústavně konformní, takový výklad, že osvobození dle § 414 odst. 1 IZ se vztahuje i na tuto pohledávku, kterou tedy nelze uspokojit jinak než její přihláškou nebo uplatněním do insolvenčního řízení. Opačný závěr by totiž zcela popíral smysl oddlužení, neboť si lze snadno představit situaci, kdy by se dlužník, který splnil podmínky pro oddlužení, znovu ocitl v dluhové pasti, tentokráte proto, že by nebyl schopen dostát povinnosti k úhradě nedoplatku daně z nemovité věci, která mu byla v proběhu insolvenčního řízení zpeněžena a z výtěžku měl být uspokojen i správce daně, který však otálel s uplatnění pohledávky vůči insolvenčnímu správci. Takový výklad však zjevně připustit nelze. Tyto závěry převzal Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 502/17. 6. Závěrem žalobkyně uvedla, že kdyby žalovaný postupoval v souladu se zákonem, tj. s § 2 odst. 1, 3 a 4 správního řádu a s § 6 odst. 2 téhož zákona a uplatnil pohledávku na daňovém nedoplatku, tak by byl z výtěžku zpeněžení z majetkové podstaty plně uspokojen. V důsledku nesprávného postupu žalovaného jakožto správce daně byli z majetkové podstaty uspokojeni více nezajištění věřitelé (v rozsahu 45%). Je tedy zřejmé, že již dále není možno vymáhat pohledávku, neboť tyto pohledávky nelze exekučně vymáhat dle § 414 IZ a je třeba exekuci zastavit a zrušit napadený exekuční příkaz. Zde žalobkyně poukazovala na nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 3250/14-1 ze dne 1. července 2016, nález Ústavního soudu České republiky ze dne 10. ledna 2018 sp. zn. II. ÚS 502/17, usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 1077/18 ze dne 17. 4. 2018, obdobně usnesení Ústavního soudu ČR sp. zn IV. ÚS 2872/15, ze dne 12. 1. 2016, dále též na sp. zn. I. ÚS 2605/15, II. ÚS 3767/14, III. ÚS 1275/15 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010 sp. zn. 29 Cdo 3509/2010 (R 63/2011 civ.). 7. Žalobkyně žádala, aby soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 8. Žalovaný ve svém vyjádření k napadenému rozhodnutí ze dne 8. 4. 2019, č. j. 410432/19/2401-80542-400844, uvedl, že dne 8. 3. 2019 žalobkyně podala návrh na zastavení daňové exekuce nařízené exekučním příkazem, zaevidovaný pod č. j. 198828/19/2401-80542-400844. V podaném návrhu uvedla, že v předmětné exekuci nemůže být dále pokračováno, neboť pohledávka správce daně představující daň z nemovitých věcí za roky 2015 a 2016