1Azs 195/2020 — Nejvyšší správní soud

77 A 62/2020- 66 - text  15 77A 62/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Kuchynky a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslava Škopka ve věci žalobce: M. S., narozený dne X bytem X zastoupený advokátem Mgr. Petrem Václavkem proti sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1 žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2020, č.j. OAM-2575-27/ZR-2019 takto: I. Rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, ze dne 2. 4. 2020, č.j. OAM-2575-27/ZR-2019, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15 342 Kč k rukám zástupce žalobce Mgr. Petra Václavka do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Napadeným rozhodnutím žalovaný I. podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), žalobci zrušil povolení k trvalému pobytu a II. podle § 87l odst. 3 téhož zákona žalobci stanovil lhůtu k vycestování z území České republiky v trvání 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí s tím, že stane-li se toto rozhodnutí pravomocným před skončením nouzového stavu, vyhlášeného vládou České republiky usnesením č. 194 ze dne 12. března 2020, publikovaným pod č. 69/2020 Sb., případně v době, po kterou bude tento nouzový stav prodloužen, je žalobce povinen vycestovat z území ve lhůtě 30 dnů od jeho skončení. 2. Podle § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo rozhodnutím zruší povolení k trvalému pobytu, jestliže držitel tohoto povolení ohrožuje bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušuje veřejný pořádek, není-li zahájeno řízení o správním vyhoštění, za podmínky, že rozhodnutí bude přiměřené z hlediska zásahu do jeho soukromého nebo rodinného života. Žaloba 3. Žalobce namítá, že A) nepředstavuje aktuální, skutečné ani dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti a B) vydané rozhodnutí je nepřiměřeným zásahem do jeho rodinného a soukromého života. 4. A) Žalobce uvedl, že jeho trestná činnost se odehrála před značnou dobou a byla svévolně ukončena. Že během času klesá společenská nebezpečnost pachatele směrem ke společnosti, reflektuje mj. například zákonný institut promlčení trestnosti činu. Žalobce nikdy nebyl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, všechny podmíněné tresty řádně splnil. Žalovaný však shrnuje veškeré záznamy v opisu rejstříku trestů, jako by každý z nich byl důvodem pro zrušení povolení k pobytu, přičemž jejich souhrnnost tento závěr jen podtrhuje. Mezi jednotlivými skutky však uběhla i řada let, ta nejdelší potom od posledního odsouzení. Odůvodnění napadeného rozhodnutí i směr dokazování v podstatě směřují ke zrušení trvalého pobytu v reakci na tento odsuzující rozsudek, aniž by však byly splněny zákonné podmínky pro zrušení pobytu v návaznosti jen na odsuzující rozsudek. Správní orgán nesmí své rozhodnutí vydané na základě § 87l odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zakládat v takto formální rovině, ale je povinen prokazovat, že účastník řízení je v době vydání rozhodnutí aktuální, skutečnou a dostatečně závažnou hrozbou důležitému veřejnému zájmu. Napadené rozhodnutí, ač opticky rozsáhlé, toto zhodnocení však neprovedlo. Odůvodnění napadeného rozhodnutí se vyznačuje značnou repetitivitou, s níž správní orgán utvrzuje tezi, že každý ze spáchaných činů byl činem proti důležitému veřejnému zájmu. Žalovaný ovšem měl v souladu se zákonem posuzovat zejména to, nakolik je žalobce v okamžiku vydání rozhodnutí aktuální, skutečnou a dostatečně závažnou hrozbou společnosti. Žalobce se domnívá, že tomu tak není. 5. Narušením veřejného pořádku závažným způsobem může být podle názoru Nejvyššího správního soudu jen jednání, které bude představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. I v takovém případě je však nutno zohlednit individuální okolnosti života cizince a přihlédnout k jeho celkové životní situaci. V žalobcově případě není naplněn znak aktuálnosti. Od jeho poslední trestné činnosti uplynulo prakticky 6 let. V této době byl bezúhonný, stará se o rodinu a nezavdal jediný důvod pro pochyby o tom, že neohrožuje jakýkoli zájem státu, natožpak že by závažně ohrožoval některý z důležitých zájmů společnosti. Od roku 2014 nepáchal žádnou trestnou činnost a i na přestupkovém výpisu zaznamenal od té doby pouze 2 blokové pokuty ve výši 200 Kč a 1 000 Kč na úseku dopravy. Od roku 2016 je však zcela bezúhonný i na poli přestupkového práva. V žalobcově případě není naplněna ani podmínka dostatečné závažnosti ohrožení. Žalobce se nikdy nedopustil přestupku či trestného činu násilného charakteru, ani jakéhokoli provinění proti zdraví jiných osob. Judikatura Nejvyššího správního soudu v tomto směru rozlišuje mezi jednotlivými typy trestné činnosti a umí odstupňovat závažnost jednotlivých typů: „Pro posouzení závažnosti jednání pak hraje roli řada faktorů, jako je význam porušené normy, forma zavinění apod. Zároveň musí být při posuzování konkrétního případu dbáno na zachování přiměřenosti mezi intenzitou porušení normy a jeho následkem.“ (rozsudek ze dne 3. 10. 2013, č.j. 7 As 90/2013-41). Aniž by žalobce nějak zpochybňoval závadné jednání, kterého se v minulosti dopustil, nelze v něm vysledovat jakýkoli trvalý sklon k určitému typu závažného jednání ani konkrétní, skutečnou hrozbu pro budoucnost. 6. B) Žalobce uvedl, že správní orgán věnoval až excesivní energii nalezení argumentů pro zrušení trvalého pobytu, byť kritérii aktuálnosti, skutečnosti a dostatečné závažnosti ohrožení se zabýval prakticky jen okrajově, zatímco rodinné vazby žalobce opakovaně marginalizoval a zjištění, která hovořila o jejich extrémním významu (jako je např. zpráva OSPOD), vzal v potaz spíše formálně. 7. Správní orgán zjistil, že žalobce žije na území se svou manželkou M. S., se kterou se před více než osmi lety také oženil. Společně vychovávají sedmiletou dceru A. a čtrnáctiletého syna S., který považuje žalobce za svého otce. Zatímco dcera A. má ukrajinské občanství, manželka i syn S. A. mají občanství moldavské. Pro soužití na území České republiky nemá tato národnostní rozličnost větší význam vzhledem k tomu, že všichni jsou držiteli trvalého pobytu a hovoří plynně česky. Avšak realizovat rodinný život přeshraničně se vzhledem k těmto překážkám jeví pokud ne nemožné, pak zcela nepřiměřeně obtížné. Pro děti je čeština prvním jazykem, vzdělávají se v něm a jen těžko by mohly navštěvovat školské zařízení v jiné zemi. Dlouhodobá absence není pro povinnou školní docházku na základní škole akceptována, mohlo by navíc dojít k závažnému narušení vzdělávání dětí. Neumějí si žití, ani krátkodobé, v jiné zemi vůbec představit. Česká republika je pro ně jediným domovem, na jiný stát nemají vazby a nechtějí si je ani tvořit. S ohledem na jejich pobytové oprávnění po nich také nelze vyžadovat, aby déledobě vycestovaly, potažmo si vybraly mezi odstěhováním a odloučení od otce. 8. Rozložení rodinného života na území vícero států nebo jeho úplný přesun do domovské země žalobce je z hlediska zbytku rodiny zcela nereálné. Manželka je v České republice zaměstnána v rodinné společnosti, vykonává funkci jednatelky a svou mzdou prakticky na úrovni minimální mzdy přispívá na chod domácnosti. Absence manžela nejen jako zdroje finančního zajištění, ale i pečovatele o rodinu by na rodinu měla zdrcující dopad. Dočasný výpadek jeho příjmů v souvislosti se zákazem činnosti je rodina schopna sanovat z úspor, a to právě díky tomu, že manželka pracovat může, neboť žalobce se stará o domácnost a děti. Pokud by však měl v důsledku zrušení trvalého pobytu vycestovat, manželka by sama péči o domácnost i děti jednoduše nezvládla. Tím spíše, že součástí rodiny je také dcera N., které není biologickým a tedy ani „úředním rodičem“. 9. Právě dcera Nikola by vycestováním otce přišla o jediného zákonného zástupce, který vykonává svou rodičovskou odpovědnost. Matka z důvodů blíže specifikovaných v přiloženém rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 99 P 245/2008, není schopna se výchově a zastupování Nikoly věnovat, neboť je sama zaneprázdněna péčí o sedmiletou dceru po mozkové obrně. S ní tráví veškerý čas, nepracuje a Nikolu tak není schopna ani právně zastupovat, ani dohlížet na její vzdělání a vychování. Zejména v době, kdy má nezletilá ukončovat základní vzdělání a přestupovat na vzdělání středoškolské, vybírat si školu, spolupracovat s pedagogicko-psychologickými pracovníky na výběru dalšího povolání, je nezbytně potřebné, aby u sebe měla nejen zákonného zástupce, ale i pečujícího rodiče, který nezletilou zná a dovede jí poradit. Matka není schopna plnit rodičovskou odpovědnost ani po materiální stránce, ani po stránce pečující. Na nezletilou nehradí výživné a těžko by tak b