1 As 58/2013 — Nejvyšší správní soud

77 A 72/2020- 44 - text  13 77 A 72/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a JUDr. Petra Kuchynky ve věci žalobkyně: Z. T. B., nar. xx. x. xxxx, st. příslušnost Kubánská republika, bytem v ČR P., zastoupená: Mgr. Bc. Petrou Březinovou, advokátkou se sídlem U Divadla 483, 356 01 Sokolov, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 4. 2020, č. j. MV-48291-4/SO-2020, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Předmět řízení 1. Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí žalované ze dne 20. 4. 2020, č. j. MV-48291-4/SO-2020 (dále též „napadené rozhodnutí“), jímž bylo dle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále též „správní orgán I. stupně“) ze dne 9. 1. 2020, č. j. OAM-6460-39/PP-2019. Tímto rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla ve výroku I. dle § 87e odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále též „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobkyně o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie na území České republiky, neboť se žalobkyně dopustila obcházení zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, když účelově uzavřela manželství, a ve výroku č. II. byla žalobkyni stanovena lhůta 35 dnů k vycestování z území České republiky od právní moci rozhodnutí. Žalobní body 2. Žalobkyně namítala, že správní orgány nedodržely zásady správního řízení, neboť nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 4 a § 3 správního řádu. Správní orgány totiž nepřihlédly ke všemu, co v řízení vyšlo najevo, a nevypořádaly se s námitkami žalobkyně tak, aby byly odstraněny veškeré nejasnosti ve věci, čímž celou věc nesprávně právně posoudily a zkrátily subjektivní práva žalobkyně. 3. Žalovaná pouze obecně poukazuje na nesrovnalosti ve výpovědích žalobkyně a jejího manžela a v „podrobných rozporech“ odkazuje na rozhodnutí správního orgánu I. stupně a opakovaně argumentuje svědeckými výpověďmi jako stěžejním podkladem pro rozhodnutí věci. Žalobkyně však vytýkané rozpory vysvětlila ve svém odvolání. Svědecká výpověď otce žalobkyně, že žádný vztah s panem Š. nemají, je nepravdivá. Otec s nimi nežije ve společné domácnosti, aby toto mohl spolehlivě tvrdit. Rovněž žalobkyně poukázala na skutečnost, že výpověď otce žalobkyně je téměř 8 měsíců stará. 4. Dále se dle žalobkyně žalovaná nedostatečně vypořádala s její argumentací týkající se pobytových kontrol v místě bydliště. Žalobkyně poukázala na to, že nikde není uvedeno, v jakém čase se pobytová kontrola odehrávala, není také zřejmé, že žádná z pobytových kontrol nebyla ohlášena předem a že pobytové kontroly proběhly nestandardním způsobem, když si kontrolující osoby vyžádaly přístup do bytu žalobkyně a jejího manžela od třetí osoby, ve chvíli, kdy ani jeden z manželů nebyl doma a nemohl tedy dát ke vstupu souhlas. Žalobkyně se dále neztotožňuje ani s tvrzením žalované, že výsledek pobytové kontroly je jen podpůrným důkazem, neboť právě ona skutečnost, že spolu manželé žijí jako rodina ve společné domácnosti, je minimálně jedním ze stěžejních podkladů pro spravedlivé rozhodnutí ve věci. Dle mínění žalobkyně považuje žalovaná výsledky pobytových kontrol za toliko podpůrné právě proto, že proběhly nestandardně. 5. Správní orgán se rovněž nevypořádal s odkazem žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 10 Azs 9/2015, který podporuje argumentaci žalobkyně o tom, že skutečnost, že manželé neznají dokonale svou minulost a zda na saku druhého byly proužky, či zda si dává druhý manžel mléko do kávy, nesvědčí o fiktivním manželství. 6. Žalovaná opakovaně pouze obecně uvádí, že okolností svědčících o fiktivním manželství bylo několik (např. str. 7 odst. 2 rozhodnutí), avšak neuvedla, jaké konkrétní okolnosti, má na mysli. Podobnou námitku má žalobkyně i vůči tvrzení správního orgánu I. stupně, že manželé nehovoří společným jazykem. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně však již uvedla, že po téměř ročním pobytu v ČR se její jazykové schopnosti výrazně zlepšily a nadále se zlepšují. Žalovaná však na tuto informaci zareagovala pouze s tím, že okolností, které svědčí o fiktivní povaze manželství, je několik, aniž by vysvětlila, jaké to tedy jsou. 7. Žalobkyně dále nesouhlasí s tvrzením žalované, že nedošlo k porušení práva na respektování soukromého a rodinného života, které je zaručeno čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Žalobkyně má na území České republiky manžela, otce a matku a také své přátele, kteří se účastnili svatby. Na území České republiky žije více než rok a čtvrt a za tuto dobu zde získala silné rodinné a sociální vazby. Žalobkyně trvá na tom, že vztah s jejím manželem není jen formální záležitostí, a že se nedopustila obcházení zákona. 8. Žalobkyně rovněž namítala, že se žalovaná vůbec nezabývala jejím návrhem na výslech svědka M. M., majitele nemovitosti, ve které manželé bydlí, a současně majitele restaurace, kde proběhla svatební hostina. Dále se žalovaná nevyjádřila k rozhodnutím Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Azs 228/2015, sp. zn. 5 Azs 104/2011 a rezolucí Rady ze dne 4. 12. 1997, kterou žalobkyně uvedla v odvolání. Vyjádření žalované 9. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že manželství žalobkyně a pana V. Š. bylo uzavřeno účelově a tato skutečnost byla prokázána opakovanými výslechy žalobkyně, pana V. Š. a otce žalobkyně. Z výslechů jednoznačně vyplynulo, že žalobkyně a pan V. Š. nemluvili společným jazykem, žádost o uzavření sňatku byla zprostředkována přes otce žalobkyně, dále se manželé neshodli v zásadních odpovědích, a to například od kdy žijí ve společné domácnosti, v popisu bytu, ve kterém údajně bydleli, od kdy se intimně sblížili, zda žalobkyně užívá antikoncepci, kdo platil nájem, kde perou, zda po svatbě proběhla svatební hostina, co měli na svatbě na sobě, vzájemně neznali svou minulost apod. Navíc na dotaz správního orgánu I. stupně, z jakého důvodu přicestovala žalobkyně na území České republiky, otec žalobkyně sdělil, že „dceru pozval, aby ji viděl, a jednak proto, že je na Kubě špatná situace, tak nechal otevřenou možnost, kdyby zde chtěla zůstat.“ Dále na dotaz, zda se nejednalo spíše o sňatek z rozumu než z lásky, otec žalobkyně uvedl: „myslím, že máte pravdu. Oni se unáhlili. Ale můžou si vztah získat časem. Dříve se také uzavíraly domluvené sňatky.“ Rovněž uvedl, že jeho dcera a pan Š. „žádný vztah nemají“, a s dcerou byl již před jejím příjezdem domluven, že v České republice zůstane. 10. Žalovaná dále uvedla, že podle judikatury, např. rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ans 7/2011-59 ze dne 13. 7. 2011, představuje pobytová kontrola úzce specializovanou a zcela specifickou kontrolu zaměřenou na zjištění legálnosti pobytu cizince na území České republiky či na plnění povinností stanovených zákonem o pobytu cizinců, ke které jsou oprávněny příslušné součásti policie podle § 167 odst. 1 písm. d) citovaného zákona. Pobytová kontrola řídí zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky. Vzhledem k tomu, že pobytová kontrola, která je místním šetřením adresy hlášeného pobytu cizince, vychází z kontrolní, a tudíž namátkové činnosti Policie České republiky, není nutné, aby jí byl přítomen cizinec, jehož se kontrolní činnost týká. Z rozhodnutí žalované jednoznačně vyplývá, že pobytové kontroly byly provedeny na adrese P., kdy dne 18. 7. 2019 byl na této adrese opakovaně zastižen otec žalobkyně, který dobrovolně hlídce ukázal byt, ve kterém by se měla zdržovat žalobkyně s manželem. 11. Dle žalované rovněž nedošlo k zásadnímu narušení práva žalobkyně na respektování soukromého a rodinného života, které je zaručeno v čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv. Podle odst. 2 citovaného ustanovení státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. V tomto případě jednala žalovaná v souladu se zákonem, a to jak v souladu se zákonem č. 326/1999 Sb., tak v souladu se zákonem č. 500/2004 Sb. a dále i s ostatními právními předpisy, jakož i mezinárodními smlouvami, které jsou součástí právního řádu. 12. V řízení bylo dle žalované jednoznačně prokázáno, že manželství, které uzavřela žalobkyně s občanem České republiky, je pouze formálním svazkem, nikoliv skutečnou existující vazbou, která by odůvodňovala nutnost pobytu žalobkyně na území. 13. Závěrem žalovaná navrhla, aby soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Posouzení věci krajským soudem