3 Ads 40/2008 — Nejvyšší správní soud

16 Ad 35/2021- 62 - text  9 16 Ad 35/2021 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl soudcem Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: M. Š., nar. X, bytem X, zastoupený advokátem Mgr. Markem Hudlickým, sídlem Františkánská 120/7, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, 128 00 Praha, v řízení o žalobě ze dne 24. 6. 2021 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 5. 2021, č. j. MPSV-2021/80487-421/1, o vyřazení z evidence, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Žaloba 1. Výše označeným rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR - krajské pobočky v Plzni čj. PJB-167/2021-F, sp. zn. PMA-4548/2011-F ze dne 7. dubna 2021, kterým bylo rozhodnuto tak, že se žalobce podle ust. § 1 písm. a) a odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, vyřazuje z evidence uchazečů o zaměstnání ode dne 1. června 2018. 2. Žalobce v žalobě tvrdil, že byl zařazen v evidenci uchazečů o zaměstnání vedené Úřadem práce ČR v období od 7. 6. 2011. Dne 4. 9. 2020 bylo z moci úřední zahájeno správní řízení o vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání z důvodu zákonné překážky bránící jeho vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, kterou žalobce úřadu práce v zákonné lhůtě osmi kalendářních dnů osobně ani písemně neoznámil. Žalobce vznesl námitku podjatosti vůči rozhodující paní L. D. i všem jejím osobám podřízeným, když poukazoval na časovou souslednost dílčích kroků správního orgánu I. stupně, ve které spatřoval žalobce podjatost vůči jeho osobě a snahu potrestat jej s nejvýše přípustnou zpětností. V mezidobí, než bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí o nepodjatosti pracovnice úřadu, žalobce zjistil nové skutečnosti, ze kterých vyvodil závěry o podjatosti paní L. D. vůči jeho osobě. Z rozsudku Krajského soudu v Plzni č.j. 16 Ad 12/2020-50 ze dne 26. 10. 2020 (v odstavci 11 rozsudku) totiž zjistil, že z obsahu správního spisu plyne, že žalobce „své povinnosti plnil tak svědomitě (resp. formálně bezvadně), že pracovnice nepomucké pobočky úřadu práce nabyla dojmu, že jeho zájem o zaměstnání je pouze předstíraný, do zaměstnání nechce nastoupit a záleží mu pouze na tom, aby byl veden v evidenci“ (vyjádření na č.l. 102 správního spisu). V návaznosti na toto zjištění (a po zamítnutí dříve vznesené námitky podjatosti) vznesl žalobce dne 28. 1. 2021 novou námitku podjatosti opřenou o tyto nově zjištěné skutečnosti. O této námitce však rozhodla sama rozhodující úřednice, paní L. D., že námitka byla uplatněna opožděně a s odkazem na ust. § 14 odst. 2 správního řádu k námitce nebylo přihlédnuto s odůvodněním, že nebyla uplatněna bez zbytečného odkladu. S těmito závěry se žalovaný ztotožnil a napadené rozhodnutí potvrdil. Základní argumentací obou správních orgánu bylo, že o důvodech namítané podjatosti se žalobce dozvěděl doručením rozsudku zdejšího soudu č. j. 16 Ad 12/2020-50 právnímu zástupci žalobce dne 29. 10. 2020, přičemž námitku podjatosti vznesl až dne 28. 1. 2021, tedy nikoliv bezodkladně. Žalobce je však přesvědčen, že takové závěry a především postup správních orgánů jsou nesprávné. Žalobce vysvětloval, že takto odůvodněnou námitku neuplatnil dříve z toho důvodu, že již bylo rozhodováno o jeho předchozí námitce v rámci odvolacího řízení, přičemž byl toho názoru, že bude činnost správního orgánu I. stupně bude přezkoumána jako celek. Podle žalobce se správní orgány obou stupňů s námitkou vypořádaly nedostatečně. Podjatost je dle přesvědčení žalobce založena na poměru rozhodují úřednice vůči jeho osobě, kdy z jejích kroků ve správním řízení se zohledněním časové souvislosti dílčích kroků směřujících k vyřazení žalobce z evidence a rovněž s ohledem na zařazení listiny č. l. 102 do správního spisu plyne její nepřátelský postoj vůči žalobci a osobní zainteresovanost v předmětné věci. Rozhodující úřednice správního orgánu I. stupně zahájila celkem 4 řízení o vyřazení žalobce z evidence uchazečů o zaměstnání v rozmezí cca 15 měsíců. 3. Dále žalobce v žalobě namítal, že správní orgán I. stupně nerespektoval postup stanovený v ustanovení § 14 správního řádu, když nebyl oprávněn posuzovat relevanci námitky ani její opožděnost. Podle ust. § 14 odst. 4 správního řádu je „úřední osoba, která se dozví o okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena z projednání, povinna o nich bezodkladně uvědomit svého představeného. Do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, a provede potřebné úkony, může tato osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu.“ Takto o všem v daném případě postupováno nebylo, když námitka nebyla bez zbytečného odkladu postoupena služebně nadřízenému. Žalovaný toto pochybení nenapravil a uzavřel, že pakliže účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil, nepřihlíží se k ní. Takovým postupem byly dle přesvědčení žalobce porušeny základní zásady správního řízení, když v rozporu s § 2 odst. 2 správního řádu správní orgán I. stupně neuplatňoval svoji pravomoc pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem svěřena, a v tom rozsahu, v jakém mu byla zákonem svěřena. Zároveň správní orgán I. stupně nešetřil práva a oprávněné zájmy žalobce ve smyslu ust. § 2 odst. 3 správního řádu. Rovněž nelze mít za to, že by postup správního orgánu I. stupně byl v souladu s ust. § 4 odst. 1 správního řádu zdvořilou a vstřícnou službou veřejnosti, resp. žalobci. V daném případě tak je podle žalobce rozhodné, že tato listina vůbec byla vypracována a zařazena do správního spisu, a navíc je nadále ve spise vedena rozhodující úřednicí, která toto pochybení nenapravila a neodstranila. Lze tedy mít za to, že takto odůvodněná podjatost rozhodující úřednice má v plynoucím čase stále vyšší relevanci. 4. Dále žalobce v žalobě poukázal na skutečnost, že ve svém podání ze dne 10. 9. 2021, tedy před vydáním rozhodnutí samého, požádal o prominutí zmeškání úkonu postupem dle ust. § 41 odst. 4 správního řádu za účelem splnění povinnosti dle § 25 odst. 3 písm. b) zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, když dle jeho názoru nejsou dány důvody uvedené v § 41 odst. 5 správního řádu. S tímto návrhem se však správní orgán I. stupně nevypořádal. Takové závěry připustil i odvolací správní orgán, tedy žalovaný, zároveň však uvedl, že toto pochybení nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí, přičemž argumentoval, že prominout zmeškání úkonu dle § 41 správního řádu je možné u úkonů procesní povahy, kdežto povinnost dle § 25 odst. 3 písm. b) zák. o zaměstnanosti je svojí povahou lhůtou hmotněprávní. Žalobce je toho názoru, že z dikce ust. § 41 a především ust. 41 odst. 3 správního řádu neplyne závěr, že by prominutí zmeškání úkonu bylo omezeno toliko na úkony procesní povahy, když za podmínek uvedených v § 41/3 SprŘ může správní orgán přiznat „požádání o prominutí zmeškání úkonu odkladný účinek, hrozí-li účastníku řízení vážná újma a nevznikne-li přiznáním odkladného účinku újma způsobená dotčením práv nabytých v dobré víře…“ Zároveň žalobce poukazuje na skutečnost, že správní řád, mimo jiné i ve svém ustanovení § 41 správního řádu představuje lex generalis vůči zákonu o zaměstnanosti, který problematiku o zmeškání lhůty neupravuje, a správní řád je tak v této otázce dle názoru žalobce plně aplikovatelný. Žalobce má za to, že zmeškání povinnosti dle ustanovení § 25 odst. 3 zákona o zaměstnanosti je možno zhojit žádostí a prominutím zmeškání úkonu postupem dle ustanovení § 41 správního řádu. 5. Dále žalobce v žalobě připomněl, že navrhoval k výslechu starostu Ing. Z. T., jehož výslech však nebyl proveden pro nadbytečnost. Žalobce však s takovými závěry nesouhlasil, zejména s přihlédnutím k charakteru a rozsahu vykonané činnosti pro obec, jakož i s ohledem na ujištění starosty obce o splnění oznamovací povinnosti za žalobce, může mít tento důkaz význam pro dané řízení, nejméně pak pro posouzení otázky přiměřenosti vyplývající z článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 6. Dále žalobce v žalobě uvedl, že je veden v evidenci ÚP již od roku 2011 a vždy řádně plnil své povinnosti uchazeče o zaměstnání a nikdy je neporušil. Zároveň mu byl přiznán invalidní důchod a není tak běžným uchazečem o zaměstnání. Správní orgány měly volit ve správním řízení takové postupy, které budou v souladu s principem přiměřenosti vyplývajícím jak z ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu, tak i z článku 8 Úmluvy, neboť účelem a základním úkolem úřadu práce je zprostředkování zaměstnání na trhu práce, nikoliv sankční vyřazování uchazečů. Žalobce je přesvědčen, že porušení jeho povinnosti lze mít svojí povahou za bagatelní s ohledem na jeho dlouhodobé plnění povinností uchazeče o zaměstnání. Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání má být až krajním opatřením, nikoliv běžným nástrojem agendy úřadu práce. V daném případě se tak správní orgán I. stupně měl zabývat i přiměřeností svého rozhodnutí ve vztahu k záva