5 As 7/2011 — Nejvyšší správní soud

16 A 25/2023- 75 - text  15 16 A 25/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní JUDr. Alenou Hockou ve věci žalobce: T. K. Q., narozený X, státní příslušnost X (dále jen X), toho času bytem X, zastoupený: Mgr. Petr Václavek, advokát, se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ředitelství služby cizinecké policie, IČ 000070664, se sídlem Olšanská 2, 130 51 Praha 3, v řízení o žalobě ze dne 16.8.2023 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.7.2023 č.j. CPR-19234-2/ČJ-2023-930310-V223, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Včasnou žalobou ze dne 16.8.2023 soudu doručenou prostřednictvím datové schránky téhož dne se žalobce domáhal přezkoumání napadeného rozhodnutí žalovaného ze dne 19.7.2023 č.j. CPR-19234-2/ČJ-2023-930310-V223, jehož kopie byla připojena a jímž bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje, Odboru cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen správní orgán I. stupně), vydanému pod č. j. KRPK-37372-58/ČJ-2022-190022 dne 16.2.2023, kterým mu byla uložena povinnost opustit území členských států Evropské unie (dále jen EU) podle ustanovení § 50a odst. 2 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců) ve smyslu ustanovení § 90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb. správní řád v platném znění (dále jen zákon č. 500/2004 Sb. či správní řád) tak, že část výroku se mění takto: text „Současně se podle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců stanovuje doba k vycestování z území členských států Evropské unie ve lhůtě do 60 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“ se nahrazuje textem: „Podle § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, se cizinci stanovuje doba k vycestování z území členských států Evropské unie, Islandské republiky, Lichtenštejnského knížectví, Norského království a Švýcarské konfederace, do 30 dnů ode dne nabytí právní moci tohoto rozhodnutí.“ Ve zbylé části, se podle ustanovení § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzuje. 2. V žalobě žalobce nejprve uvedl, že napadené rozhodnutí, rozhodnutí správního orgán I. stupně a řízení jejich vydání předcházející je zatíženo vadou nezákonnosti, jelikož správní orgán I. stupně i žalovaný v rozporu s § 3 a § 50 odst. 3 správního řádu nezjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, zejména nezjistily všechny skutečnosti svědčící ve prospěch žalobce, na něž z vlastní inciativy poukazoval, ačkoliv měly tyto skutečnosti podstatný vliv na vedené řízení a výsledné rozhodnutí. Konkrétně se správní orgány nezabývaly tím, zda již syn žalobce učinil prohlášení o nabytí státního občanství České republiky (dále jen ČR), případně jej nabyl, či nikoliv. Tato okolnost pak měla vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé, jelikož správní orgány nemohly posoudit, zda žalobce v mezidobí nenabyl právní postavení rodinného příslušníka občana EU a zda se tak na projednávanou věc neuplatní Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států (dále jen Směrnice či pobytová Směrnice). Nezákonnost napadeného rozhodnutí spatřuje žalobce v tom, že dle jeho názoru žalovaný vychází z nesprávného výkladu čl. IV odst. 1 části druhé zákona č. 173/2023 Sb., kterým se mění zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále rovněž jako novela zákona o pobytu cizinců či zákon č. 173/2023 Sb.). Interpretaci přechodného ustanovení zákona č. 173/2023 Sb. žalovaným považuje žalobce za rozpornou s principem zákazu reformace in peius vyjádřeným v § 90 odst. 3 správního řádu, ale rovněž se zákazem překvapivých rozhodnutí, proti nimž se hlavní účastník správního řízení, jemuž je ukládána povinnost, nemůže odvolat, ve smyslu § 90 odst. 1 písm. c) správního řádu. Správní orgány neprovedly test proporcionality zásahu do základního práva žalobce na respektování soukromého a rodinného života zaručeného v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, respektive jeho provedení se v odůvodnění svých rozhodnutí vyhýbají paušální argumentací mírností uloženého správního opatření v podobě povinnosti opustit území členských států EU a vlastním zaviněním žalobce ve vztahu ke všem následkům spáchané trestné činnosti, včetně újmy na jeho právu na respektování soukromého a rodinného života. Argumentaci žalovaného považuje žalobce za nesprávnou, příčící se podstatě posuzování přiměřenosti zásahu do základních práv a svobod, k jejichž dodržování se ČR zavázala na mezinárodní úrovni. Závěrem navrhl žalobce, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení a zároveň žádal o přiznání náhrady nákladů řízení. 3. Žalobce společně s žalobou také žádal o přiznání odkladného účinku žalobě. Jeho návrh byl zamítnut pravomocným usnesením zdejšího soudu ze dne 6.9.2023, č.j. 16 A 25/2023-35. 4. Napadeným rozhodnutím žalovaného ze dne 19.7.2023 č.j. CPR-19234-2/ČJ-2023-930310-V223 bylo částečně změněno rozhodnutí správního orgánu I. stupně, tak jak již soud uvedl výše a ve zbylé části bylo rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrzeno. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí mimo jiné vyplývá, že správní orgán I. stupně uložil žalobci povinnost opustit území členských států EU a současně podle § 50a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen zákon o pobytu cizinců) mu stanovil dobu k opuštění území členských států EU nejpozději do 60 dnů ode dne nabytí právní moci rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dne 6.3.2023 podal žalobce odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které doplnil o odůvodnění dne 27.3.2023. Žalovaný přezkoumal rozhodnutí správního orgánu I. stupně i průběh správního řízení a při svém rozhodování vycházel zejména z následujících podkladů: rozhodnutí o uložené povinnosti opustit území členských států EU vedené pod č.j. KRPK-37372-58/ČJ-2022-190022, ze dne 16.2.2023, odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí podané dne 6.3.2023 a doplněné dne 27.3.2023, ostatní spisový materiál vedený pod uvedeným č.j. a výsledky lustrace v informačních systémech Policie ČR. Žalovaný po posouzení spisového materiálu konstatoval, že rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo vydáno na základě správných skutkových zjištění a zjištění skutkového stavu věci. Vytýkané protiprávní jednání žalobce bylo vymezeno zákonným způsobem, bylo správně definováno jako neoprávněný pobyt na území ČR naplňující podmínky pro vydání rozhodnutí dle § 50a odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť s ohledem na soukromé a rodinné vazby učinil správní orgán I. stupně závěr, že rozhodnutím o správním vyhoštění z území členských států EU by bylo nepřiměřeně zasaženo do rodinného a soukromého života žalobce. Doba k vycestování z území členských států EU byla stanovena v maximální možné délce, tj. 60 dnů, kterou umožňoval § 50a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán I. stupně se zabýval rovněž otázkou přiměřenosti rozhodnutí o povinnosti opustit území členských států EU, přičemž dospěl k závěru, že rozhodnutí je přiměřené z hlediska dopadu na soukromý a rodinný život nejen žalobce, ale i ostatních rodinných příslušníků. Skutečnosti, ze kterých vycházel, mají oporu ve spisovém materiálu a své úvahy a závěry jednoznačně popsal na str. 3 až 5 v souladu s § 68 odst. 3 správního řádu. V případě námitky týkající se hrozící nenahraditelné újmy v rozsahu kritérií uvedených žalobcem žalovaný vyjádřil názor, že hrozící nenahraditelnou újmu nemůže napadené rozhodnutí způsobit, neboť této údajné újmě je žalobce vystaven od roku 2017, tedy ještě před zahájením předmětného řízení, kdy mu bylo dne 22.3.2017 pod č.j. MV-61749-4/SO-2017 vydáno rozhodnutí o zrušení trvalého pobytu se stanovením lhůty 30 dnů k vycestování z území ČR. K údajné nenahraditelné újmě žalovaný uvedl, že právě skutečnosti, na které žalobce poukazuje, měl mít žalobce na zřeteli jako možné důsledky páchání zvlášť závažného trestného činu, tedy zejména možné zrušení pobytového oprávnění a ztrátu možnosti pobývat na území ČR společně se svou rodinou a podílet se na výchově syna. Dle názoru žalovaného je zcela absurdní dovolávat se u správního orgánu vymezení a zohlednění hrozící nenahraditelné újmy, když sám žalobce tyto aspekty nenahraditelné újmy zcela ignoroval, a nad rodinným životem upřednostnil páchání trestné činnosti. Žalovaný byl dále toho názoru, že případně hrozící nenahraditelná újma nemůže ani způsobit nemožnost vydání rozhodnutí, neboť rozho