1 Azs 349/2016 — Nejvyšší správní soud

17 A 13/2023- 20 - text  7 17 A 13/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: M. K., narozený dne X, státní příslušnost X, naposledy známým pobytem v Zařízení pro zajištění cizinců Balková, Balková 1, 331 65 Tis u Blatna, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, v řízení o žalobě ze dne 17. 4. 2023 proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 3. 2023, č. j. OAM-339/LE-BA07-BA06-PS-2023, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Rozhodnutím Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky ze dne 28. 3. 2023, č. j. OAM-339/LE-BA07-BA06-PS-2023, byl žalobce zajištěn ve smyslu ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), přičemž doba zajištění byla stanovena do dne 23. 7. 2023. Důvodem zajištění bylo následující: žalobce byl rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, č. j. KRPA-94862-20/ČJ-2023-000022-MIG ze dne 16. 3. 2023, zajištěn podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účelem realizace správního vyhoštění. Žalobce byl dne 15 3. 2023 kontrolován spolu s dalšími pěti osobami policejní hlídkou. Na výzvu žalobce nepředložil hlídce žádný cestovní ani jiný doklad. Následnou lustrací v informačních systémech Policie ČR bylo zjištěno, že cizinec nedisponuje žádným platným dokladem a že se na území ČR nachází bez platného oprávnění k pobytu, ač k tomu není oprávněn. V policejním protokolu o výslechu účastníka správního řízení o vyhoštění ze dne 15. 3. 2023 žalobce potvrdil svoji totožnost a státní příslušnost. Ke své cestě žalobce uvedl, že cestoval před šesti měsíci z Pákistánu do Iránu, kde strávil čtyři a půl měsíce. Následně žalobce cestoval do Turecka, Řecka a Rumunska až nakonec přijel dne 14. 3. 2023 kamionem do ČR. Žalobce uvedl, že měl v úmyslu se dostat do Itálie, avšak řidič ho spolu s ostatními cizinci vysadil v ČR. Žalobce územím ČR jen projížděl, jeho cílem byla Itálie, jelikož si tam chtěl najit práci. Přicestoval bez cestovního dokladu a povolení k pobytu a sám si byl tohoto protiprávního jednáni podle svých slov vědom. Žalobce je svobodný a bezdětný. Celá jeho rodina žije v Pákistánu. V ČR ani v jiné zemi Evropské unie příbuzné nemá. V případě návratu do vlasti se obává, že mu hrozí nebezpečí, jelikož má být členem politické studentské organizace, kvůli tomuto členství mu údajně hrozí nebezpečí ze strany pákistánských bezpečnostních složek. Proto podle svých slov z Pákistánu utekl. Co se týče překážek ve vycestování z území ČR, žalobce uvedl, že žádná taková překážka není, ale nechce se do Pákistánu vrátit. Cizinecká policie konstatovala, že osoba, která vědomě a úmyslně nerespektuje povinnosti jí uložené, neskýtá záruku, že bude spolupracovat s policejními orgány. S ohledem na výše uvedené tak dospěl policejní orgán k závěru, že důvěryhodnost cizince je oslabena, a tudíž jeho jednání vzbudilo důvodnou obavu, že se na území ČR bude skrývat a tím mařit výkon úředního rozhodnutí. Dne 23. 3. 2023 podal žalobce žádost o udělení mezinárodni ochrany v ČR. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je podle žalovaného správního orgánu zřejmé, že existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl žalobce požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a současně nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu. Proto žalovaný správní orgán shledal naplnění podmínek stanovených ustanovením § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. 2. Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu. V ní namítl následující: žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem a soudní praxí. Konkrétně se žalovaný omezil toliko na rámcové zhodnocení majetkových a rodinných poměrů žalobce, jeho pobytovou historii na území ČR a soulad chování žalobce s právním řádem ČR. Žalobce se domnívá, že pokud by se žalovaný zabýval zhodnocením předpokladů pro zajištění žalobce řádně a úplně, dospěl by nepochybně k závěru, že není nezbytné zajistit žalobce podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a že je dostačující uložit mu zvláštní opatření ve smyslu § 47 zákona o azylu. Žalovaný však možnost uložení této alternativy posoudil nedostatečně a při uložení zajištění v napadeném rozhodnutí vycházel de facto pouze ze skutečnosti, že se žalobce nacházel na území ČR nelegálně. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí rovněž nevyplývá, že by žalobce měl v minulosti páchat jakoukoliv formu trestné činnosti nebo narušovat veřejný pořádek. Uvedené deficity odůvodnění napadeného rozhodnutí jej činí nepřezkoumatelným. Žalobce rovněž poukazuje na skutečnost, že je velmi frustrován ze sociální izolace, kdy je zcela odstřižen od kontaktu se svojí rodinou. Dále žalobci jakožto silně věřícímu muslimovi jeho víra nedovoluje konzumaci vepřového masa, k čemuž ale není v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen „ZZC“) vůbec přihlíženo stejně tak jako k dalším muslimským tradicím, což je např. právě probíhající muslimský svátek ramadán. Dodržování této tradice je v ZZC značně složité a omezuje to žalobcovu svobodu náboženského vyznání. Všechny tyto faktory v kombinaci se stísněnými prostory zařízení a omezenou možností pohybu mají velmi negativní dopad na žalobcovu psychiku. Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem je žalobce přesvědčen, že pokud by měl možnost pobývat na základě zvláštního opatření podle § 47 odst. 1 písm. a) zákona o azylu v pobytovém středisku určeném žalovaným, měl by možnost pravidelně kontaktovat svoji rodinu a chovat se v souladu se svým náboženským přesvědčením, čímž by se jeho psychické rozpoložení zásadně zlepšilo. 3. V žalobě žalobce žádal také o přiznání odkladného účinku žalobě. Soud se však tímto návrhem nezabýval z důvodu, že ve věci rozhodl již před uplynutím lhůty pro rozhodnutí o odkladném účinku podle § 73 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Z toho důvodu považoval rozhodnutí o odkladném účinku za nadbytečné. 4. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vyslovil nesouhlas. Žalovaný k námitce nedostatečné možnosti kontaktu s rodinou a dopadům režimu v ZZC na žalobcovu psychiku podotýká, že z materiálů zařazených ve správním spise vyplývá, že žalobce je dospělý, svéprávný, zdravý mladý muž, je svobodný a bezdětný. Příbuzné má v Pákistánu. Je zdráv, nemá žádná omezení ani zvláštní potřeby. Žalovaný správní orgán neshledal, že by byl žalobce zranitelnou osobou ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. Při příchodu do zařízení obdrží zde umístění cizinci podrobné poučení o pravidlech pobytového režimu a řadu dalších souvisejících informací. K režimu v ZZC je třeba uvést, že žadatelé dostávají voucher s paušální částkou k využití pevného telefonního automatu, který je v zařízení umístěn, a mohou tak kontaktovat své příbuzné i v zahraničí. Pokud jim tato částka nepostačuje, mohou požádat o její zvýšení, které je hrazeno z jejich vlastních prostředků, případně jim na pevnou telefonní linku mohou volat jejich příbuzní, jimž její číslo sdělí. Obdobně lze vyvrátit i námitku týkající se stravování, neboť v zařízeních pro zajištění cizinců je i možnost volby stravy bez vepřového, kterou obvykle volí právě muslimové. Pohyb cizinců po zařízení, včetně jeho venkovního areálu, je regulován, což však vyplývá ze samotné povahy tohoto typu zařízení, cizincům však nejsou upřeny ani volnočasové aktivity a v rámci možností jsou zohledňována také specifika související s žalobcem zmiňovaným dodržováním ramadánu. V ZZC jsou poskytovány mj. služby sociálního pracovníka i psychologa, v případě potřeby lze zprostředkovat i kontakt s psychiatrem. V situaci, kdy se žalobce vědomě rozhodl cestovat bez dokladů a víza do států EU, musel být srozuměn i s možností, že v případě zadržení policií může být zajištěn, a tedy také nucen se podrobit režimu pobytu v zařízení určenému pro zajištění. Takový důsledek v situaci vědomého porušování právních předpisů se jeví logickým zejména za absence příslušných předpokladů k uložení zvláštního opatření, jehož se žalobce dovolává. Činí tak ale ve značně obecné rovině a sám krom svých požadavků a příslibů nepředkládá důvody, které by dokládaly nesprávnost závěrů žalovaného, nezákonnost či nepřezkoumatelnost správního rozhodnutí. Ze zjištění policie vyplývá, že žalobce má v úmyslu odjet do Itálie, v ČR nemá blízké osoby, známé ani rodinné příslušníky. Žalovaný správní orgán poukázal mj. na potřebu zajistit dostupnost žalobce pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ jeho