1 As 287/2015 — Nejvyšší správní soud

57 A 107/2022- 40 - text  12 57 A 107/2022 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Lukáše Pišvejce, soudkyně JUDr. Veroniky Burianové a soudce Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobce: I. P., narozený X, bytem X, zastoupený Mgr. et Mgr. Petrou Šrámkovou Harantovou, advokátkou, sídlem Hálkova 1229/44, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Magistrát města Plzně, sídlem náměstí Republiky 1, 301 00 Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2022, č. j. MMP/376062/22, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou ze dne 7. 12. 2022, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) dne 14. 12. 2022, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2022, č. j. MMP/376062/22 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu městského obvodu Plzeň 4 (dále jen „prvostupňový orgán“) ze dne 26. 8. 2022, č. j. UMO4/10798/22 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Prvostupňový orgán ve svém shora označeném rozhodnutí rozhodl podle § 10 odst. 9 zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o evidenci obyvatel“) tak, že změna trvalého pobytu žalobce z adresy X na adresu X nebude zaevidována. II. Žaloba 3. Žalobce v úvodu své žaloby uvedl, že byl napadeným rozhodnutím zkrácen na svých právech, a proto se domáhá ochrany prostřednictvím předmětné žaloby. 4. V části žaloby označené jako žalobní body žalobce předně namítal, že mu bylo znemožněno změnit adresu trvalého pobytu na adresu jeho bydliště – X. Podle názoru žalobce se žalovaný omezil pouze na konstatování, kdy pouze opsal podmínky při ohlášení změny místa trvalého pobytu dle § 10 odst. 1 a 6 zákona o evidenci obyvatel, aniž by zkoumal případ v širším hledisku. 5. Podle žalobce z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 4/02 vyplývá, že místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v ČR, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Z uvedeného tedy vyplývá, že takovým místem nemusí být jen místa s těmito důvody spojená. Každý občan ČR má dle čl. 14 Listiny základních práv a svobod právo na svobodu pohybu a volbu pobytu. S evidencí jeho trvalého pobytu je tak spojena řada důsledků pro občana samotného a taktéž vztahů mezi občanem a doručováním písemností ze strany orgánů veřejné moci, tak určování příslušnosti soudních a správních či jiných orgánů k řízení dle zvláštních předpisů. 6. Podle názoru žalobce žalovaný zcela opomenul jednu ze základních zásad samotného správního práva, a to zásadu proporcionality, která v sobě obsahuje hned několik dalších zásad, a to zásadu subsidiarity a nutnost nalézt řešení odpovídající okolnostem daného případu. Žalovaný pouze stroze odkázal na ustanovení zákona o evidenci obyvatel bez dalšího. Dále zcela opomenul zásadu legitimního očekávání, se kterou souvisí zásada řádného odůvodnění. 7. Dále žalobce namítal (ovšem pouze v obecné rovině a bez specifikace jím odkazovaných autorit), že Poslanecká sněmovna mimo jiné poukázala v rámci řešení této problematiky, že s tradičním institutem trvalého pobytu se jedná o jeden z významných institutů veřejného práva řešícího způsob vzájemného vztahu veřejné správy a občana, kdy volba objektu občana pro trvalý pobyt, podpořená občanským zákoníkem, je anulována přímo zákonem o evidenci obyvatel, který volbu pro trvalý pobyt zcela extrémně a především zbytečně zužuje. Přičemž Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že trvalý pobyt je faktickým stavem, který existuje nezávisle na tom, zda byl ohlášen. Tedy faktickým stavem bez ohledu na tom, zda předmětná jednotka byla či nebyla v kolaudačním rozhodnutí označena jako byt. 8. Podle žalobce takto extrémní lpění na dikci zákona, která je více než 9 let v kolizi se soukromým právem, tj. zejména s občanským zákoníkem, je naprosto nadbytečné, neboť zde v dané věci jde pouze o název dané jednotky, kdy daná je vedena jakožto prostor nebytový, avšak jde o prostor vhodný k plnohodnotnému a trvalému bydlení. Taktéž splňuje veškeré nároky na bydlení, když „Objekt k bydlení“ ve smyslu stavebního povolení je konkretizován dle § 3 písm. g) vyhlášky č. 268/2009 Sb., o technických požadavcích na stavby. Za byt je brán soubor místností, popřípadě jedna obytná místnost, který svým stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňuje požadavky zejména na proslunění a ochranu proti hluku a vibracím. Je plánován na trvalé bydlení a je k tomuto účelu užívání určen následným rozhodnutím stavebního úřadu. 9. Žalobce konstatoval, že žalovaný napadené rozhodnutí pouze stroze odůvodnil, kdy pouze odkazoval na příslušná ustanovení zákona, což napadené rozhodnutí činí nepřezkoumatelným pro absenci odůvodnění učiněných závěrů. 10. Závěrem žalobce pro shrnutí uvedl, že má za to, že napadené rozhodnutí trpí vadami, které jej činí nezákonným, a to zejména s ohledem na nedostatečně odůvodněné závěry, k nimž žalovaný dospěl primárně na podkladě příslušných ustanovení zákona, kdy žalovaný nenahlížel na danou problematiku v širším kontextu, kdy i opomenul základní zásady správního práva. V důsledku uvedeného považuje žalobce napadené rozhodnutí za nesprávné, nepřezkoumatelné, a tedy nezákonné. Proto navrhl, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k novému rozhodnutí, a dále aby soud žalobci přiznal náhradu nákladů řízení. III. Vyjádření žalovaného k žalobě 11. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 10. 1. 2023 (doručeno soudu dne 12. 1. 2023) navrhl zamítnutí žaloby. 12. Žalovaný nejprve poukázal na to, že žalobce ve svém velmi krátkém a nepříliš srozumitelném odůvodnění žaloby de facto konstatuje, že žalovaný si počínal nezákonně, když postupoval v souladu se zcela jasným a logickým zněním úpravy trvalého pobytu v rámci zákona o evidenci obyvatel, který stanoví, že údaj o trvalém pobytu může být evidován v objektu, který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci, tedy objektu, který je z podstaty určen k trvalému (dlouhodobému) „obývání“. Konstatování žalobce, že „místem trvalého pobytu se rozumí adresa pobytu občana v České republice, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání“ nevyplývá z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu ČR, nýbrž ze samotného § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel. S evidencí údaje o trvalém pobytu není dle názoru žalovaného spjata žádná řada důsledků a vztahů, které žalobce nikterak nespecifikuje, přičemž samotný zákon explicitně vylučuje jakákoliv práva k objektu samotnému a jeho vlastníkovi (§ 10 odst. 2 zákona o evidenci obyvatel). Není ani žádný vztah mezí občanem a doručováním písemností, když k tomuto slouží případně institut adresy pro doručování písemností dle § 10b zákona o evidenci obyvatel, kde není žádný přímý požadavek na specifikaci dané adresy (vyjma její samotné existence). I v rámci procesních předpisů je údaj o trvalém pobytu fakticky až hierarchicky čtvrtým údajem, na který se doručují písemnosti po datové schránce, adrese nahlášené před správním orgánem a adrese pro doručování dle § 10b zákona o evidenci obyvatel. Žalobcem požadovaná adresa tak může být adresou nahlášenou pro doručování písemností, leč zcela v souladu s logikou úpravy údaje o trvalém pobytu nemůže být právě údajem o trvalém pobytu, když se jedná o jednotku, ve které není bydlení (trvalé obývání) možné. Zákonodárce tak zcela logicky rozlišuje mezi úpravou nahlášené adresy pro doručování, která může být jakákoliv, a adresou pro údaj o trvalém pobytu, která může být jen v objektu (jednotce), která je k „trvalému“ obývání určena. Dle názoru žalovaného tedy je zcela logické, že nemůže být údaj o trvalém pobytu veden na objekty a jednotky nebytových prostor (obchody a služby), které jsou naprosto běžně součástí přízemí jinak obytných domů. Stejně tak by asi nikoho nenapadlo trvat na přihlášení údaje o trvalém pobytu do jiných nebytových prostor, např. supermarketů, průmyslových objektů apod. Na příslušnost státních orgánů nemá navrhovaná změna údaje o trvalém pobytu žádný vliv. 13. Žalovaný dále uvedl, že příliš nerozumí žalobcovu obecnému odkazu na principy proporcionality a subsidiarity. Legitimní očekávání v daném případě v takto jasně formulovaném ustanovení zákona mohlo být naopak pouze takové, že bude žádost o uvedení údaje o místu trvalého pobytu do uvedeného nebytového prostoru zamítnuta. 14. Žalovaný nesdílí názor žalobce, že je více než 9 let dikce zákona o evidenci obyvatel v kolizi s právem soukromým. V daném případě není pravdivé nic na tvrzení žalobce, že jde o pouhý název jednotky, která je vhodná k pohodlnému bydlení. Zmíněná jednotka (obdobně jako další dvě v prvním nadzemním podlaží objektu) je v kolaudačním roz