17 A 42/2025 – Krajský soud v Plzni

17 A 42/2025- 23 - text  10 17 A 42/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: R. H. t.č. pobytem v ZZC Balková 1, 331 65 Tis u Blatna zastoupený Mgr. Tomášem Císařem, advokátem se sídlem Vyšehradská 415/9, 128 00 Praha, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky Praha, sídlem pošt. schr. 21/OAM, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 7. 2025, č.j. OAM-837/BA-BA01-BA03-Z-2025 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Dne 22. 7. 2025 se žalobce dostavil na oddělení policie OPKPE Praha. K prokázání totožnosti předložil cestovní pas Bangladéšské lidové republiky (dále jen Bangladéš) č. X. Následnou lustrací bylo zjištěno, že žalobce pobýval na území ČR na základě dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání, kdy tento pobyt mu ke dni 18. 2. 2025 zanikl. Žalobce má dále platný záznam v Schengenském informačním systému (dále jen SIS) vydaný Polskou republikou, čímž vzniklo podezření, že se nachází na území ČR neoprávněně. Žalobce byl zajištěn za účelem realizace vycestování podle § 124 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen zákon o pobytu cizinců) rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále jen OPKPE Praha), č. j. KRPA-231879-11/ČJ-2025-000022-ZZC ze dne 22. 7. 2025. Následně dne 27. 7. 2025 podal žádost o udělení mezinárodní ochrany a poté byl žalobou naříkaným rozhodnutím ze dne 28. 7. 2025, č.j. OAM-837/BA-BA01-BA03-Z-2025 podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb. o azylu (dále jen zákon o azylu) zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců (dále jen ZZC); ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu byla doba trvání zajištění stanovena do 13. 11. 2025. II. Žaloba 2. Žalobce v žalobě namítal, že ve výroku napadeného rozhodnutí absentuje upřesnění, dle které skutkové podstaty správní orgán účastníka zajistil. Dále podle žalobce správní orgán vychází ze zcela nedostatečně a nesprávně zjištěného stavu věci, kdy základem rozhodnutí je patrně skutečnost, že žádost o udělení mezinárodní ochrany (kterou v SIS evidovaný žalobce podal po příjezdu do ZZC) byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve. Správní orgán zejména v napadeném rozhodnutí neuvedl a neopatřil rozhodnutí, na základě kterého je údajná evidence v SIS založena, ani kdy takové rozhodnutí nabylo právní moci, ani jakého je typu. Účastník tak má za to, že správní orgán řádně neposoudil oprávněnost evidence jeho osoby v SIS, kdy pak nemohl rozhodnout o nutnosti zajištění, nota bene u osoby, která se nikde neskrývala, ba naopak v dobré víře hodlala svůj „nepobyt“ v ČR sama aktivně řešit legální cestou. Žalobce má v ČR legálně pobývající přítelkyni a jeho identita je bez pochyb. Žalobce ani žádné rozhodnutí nemařil a prostá evidence v SIS k zajištění žalobce s ohledem na další okolnosti případu nemůže bez dalšího stačit. Nelze mít navíc ani obavu z toho, že by měl žalobce ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Tvrzení, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl žalobce požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve (navíc v Polsku, což je dle žalobce zjevný nesmysl) nejsou opřena o nic. Žalobce sám si je dobře vědom, že svoji situaci neřešil řádně a včas, nicméně ji řešil sám, byť si byl vědom, že patrně bude zajištěn. Jeho obavy z návratu do své země však byly silnější, a proto tak učinil, byť teoreticky mohl v ČR pobývat do té doby, než bude při nějaké běžné kontrole zadržen policií. Není tak důvodu se obávat toho, že by se měl žalobce pokusit i po dobrovolné návštěvě cizinecké policie o jakékoliv další protiprávní jednání, o jakékoliv obstrukce. Žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu zcela důvodně a je absurdní, že žalovaný správní orgán obviňuje žalobce napadeným rozhodnutím z účelovosti, a to v době, kdy ani nebyl schopen provést pohovor s žalobcem k jeho žádosti, tak má žalobce rovněž právo v ČR i legálně pobývat a není nutné jej zajišťovat. Bez znalosti konkrétního důvodu podání žádosti o MO nelze podle žalobce tvrdit, že žádost byla podána účelově a ještě k tomu pozdě. Žalobce v této souvislosti navrhl provedení důkazu pohovorem k jeho žádosti (byť dle informace klienta tento stále neproběhl). 3. Dále žalobce v žalobě namítal, že lze vydat rozhodnutí o zajištění cizince, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření ve smyslu zákona o o pobytu cizinců a násl. o azylu, kdy o těchto opatřeních, jejích důsledcích a zejména smyslu nebyl žalobce včas poučen a v podstatě mu nebyla ani dána možnost tyto využít. Žalobce tedy namítá samotnou zákonnost svého zajištění a zároveň zastává důvodný názor, že z obsahu napadeného rozhodnutí v žádném případě nevyplývá nezbytnost užití institutu zajištění coby krajního prostředku. Správní orgán se ve svém rozhodnutí podle žalobce řádně nezaobírá možností užití institutů mírnějších, resp. existují důvodné pochybnosti, že žalobci tyto instituty nebyly řádně vysvětleny, a tudíž tento nepochopil, k čemu slouží a co je důsledkem jejich využití. Zároveň žalovaný důsledně vynechává skutečnosti či okolnosti ve prospěch žalobce. Podle žalobce byla porušena zásada proporcionality (přiměřenosti) postupu správního orgánu a uplatňování jeho pravomoci při zasahování do práv a oprávněných zájmů dotčených osob dle ust. § 2 odst. 3 správního řád, a žalovaný nedbal, aby přijaté řešení odpovídalo okolnostem řešeného případu. (§ 2 odst. 4) III. Vyjádření žalovaného 4. Ve vyjádření k žalobě žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že důvodem zajištění žalobce byla skutečnost, že dne 22. 7. 2025 se dobrovolně dostavil v doprovodu svého právního zástupce na oddělení policie OPKPE Praha, aby podle něj vyřešil otázku svého pobytu na území ČR. K prokázání totožnosti předložil cestovní pas Bangladéšské lidové republiky č. X. Následnou lustrací bylo zjištěno, že cizinec pobýval na území ČR na základě dlouhodobého pobytu za účelem zaměstnání, kdy tento pobyt mu ke dni 18. 2. 2025 zanikl. Žalobce měl dále platný záznam v Schengenském informačním systému vydaný Polskou republikou. Z těchto důvodů byl zadržen, zajištěn a umístěn do ZZC za účelem vycestování. Žalobce na území ČR pobýval po zániku dlouhodobého pobytu nelegálně. Žalobce dále nelegálně vstoupil na území Polska, kde si podal žádost o pobyt, která mu byla následně zamítnuta a polskými úřady mu byl vydán příkaz k vycestování a zákaz vstupu na území schengenského prostoru. Žalobce však uložený příkaz ignoroval a nevycestoval, naopak se opět vrátil do ČR. Žalobce později mimo jiné sdělil, že si byl vědom svého neoprávněného pobytu na území ČR (sám připustil, že pravděpodobně bude zajištěn). Jako důvod, proč neodjel z ČR a EU uvedl, že po udělení příkazu k vycestování z Polska a zákazu vstupu na území schengenského prostoru nevycestoval, protože v jeho rodné zemi jsou politické problémy. Následně dne 27.7.2025 podal žalobce žádost o udělení mezinárodní ochrany, ve které neuvedl žádný důvod podání. Z uvedeného je zřejmé, a uvedl to žalovaný ve svém rozhodnutí, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu v ČR, a to až po zadržení Policií ČR, zajištění za účelem realizace vyhoštění a umístění do ZZC, přičemž nevyplynulo naprosto nic, co by žalobci bránilo v dřívějším podání žádosti o mezinárodní ochranu před jeho zadržením a umístěním do ZZC, a učinil tak až v případě, hrozby nuceného návratu do vlasti. Žalovaný připomíná, že: „V případě podání žádosti o mezinárodní ochranu až ve chvíli, kdy žadateli hrozí vyhoštění, existuje vyvratitelná domněnka, že tato žádost byla účelová." (z rozsudku NSS v Brně, č.j. 5 Azs 24/2008 ze dne 15. 8. 2008). Žalovaný dále v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 02. 06. 2016, č.j. 7 Azs 55/2016, ze kterého vyplývá, že skutečnost případné účelovosti podané žádosti je speciálním důvodem pro zajištění cizince na základě ust. § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 - 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS, konstatoval, že „pokud správní orgán po předběžném zhodnocení všech jemu známých skutečností, jež by mohly vylučovat správní vyhoštění, vycestování či předání cizince, dospěje k závěru, že správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince je i přes tyto skutečnosti alespoň potenciálně možné, je oprávněn rozhodnout o zajištění cizince" (bod 31). 5. K obsahu žaloby žalovaný uvádí, že námitky v ní obsažené jsou obecného charakteru a nikterak nekonkretizují nezákonnost rozhodnutí či, jak žalobce uvádí neúčelnost zajištění žalobce. Žalovaný měl zato,