17 A 45/2025 – Krajský soud v Plzni

17 A 45/2025- 81 - text  8 17 A 45/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Janou Komínkovou ve věci žalobce: N. Q. H. zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, 110 00 Praha 1, proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, nám. Hrdinů 1634/3, poštovní schránka 155/SO, 140 21 Praha 4 za účasti osob zúčastněných na řízení 1) V. Q. N., 2) S. T. H. N., 3) V. H. S. N. o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 30. 7. 2025, č. j. MV-94198-4/SO-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení. III. Osobám zúčastněným na řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení výše označeného rozhodnutí žalované, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a současně bylo potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 15. 4. 2025, č. j. OAM-466-12/ZR-2025, kterým bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu na území České republiky podle ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů, a podle ustanovení § 77 odst. 3 téhož zákona byla mu stanovena lhůta 30 dnů od právní moci rozhodnutí k vycestování z území České republiky. 2. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že žalobce byl držitelem povolení k trvalému pobytu. Z jeho cestovního dokladu odvolatele vyplývá, že se nacházel mimo území E v období od 7. 6. 2019 do 8. 4. 2022 (1035 dnů), tj. nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců. Oznámení o zahájení správního řízení bylo odvolateli doručeno dne 30. 1. 2025 na základě tzv. fikce doručení ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 správního řádu, a to s výzvou, aby žalobce ve lhůtě 15 dnů doložil závažné důvody své nepřítomnosti na území EU. 3. Dne 20. 2. 2025 správní orgán odeslal žalobci výzvu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 správního řádu s tím, že vzhledem k tomu, že na výzvu nedoložil žádné důkazy prokazující závažné důvody jeho nepřítomnosti, má žalobce možnost tak učinit v rámci svého vyjádření ke spisovému materiálu. Výzva byla doručena dne 10. 3. 2025 v souladu ustanovením § 24 odst. 1 správního řádu. V odvolání žalobce uvedl, že studoval na území Vietnamské socialistické republiky, což dokazuje potvrzeními o studiu z let 2019, 2020, 2021 a 2022. 4. V žalobou napadeném rozhodnutí žalovaná poukázala na ust. § 82 odst. 4 správního řádu, který upravuje koncentraci správního řízení, a podle něhož je odvolací správní orgán povinen akceptovat nové skutečnosti a návrhy na provedení nových důkazů toliko za předpokladu, že jde „o takové skutečnosti nebo důkazy, které účastník nemohl uplatnit dříve.“ K odvolání doloženým potvrzením o studiu ve Vietnamu ze dne 21. 6. 2024 a ze dne 24. 6. 2024 (tj. potvrzení Základní školy X, že odvolatel byl ve školním roce 2019/2020 studentem třídy 9A4 a potvrzení Základní školy N. H., že byl studentem třídy 10A2 a první pololetí třídy 11A2 ve školním roce 2020 - 2022), Komise konstatovala, že k těmto nepřihlížela v souladu s ustanovením § 82 odst. 4 správního řádu, neboť žalobce mohl tyto skutečnosti nebo důkazy uplatnit dříve, neboť výzva k součinnosti ze dne 19. 2. 2025 byla odvolateli prokazatelně doručena dne 10. 3. 2025, a potvrzení o studiu na základní škole mohl žalobce doložit v určené lhůtě 15 dnů od doručení výzvy, kterou Komise považuje za zcela přiměřenou, popř. až do vydání napadeného rozhodnutí (tj. do 15. 4. 2025). 5. Nad rámec výše uvedeného žalovaná konstatovala, že i kdyby přihlédla k doloženým potvrzením o studiu, tak v souladu s ustanovením § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců lze dlouhodobou nepřítomnost na území států EU zdůvodnit závažnými důvody. Základní školní docházka v domovském státě držitele povolení k trvalému pobytu nemůže být považována za závažný důvod, který by mohl jeho nepřítomnost na území omluvit. Žalobce má jako držitel trvalého pobytu vykonat povinnou školní docházku na území České republiky v souladu s ustanovením § 36 odst. 2 zákona č. 561/2006 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším a jiném vzdělávání, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 36 odst. 2 školského zákona se povinná školní docházka vztahuje také na cizince, kteří jsou oprávněni setrvat na území České republiky trvale. V této souvislosti žalovaná odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Azs 346/2018 - 44 ze dne 22. 8. 2019, který nepodřadil základní školní docházku pod studium, které je liberačním důvodem z ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. 6. K námitce, že od roku 2022 žalobce opětovně pobývá na území České republiky, a proto považuje zahájení řízení po téměř 3 letech nepřetržitého pobytu na území za absurdní, žalovaná uvedla, že správní orgán prvního stupně zjistil uvedenou nepřítomnost odvolatele až při jeho dostavení ke správnímu orgánu prvního stupně dne 20. 5. 2024. Řízení o zrušení trvalého pobytu odvolatele proto správní orgán prvního stupně nemohl zahájit v bezprostřední návaznosti na jeho příjezd. Dlouhodobou nepřítomností odvolatele došlo k naplnění ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Komise má za to, že odvolatel si své dlouhodobé nepřítomnosti musel být vědom a správní orgán prvního stupně tudíž nemohl přispět k vyvolání legitimního očekávání odvolatele, že jeho pobyt na území České republiky je v pořádku. 7. K námitce týkající se nepřiměřenosti napadeného rozhodnutí žalovaná konstatovala, že zákon o pobytu cizinců v ustanovení § 77 odst. 1 písm. c) neukládá správnímu orgánu hodnotit přiměřenost zásahu zamítavého rozhodnutí do soukromého a rodinného života odvolatele. Komise odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 1. 2017, č. j. Azs 288/2016-30, v němž soud mj. uvádí: „Skutečnost, že zákonodárce do zákona výslovně nezakotvil nutnost zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, nepovažuje Nejvyšší správní soud za náhodnou. Nastavení podmínek pro zrušení trvalého pobytu dle daného ustanovení je totiž takové povahy, že nutně nevyžaduje korektiv v podobě zkoumání přiměřenosti dle § 174a zákona o pobytu cizinců. (...) Zcela jistě se mohl zákonodárce rozhodnout do zákona vložit požadavek na zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle § 77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců do soukromého a rodinného života. K tomuto kroku však u daného ustanovení nepřistoupil. Zkoumání přiměřenosti dopadů rozhodnutí dle zmíněného ustanovení do soukromého a rodinného není nezbytné ani z hlediska čl. 8 odst. 1 Úmluvy.“ 8. Žalovaná odkázala též na rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 30 A 185/2018-44 ze dne 15. 1. 2020, ve kterém tento soud uvedl: „V případě, kdy zákon výslovně neukládá povinnost zabývat se posouzením přiměřenosti dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce (srov. § 174a odst. 3 zákona o pobytu cizinců), je správní orgán v určitých případech přiměřenost dopadů rozhodnutí posuzovat. Takovýto postup vyplývá z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která má aplikační přednost před zákonem. Z uvedeného čl. 8 vyplývá, že správní orgán je povinen se přiměřeností dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života zabývat i tehdy, když to zákon výslovně neukládá. K tomu, aby takový případ nastal, je však nutné, aby účastník řízení uváděl konkrétní skutečnosti, které vybočují z běžného obecného rámce a standardní situace. Tyto tvrzené skutečnosti je účastník řízení rovněž povinen náležitě doložit.“ Komise konstatovala, že v průběhu správního řízení před správním orgánem prvního stupně žalobce nenamítal nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života a žádnou konkrétní skutečnost, která by vybočovala, neuvedl. 9. Žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí uvedla, že z judikatury, zejména z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008-71, vyplývá, že „zásahem do soukromého a rodinného života, který si cizinec na území vytvořil, by v souvislosti čl. 8 Úmluvy mohl být zpravidla pouze dlouhodobý zákaz pobytu, který by právě svou délkou mohl dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva. Výjimkou by pak mohl být pouze případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do osobní či rodinné vazby byla již pouhá nutnost vycestování“. Pojem „soukromého života“ zahrnuje široký okruh osobního života jedince. Žalobci bylo sice napadeným rozhodnutím zrušeno povolení k trvalému pobytu na území, nebyl mu ovšem znemožněn jiný druh pobytu. Žalobce má navíc možnost podat novou žádost o trvalý pobyt na území ve smyslu ustanovení § 66 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, podle kterého „povolení k trvalému pobytu se dále na žádost vydá cizinci, kterému předchozí povolení k trvalému pobytu na území bylo zrušeno z důvodu