2 Azs 29/2019 — Nejvyšší správní soud

69 A 10/2024- 85 - text  19 69 A 10/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudcem Mgr. Alexandrem Kryslem ve věci žalobce: N. V. M. zastoupen advokátem Mgr. Petrem Václavkem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, sídlem Nad štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2024, č.j. OAM-08035-36/PP-2024, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou ze dne 18. 12. 2024 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2024, č.j. OAM-08035-36/PP-2024 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž byla dle § 87e odst. 1 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žalobcova žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU na území České republiky. II. Žaloba 2. Žalobce uplatnil v žalobě tři žalobní body, a sice že: - žalovaný své rozhodnutí zatížil vadou nezákonnosti, když nesprávným způsobem aplikoval § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Závěr, že v případě žalobce je dáno důvodné nebezpečí, že by žalobce mohl závažným způsobem narušit veřejný pořádek, není vystavěn na adekvátním výkladu daného ustanovení. Žalovaný tak nedodržel povinnost stanovenou mu v § 2 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“). - žalovaný dále pochybil, když své rozhodnutí založil na neúplných a nedostatečných skutkových zjištěních, když si i přes návrh žalobce nevyžádal stanovisko příslušného Orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Žalovaný tak nepostupoval v souladu se zásadou materiální pravdy zakotvenou v § 3 správního řádu, když rezignoval na svou povinnost zjistit stav věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. - žalovaný v neposlední řadě nedostatečně a nesprávně posoudil přiměřenost dopadu rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce a jeho rodiny. Nepostupoval tak v souladu s čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která je součástí právního řádu České republiky. Totéž lze tvrdit také o čl. 3 a 9 Úmluvy o právech dítěte, jelikož žalovaný se v podstatě vůbec nezabýval dopadem napadeného rozhodnutí z hlediska nejlepšího zájmu dcery žalobce jako nezletilého dítěte. K nesprávné aplikaci § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců 3. Dle žalobce na jeho případ dopadá čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES. Toto ustanovení sice žalovaný v napadeném rozhodnutí zmiňuje a odkazuje na něj, ale dle názoru žalobce s ním nesprávně pracuje. Předmětné ustanovení zní: „Opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena výlučně na osobním chování dotyčné osoby. Předchozí odsouzení pro trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje. Osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. Odůvodnění, která přímo nesouvisí s dotyčnou osobou nebo souvisejí s generální prevencí, nejsou přípustná.“ Toto ustanovení je do českého právního řádu transponováno vícero zákonnými ustanoveními, jedním z nichž je i § 87e odst. 1 písm. f) zákona o pobytu cizinců. Žalovaný v napadeném rozhodnutí nezohlednil judikaturu SDEU, která je pro všechny vnitrostátní orgány členských států závazná. Žalobce tedy zdůrazňuje, že vnitrostátní úpravu nelze číst odděleně od přiléhavé unijní úpravy, zde od směrnice 2004/38/ES. Nutno dodat, že čl. 27 odst. 2 směrnice 2004/38/ES představuje kodifikaci judikatury Evropského soudního dvora, přičemž obsahuje detailní instrukci, jak k takovým případům přistupovat. 4. Žalobce připomíná, že jakákoliv opatření členských států, jimiž je omezováno právo volného pohybu občanů EU i jejich rodinných příslušníků, představuje výjimku ze široce pojaté unijní svobody pohybu osob (rozsudek SDEU ze dne 31. 1. 2006, C-503/03, věc Komise proti Španělsku, bod 45). Proto jakákoliv výhrada veřejného pořádku musí být vykládána a aplikována zvlášť restriktivně a vyžaduje důkladné vyhodnocení potřebnosti takového omezujícího opatření (rozsudek SDEU ze dne 27. 10. 1977, C-30/77, věc Bouchereau nebo ze dne 29. 4. 2004, spojené věci C-482/01 a C-493/01, věc Orfanopoulos a Oliveri, bod 67). 5. Žalobce je předně přesvědčen, že žalovaný aplikoval výhradu veřejného pořádku nesprávně, neboť napadené rozhodnutí vystavěl v podstatě výlučně na skutečnosti, že žalobce byl v minulosti odsouzen pro spáchání trestných činů. Žalovaný se poměrně detailně věnuje popisu a analýze trestné činnosti žalobce a opakovaně poukazuje na skutečnosti svědčící v jeho neprospěch, jako je společenská závažnost spáchaných trestných činů či přitěžující okolnosti. Žalobce si je vědom, že tímto se správní orgán z povahy věci v předmětném řízení zabývat musí, ovšem má za to, že je třeba, aby na druhé straně zhodnotil také další okolnosti ze života žadatele, které navíc mohou svědčit v jeho prospěch. V tomto směru si žalobce opět dovoluje poukázat na znění výše zmíněného čl. 27 směrnice 2004/38/ES a především na zde obsažený závěr, že chování dotyčného jednotlivce musí představovat nebezpečí nejen skutečné a dostatečné, nýbrž také aktuální. Žalobce je přesvědčen, že argumentace žalovaného zcela opomíjí hodnotit okolnosti spojené s jeho současnou životní situací a chováním, a z tohoto důvodu neposkytuje jakýkoliv obraz o aktuálnosti tvrzeného nebezpečí ohrožení veřejného pořádku z jeho strany. 6. Žalobce v tomto ohledu poukázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2023, sp.zn. 57 A 43/2023, kde bylo správnímu orgánu ze strany soudu vytýkáno, že je třeba zvážit osobní vývoj cizince a dostupné informace o jeho aktuálním chování, o prostředí, v němž se pohybuje, a o tom, zda se dostává do situací, které by mohly vyústit v páchání trestné činnosti či jiné činnosti, jež by mohla přestavovat nebezpečí závažného porušení veřejného pořádku. Žalobce má za to, že žalovaný tak v jeho případě dostatečně nečiní. 7. Žalobce si je vědom závažnosti trestné činnosti, kterou na území České republiky v minulosti páchal a nehodlá ji v žádném případě jakkoliv zpochybňovat či zlehčovat. Na druhou stranu uvádí, že svého předchozího jednání lituje a v současné době je jeho jediným cílem získat pobytové oprávnění, aby mohl v České republice pobývat v souladu se zákonem a podílet se na výživě a výchově své dcery, která je pro něj v tomto velkou motivací. Žalobce se podrobil uloženému trestu, který řádně vykonal. Po celou dobu výkonu trestu pracoval (také proto, aby mohl přispívat na výživu dcery) a jeho chování bylo na natolik dobré, že byl na základě usnesení Okresního soudu v Šumperku podmíněně propuštěn. 8. Žalovaný se v odůvodnění vyjadřuje převážně k v minulosti páchané trestné činnosti žalobce a tu pak hodnotí a vyvozuje z ní závěry. Žalovaný se nijak nevěnuje tomu, jak se v současné době žalobce chová, jakým způsobem života žije, v jakém prostředí se pohybuje a podobně. Žalovaný rovněž nehodnotil okolnosti ze soukromého života žalobce. Zde si žalobce dovoluje odkázat se na obsah návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě a na bod VII této žaloby (viz níže), kde jsou dle jeho názoru popsány významné skutečnosti, které je třeba mít při posouzení otázky, zda žalobce aktuálně představuje hrozbu pro veřejný pořádek, na paměti. 9. K tomu je dle žalobce opět třeba odkázat na výše citovaný rozsudek, který správnímu orgánu rovněž vytýká, že nepřihlédl k pokročilejšímu věku žalobce, nezohlednil žalobcovu péči o dceru či délku jeho pobytu na území. Dle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp.zn. 6 Azs 267/2023 (který mimochodem potvrzuje závěry obsažené ve výše zmiňovaném rozsudku Krajského soudu v Plzni) nepostačí hodnotit výše uvedené pouze v souvislosti s přiměřeností rozhodnutí. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud mimo jiné uvádí: „Krajský soud v rozsudku uvedl, že žalobcův pokročilejší věk snižuje riziko recidivy; stejně hodnotil i žalobcovu každodenní péči o dceru (bod 35 rozsudku krajského soudu). S podstatou výtek stěžovatel v kasační stížnosti nijak nepolemizoval, pouze stejně jako v rozhodnutí zdůraznil, že žalobce je stále v produktivním věku, což mu umožňuje výkon zaměstnání či podnikání v zemi původu, a též zdůraznil, že dcera je dospělá, zdravá a samostatná, schopná se o sebe postarat sama a finanční prostředky, které jí otec poskytuje, nepotřebuje. Takové úvahy se však vztahují k hodnocení přiměřenosti dopadů negativního rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce, případně jeho dcery, nikoli posouzení, zda žalobce nadále představuje závažnou hrozbu. Krajský soud správně uvedl, že zohlednění délky pobytu žadatele na území ČR judikatura předpokládá jako jedno z relevantních kritérií pro posouzení aktuálnosti hrozby budoucího porušení veřejného pořádku (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dn