77 A 11/2024 – Krajský soud v Plzni

77 A 11/2024- 46 - text  8 77 A 11/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Ondřeje Szalonnáse a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobkyně: J. B., A., zastoupené JUDr. Rudolfem Postlem, advokátem, Masarykovo náměstí 14, 441 01 Podbořany, proti žalovanému: Krajský úřad Karlovarského kraje, IČ 70891168, Závodní 353/88, 360 06 Karlovy Vary, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného označenému datem 31. 1. 2023, č.j. KK/6786/ZZ/23-2, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje označené datem 31. 1. 2023, č.j. KK/6786/ZZ/23-2, a rozhodnutí Městského úřadu Žlutice ze dne 17. 3. 2023, č.j. 658/2022/PRE, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 10 800 Kč k rukám zástupce žalobkyně JUDr. Rudolfa Postla, advokáta, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: [I] Předmět řízení 1. Žalobou ze dne 19. 2. 2024, Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) doručnou poštou dne 29. 2. 2024, se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného označeného datem 31. 1. 2023, č.j. KK/6786/ZZ/23-2 (dále jen „napadené rozhodnutí“) a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítnuto žalobkynino odvolání a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Žlutice (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 17. 3. 2023, č.j. 658/2022/PRE (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla žalobkyně uznána vinnou z přestupku podle § 121 odst. 2 písm. o) zákona č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpadech“), kterým porušila povinnost podnikající fyzické osoby při nakládání s komunálním odpadem dle § 62 odst. 2 zákona o odpadech tím, že v období od 4. 6. 2016 do 24. 5. 2021 odpad vzniklý v souvislosti s její podnikatelskou činností odnášela do obecních nádob na separovaný odpad či odkládala do nádob na směsný komunální odpad, aniž měla s obcí Verušičky uzavřenou smlouvu o využívání obecního systému. Za to byla žalobkyni uložena pokuta podle § 121 odst. 5 písm. c) zákona o odpadech ve výši 50 000 Kč. 2. Zákon o odpadech upravuje mj. pravidla pro předcházení vzniku odpadu a pro nakládání s ním a práva a povinnosti osob v odpadovém hospodářství. Řízení o přestupcích upravuje zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Správní řízení je upraveno správním řádem. [II] Žaloba 3. Žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí bylo doručeno do datové schránky jejího právního zástupce dne 3. 2. 2024, ačkoliv je datováno 31. 1. 2023 a ačkoliv odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí bylo podáno dne 6. 4. 2023 a doplněno dne 12. 4. 2023. Napadené rozhodnutí bylo doručeno přibližně devět měsíců po doručení odvolání, přičemž není zřejmé, kdy bylo vlastně vydáno, neboť uvedené datum vydání je zcela zřejmě nesprávné. 4. Žalobkyně tvrdila, že byla napadeným rozhodnutím zkrácena na svých právech tím, že je napadené rozhodnutí nezákonné a neoprávněně zasahuje do jejích ústavně zaručených práv. 5. Žalobkyně považovala napadené rozhodnutí za nezákonné z těchto důvodů. 6. Žalovaný uvedl (str. 1, k bodu 2), že u podnikajících fyzických osob postačí k odpovědnosti za přestupek, že je spáchán při jejím podnikání nebo v přímé souvislosti s podnikáním a že není třeba řešit zavinění. 7. V odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí (strana 4, předposlední a poslední odstavec) se konstatuje, že obviněná se dopustila přestupku v úmyslu přímém. Dále správní orgán uvedl, že při ukládání sankce přihlédl k tomu, že jde o úmyslný přestupek (přitěžující okolnost). Pokud správní orgán I. stupně přihlédl při rozhodnutí o sankci (o její výši) k tomu, že šlo (dle klasické konstrukce zavinění) o přestupek úmyslný jako k okolnosti přitěžující, měla tato úvaha vliv na výši sankce. Ze strany žalobkyně bylo legitimní, že na tuto skutečnost v odvolání poukázala a zdůvodnila. V kontextu s tím by měla být výše pokuty nižší, pokud by přestupek úmyslný nebyl. 8. Dle žalobkyně se žalovaný se skutečností, že při uložení sankce správním orgánem I. stupně bylo přihlédnuto k zavinění dle klasické konstrukce, nevypořádal. 9. Žalovaný dovodil, že námitka žalobkyně ohledně množství jí vyprodukovaného odpadu (že šlo v daném případě vzhledem k okolnostem uvedených v odvolání o malé množství) nehraje žádnou roli a že kdyby žalobkyně vyprodukovala pouhý kilogram odpadu, skutková podstata přestupku je stejná. Pokud zákonodárce stanovil za uvedený přestupek horní hranici sankce 10 000 000 Kč, přisoudil mu vysokou společenskou škodlivost. 10. K tomu žalobkyně namítla, že míru společenské škodlivosti konkrétního jednání nelze měřit pouze podle horní hranice sankce, ale podle všech konkrétních skutečností a okolností, ke kterým při jednání, které naplňuje skutkovou podstatu přestupku, došlo v tom kterém případě. 11. V této souvislosti měla žalobkyně za to, že i množství vyprodukovaného odpadu je jednou z okolností, ke kterým by mělo být při rozhodování o míře společenské škodlivosti jednání přihlíženo a mělo by být zohledněno i při stanovení výše sankce. Nelze tedy souhlasit se závěry žalovaného, že malé množství odpadu, který vyprodukovala žalobkyně, nehraje roli. Závěry žalovaného jsou v uvedeném ohledu dle žalobkyně zřejmým přepjatým formalismem, když při aplikaci právních předpisů bylo odhlédnuto od reálných společenských vztahů a souvislostí. 12. Žalovaný dále dovodil, že odvolací námitka žalobkyně, že vzhledem k jejím majetkovým poměrům a všem okolnostem věci, je uložená pokuta 50 000 Kč pokutou likvidační, je neopodstatněná. K tomu žalovaný uvedl, že lze obecně konstatovat, že u podnikatelů není třeba zkoumat majetkové poměry u pokut do výše 50 000 Kč a že v daném případě proto nevyzval žalobkyni k prokázání ekonomické likvidace v souvislosti s uloženou pokutou. 13. Žalobkyně k tomu uvedla, že za rok 2022 činil její příjem z podnikání po odečtení výdajů od příjmů celkem částku 141 398 Kč, tj. 11 775 Kč měsíčně. Žalobkyně poskytuje péči svému synovi D. J., nar. X (stupeň závislosti III), kdy příspěvek na péči činí za rok 2023 měsíčně 12 800 Kč. Ze stupně závislosti III je zřejmé, že žalobkyně má velmi omezené možnosti případného přivýdělku. 14. Uložená pokuta ve výši 50 000Kč představuje více než čtyřnásobek měsíčního příjmu žalobkyně z podnikání. Spolu s ostatními okolnostmi (péče o invalidního a nesvéprávného syna, faktická nemožnost přivýdělku) lze tvrdit, že by se žalobkyně (potažmo i její syn) ocitla zaplacením pokuty v závažných existenčních potížích. Žalobkyně měla za to, že uložená pokuta v částce 50 000 Kč je v daném případ pokutou likvidační. 15. Žalobkyně byla toho názoru, že se žalovaný dopustil přepjatého formalismu, když nepřihlédl k majetkovým poměrům žalobkyně a neprovedl důkaz o těchto poměrech. Z výše uvedeného je zřejmé, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákon. [III] Vyjádření žalovaného k žalobě 16. Žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 8. 4. 2024 uvedl, že v postupu správního orgánu I. stupně neshledal žádné závažnější pochybení, jež by opodstatňovalo nutnost postupu podle § 90 odst. 1 správního řádu. K datu vyhotovení napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že jde o zjevnou administrativní chybu v psaní letopočtu, kdy rok 2023 byl uveden chybně. To však nezakládá nezákonnost vydaného rozhodnutí. 17. Žalovaný si byl vědom nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí, které bylo zapříčiněno velkou administrativní zátěží při aplikaci přechodného § 153 zákona o odpadech, kdy žalovaný „přepovoloval“ všechna zařízení k nakládání s odpady. Žalovaný doplnil, že v případě lhůt pro vydání rozhodnutí se jedná o lhůty pořádkové, jejichž nedodržení však nezpůsobuje nezákonnost samotného rozhodnutí. Jedná se sice o nesprávný úřední postup, kterým však žalobkyně nebyla jakkoliv krácena na svých zákonných právech. 18. Stran námitky zavinění a jejího hodnocení v napadeném rozhodnutí žalovaný uvedl, že není pravdou, že se nevypořádal s přímým či nepřímým zaviněním. K tomuto odvolacímu bodu žalovaný poukázal na to, že u osoby oprávněné k podnikání se posuzování zavinění neprokazuje, nýbrž postačí pouhé zavinění. Zda se v případě žalobkyně jednalo o úmysl přímý či zavinění z nedbalosti, je v případě přestupkového jednání podnikající fyzické osoby irelevantní. Žalovaný měl za to, že ve svém rozhodnutí tento bod odvolání vypořádal a vysvětlil dostatečně. 19. Stran společenské škodlivosti a jejího zhodnocení žalovaný konstatoval, že naopak přihlédl ke společenským vztahům a souvislostem a to tak, že v závěru svého rozhodnutí konstatoval, že žalobkyně byla v době páchání přestupku zastupitelkou obce Verušičky. Jako morální autorita volená občany obce by tedy měla být občanům obce vzorem, neboť občané obce vnímají zastupitele