5 Afs 21/2020 — Nejvyšší správní soud

77 Af 11/2024- 113 - text  17 77 Af 11/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jaroslava Škopka a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobce: J. P. zastoupen advokátem JUDr. Ing. Radanem Tesařem, sídlem Chodská 1366/9, Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2024, č.j. 25535/24/5100-41456-710158, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2024, č.j. 25535/24/5100-41456-710158, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 26 360 Kč ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce JUDr. Ing. Radana Tesaře, advokáta. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2024, č.j. 25535/24/5100-41456-710158 (dále též jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný coby odvolací orgán v přezkumném řízení vedeném o přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 1. 7. 2019, č.j. 1504952/19/2301-80543-404726, vydaného ve věci návrhu žalobce na vyloučení čtyř motorových lokomotiv z daňové exekuce vedené vůči společnosti IP CALL, spol. s r.o. (dále též jen „IP CALL“), rozhodl tak, že k odvolání žalobce změnil výrok rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj (dále též jen „správce daně“) ze dne 3. 11. 2022, č.j. 1814460/22/2301-80543-404726 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a to tak, že jej plně nahradil textem: „Přezkumné řízení zahájené vydáním rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství č.j. 34857/22/5100-41456-710158 ze dne 15. 9. 2022 o nařízení přezkoumání rozhodnutí Finančního úřadu pro Plzeňský kraj č.j. 1504952/19/2301-80543-404726 ze dne 1. 7. 2019 se zastavuje.“ II. Žaloba 2. Žalobce v žalobě předně namítal nesprávný procesní postup orgánů daňových orgánů. Uvedl, že správce daně zrušil rozhodnutí o zastavení řízení pro neodstranění vad odvolání, což učinil rozhodnutím ze dne 11. 4. 2022, č.j. 729250/22/2301-80543-404726. Tím se řízení z procesního hlediska vrátilo do stavu, jaký zde byl po vydání rozhodnutí správce daně o zamítnutí návrhu na vyloučení věcí z daňové exekuce, datovaného dne 1. 7. 2019 – to samozřejmě s tím rozdílem, že daňové orgány byly vázány názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2021, č.j. 10 Afs 61/2021-40 (dále též jen „rozsudek NSS“). V takovém případě tedy správce daně měl pokračovat v odvolacím řízení. Měl tedy žalobce vyzvat k doplnění odvolání a následně o něm buď rozhodnout autoremedurou, nebo věc postoupit se stanoviskem žalovanému. Použití institutu přezkumu zde totiž nepřipadalo v úvahu. Důvody přezkumu založil rozsudek NSS, přitom nelze nařídit přezkoumání rozhodnutí v rozsahu, jakým bylo rozhodnutí přezkoumáno ve správním soudnictví [§ 121 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“)]. Žalovaný k obdobným odvolacím námitkám uplatněným v odvolání uvádí v bodech 42 a 43 napadeného rozhodnutí, že jiný procesní postup, než uplatnění přezkumu nebyl možný. To však neodpovídá skutečnosti, neboť nic nebránilo v pokračování „obživlého“ odvolacího řízení. V jeho rámci pak měl žalovaný odstranit procesní vady podle závazného názoru Nejvyššího správního soudu. Žalovaný přitom chybně uvádí, že zde existovalo pravomocné rozhodnutí o návrhu (rozhodnutí správce daně datované 1. 7. 2019). Toto rozhodnutí však ztratilo vlastnost právní moci v okamžiku, kdy bylo zrušeno rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení. Žalovaný tak spolu se správcem daně postupoval nesprávně a porušil relevantní ustanovení stran řízení, v jehož důsledku bylo vydáno (nezákonné) napadené rozhodnutí. 3. Dále žalobce namítal, že žalovaný (i správce daně) nesprávně a v rozporu se spisem posoudil i hmotněprávní otázku stran vlastnictví posuzovaných lokomotiv. Dle žalobce je věcnou podstatou projednávané věci posouzení, zda žalobce má vlastnické právo k lokomotivám, a to pro účely řízení o vyloučení majetku z daňové exekuce ve smyslu § 179 daňového řádu, a tedy za účelem vyloučení lokomotiv z daňové exekuce vedené se společností IP CALL. Podle § 1099 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“) vlastnické právo k věci určené jednotlivě se převádí už samotnou smlouvou k okamžiku její účinnosti, ledaže je jinak ujednáno nebo stanoveno zákonem. Vlastnické právo k lokomotivám se proto převádí již účinností kupní smlouvy. Neplatí intabulační princip jako u nemovitých věcí a neplatí tedy ani převod vlastnického práva k nemovitým věcem vkladem do katastru nemovitostí. Registr drážních vozidel je toliko informačním seznamem plnícím jiné funkce, než je mj. zajištění převodu vlastnického práva. Drážní úřad sice vedl registr drážních vozidel podle dřívějšího § 49d zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, ten měl však pouze evidenční charakter (v současnosti je nahrazen jednotným registrem v rámci EU, který má stejnou povahu). V tomto smyslu jde ostatně o obdobu registru silničních vozidel, vedeného podle § 4 a násl. zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích. Na výše uvedené upozorňoval žalobce především v doplnění odvolání ze dne 9. 2. 2023. V předmětné věci není ani sporné, že žalobce měl při zahájení daňové exekuce všechny čtyři lokomotivy ve svém držení, tj. že lokomotivy mu byly předány; to ostatně potvrdila i svědkyně Z. Žalovaný přitom opírá svůj závěr o vlastnictví lokomotiv v podstatné míře o skutečnost, že v registru drážních vozidel byla jako jejich vlastník uvedena společnost IP CALL (viz bod 28 napadeného rozhodnutí). Naproti tomu žalovaný nikdy nevysvětlil, na jakém právním základě měl žalobce lokomotivy držet, pokud tímto základem nemělo být vlastnické právo. Neučinil tak ani v napadeném rozhodnutí. V projednávané věci tak orgány finanční správy pravděpodobně záměrně opomíjí, že z hlediska soukromého práva nemůže být sporné, že došlo k převodu vlastnického práva k lokomotivám (což je kruciální otázka pro samotné řízení) a že tyto lokomotivy byly předány žalobci. Namísto těchto skutkově i právně relevantních okolností se pak žalovaný v napadeném rozhodnutí zabýval záležitostmi, které pro věc nejsou podstatné, a to s cílem bagatelizovat relevantní skutková zjištění. 4. Dle žalobce svědkyně J. Z., bývalá jednatelka společnosti IP CALL, rovněž potvrdila, že (i) kupní smlouvy na převod vlastnického práva k lokomotivám z IP CALL na žalobce byly uzavřeny; (ii) kupní smlouvy byly sepsány v den, kdyby byly podepsány, tj. nedošlo k žádnému antedatování; (iii) k fyzickému předání lokomotiv došlo v den podpisu kupní smlouvy. Rovněž podle žalovaného přitom výpověď J. Z. rovněž prokázala, že kupní smlouvy na lokomotivy byly uzavřeny dne 31. 5. 2018, jak byla stanovena kupní cena a proč byla na smlouvách kupní cena začerněna (viz bod 32 napadeného rozhodnutí). Ve stejném bodu napadeného rozhodnutí však žalovaný najednou klade zvláštní důraz na skutečnost, že J. Z. sdělila, že nebyla přítomna u fyzického předání lokomotiv a vzhledem k zániku své funkce jednatelky společnosti IP CALL nepotvrdila ani zaplacení kupní ceny za lokomotivy. Předně, podle § 1099 občanského zákoníku dochází k přechodu (převodu) vlastnického práva účinností smlouvy. Předání věci tedy pro převod věci nehraje roli, na rozdíl od občanského zákoníku z roku 1964. Nad rámec toho je především nesporné, že lokomotivy byly žalobci předány, protože sám žalovaný je u žalobce „nalezl“. Pro účely převodu vlastnického práva pak není ani podstatné zaplacení kupní ceny, pokud není ujednáno jinak (např. pomocí výhrady vlastnického práva v § 2132 a násl. občanského zákoníku). Pokud tedy měl žalovaný za to, že kupní cena za lokomotivy nebyla zaplacena (jak naznačuje v bodu 39 napadeného rozhodnutí), měl v rámci daňové exekuce po žalobci vymáhat pohledávku z nezaplacené kupní ceny. To však žalovaný neučinil, namísto toho začal spekulovat o vlastnickém právu k lokomotivám, aniž by se vypořádal například s držbou těchto lokomotiv ze strany žalobce. Jinak řečeno, z obsahu napadeného rozhodnutí fakticky vyplývá, že žalovaný nerozporuje samotné vlastnictví lokomotiv ze strany žalobce, ale pravděpodobně má pochybnosti o zaplacení kupní ceny. V takovém však měl postupovat tak, že místo sepsání lokomotiv měl provést daňovou exekuce mimo jiné přikázáním jiné peněžité pohledávky ve smyslu § 191 daňového řádu. A v rámci takto prováděného způsobu daňové exekuce se mělo a má řešit, zda kupní cena skutečně byla či nebyla zaplacena a zda tedy existuje pohledávka společnosti IP CALL (jakožto daňového dlužníka) vůči žalobci, kterou je správce daně případně oprávněn postihnout v rámci daňové exekuce. Jak už přitom žalobce uváděl v daňovém řízení, spekulace žalovaného nemají pro věc samotnou význam. Sám žalovaný přitom v bodu 25 napadeného rozhodnutí plně akceptuje, že žalobcem předložené smlouvy nemají žádné vady: „Odvolatelem pře