8 Azs 99/2023 — Nejvyšší správní soud

33 A 30/2025- 54 - text  7 33 A 30/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl samosoudkyní Mgr. Jaroslavou Křivánkovou ve věci žalobce: T. X. T., nar. X, bytem X právně zast. Mgr. Štěpánem Svátkem, advokátem se sídlem Na Pankráci 1618/30, 140 00 Praha 4 proti žalované: Ministerstvo vnitra ČR, Komise pro rozhodování ve věcech cizinců, náměstí Hrdinů 1634/3, Praha 4, poštovní schránka155/50 v řízení o žalobě ze dne 4. 8. 2025 proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 7. 2025, č. j. MV-105417-4/SO-2025, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Rozhodnutím Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky Odboru azylové a migrační politiky ze dne 28. 5. 2025, č. j. OAM-6348-14/PP-2025 (dále jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně) byla žádost žalobce o vydání povolení k přechodnému pobytu podle ustanovení § 75 odst. 1 písm. h) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců) zamítnuta s odůvodněním, že žalobce nebyl v době podání žádosti oprávněn pobývat na území a podle § 87e odst. 4 zák.č. 326/1999 Sb. zákona o pobytu cizinců mu byla stanovena lhůta k vycestování z území ČR do 30 dnů ode dne oznámení rozhodnutí. Rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žalobce není rodinným příslušníkem občana EU dle § 15a odst. 1 či 2 zákona o pobytu cizinců, ale s ohledem na tvrzenou existenci partnerského vztahu s občankou ČR žádá o vydání povolení k přechodnému pobytu jako rodinný příslušník dle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců a v době podání žádosti nebyl oprávněn pobývat na území. 2. Žalovaná rozhodnutím ze dne 24. 7. 2025, č. j. MV-105417-4/SO-2025 podle ustanovení § 90 odst. 5 správního řádu zamítla odvolání žalobce a napadené rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdila. II. Žaloba 3. Žalobce odůvodnil žalobu tím, že napadené rozhodnutí je dle něj nepřezkoumatelné a nezákonné, neboť jeho žádost nebyla v potřebném rozsahu projednána, nebyl zjištěn stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, správní orgány hodnotily důkazy výhradně v jeho neprospěch a nebyl proveden žalobcem navrhovaný účastnický výslech. Zároveň uvedl, že žalovaný dospěl k nesprávným a nepřezkoumatelným závěrům o přiměřenosti napadeného rozhodnutí. 4. Dle žalobce je aplikace ust. § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců nepřiměřeně tvrdá, v rozporu se zájmem na slučování rodin a výsledkem jeho aplikace je nepřiměřený zásah do jeho soukromého a rodinného života i života jeho družky a celé její rodiny. Zamítnutí žádosti z důvodu uvedeného v čl. 9 bod 2 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2004/38/ES z 29. 4. 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států, případně z důvodu, že pobývá na výjezdní vízum, je zcela jistě nepřiměřenou sankcí odporující dikci tohoto článku. Ze spisového materiálu je zřejmé, že pobytovou kontrolou bylo společné soužití rovněž prokázáno a bylo doloženo i fotografiemi. Správní orgán si měl být vědom toho, že byť je se žalobcem vedeno řízení o správním vyhoštění, jako partnerovi české státní občanky mu vyhoštění za tzv. nelegální pobyt vůbec nemůže být uloženo, a v této souvislosti měl správní orgán přihlédnout k tomu, že je žalobce v řízení aktivní ve snaze řešit svoji pobytovou situaci. 5. Žalobce dále namítal, že napadené rozhodnutí je i nepřezkoumatelné pro rozpor s § 68 odst. 2, 3 zákona o pobytu cizinců, kdy byť se žalobce vyjádřil k podkladům rozhodnutí poměrně podrobně, správní orgán se s jeho argumentací v dostatečném rozsahu nevypořádal, a neprovedl žalobcem navrhovaný účastnický výslech, aniž svůj postup dostatečně odůvodnil, a to za situace, kdy tento by sloužil ke zjištění stavu věci dle § 52 správního řádu, a proto jej v souladu s § 50 odst. 2 věty třetí správního řádu žalobce navrhl, neboť nemá jinou možnost, jak tvrzenou skutečnost prokázat. Správní orgán má přitom povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z tohoto důvodu je žalobce přesvědčen, že žalovaný měl jeho výslech provést za situace, kdy žalobce navíc v rámci svého podání, jímž tento úkol navrhl, specifikoval, k prokázání jakých tvrzení by měl být výslech proveden. 6. Poslední námitka žalobce se týkala posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života dle § 174a zákona o pobytu cizinců, když žalovaný se v té souvislosti omezil na zcela obecná konstatování, jež neaplikoval na žalobcův případ, nehodnotil, jakou dobu se žalobce na území ČR zdržuje, nehodnotil ani jeho rodinné zázemí a dospěl tak ke zcela nepřiléhavému závěru. 7. Z uvedených důvodů žalobce navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. III. Vyjádření žalovaného 8. Ve vyjádření k žalobě dne 14. 8. 2025 žalovaný odkázal na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí s tím, že s ohledem na to, že některé námitky již byly vzneseny v průběhu odvolacího řízení, ve svém rozhodnutí se s nimi již vypořádal. 9. K namítané zákonnosti či nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že současná právní úprava stanovuje jako hmotněprávní podmínku oprávněnost pobytu cizince na území ČR s tím, že její nesplnění vede k věcnému zamítnutí žádosti. Zákonodárce byl oprávněn stanovit tuto podmínku pro udělení přechodného pobytu (vzdáleným) rodinným příslušníkům občanů ČR a vyžadovat, aby žadatelé o tento druh přechodného pobytu nejprve přicestovali a pobývali na území ČR legálně, obvykle na krátkodobé vízum. Tuto podmínku nynější judikatura shledává přiměřenou legitimnímu cíli efektivní kontroly migrace a pořádku na úseku cizineckého práva a její přiměřenost vyplývá i ze skutečnosti, že dopadá již jen na vzdálené rodinné příslušníky, nikoli na nejbližší příbuzné. Novelizací zákona o pobytu cizinců došlo k podstatné změně týkající se postavení rodinných příslušníků občanů EU, kteří jsou rozděleni do dvou kategorií, přičemž toto rozdělení odpovídá směrnici č. 20204/38/ES. První kategorii rodinných příslušníků upravuje § 15a odst. 1 a 2 zákona o pobytu cizinců a druhou kategorii upravuje odst. 3, jenž odpovídá tzv. oprávněným osobám. Podle čl. 3 uvedené směrnice mají členské státy povinnost usnadnit vstup a pobyt (v porovnání s ostatními cizinci z tzv. třetích zemí), což však neznamená, že tyto osoby musí být v naprosto stejném postavení jako rodinní příslušníci ve smyslu čl. 2 této směrnice. Novelizované znění § 87e odst. 1 písm. i) zákona o pobytu cizinců směřuje k boji proti zneužívání postavení údajného rodinného příslušníka občana ČR/EU k legalizaci nelegálního pobytu na území ČR. Žalobce označil v žádosti jako rodinného příslušníka svoji družku, občanku ČR, tedy prokazoval partnerský vztah ve smyslu § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců, přičemž pro rodinné příslušníky občanů EU dle § 15a odst. 3 zákona o pobytu cizinců určuje zákonná úprava postup dle § 20 odst. 6 zákona o pobytu cizinců pro získání krátkodobého víza. Vietnamská socialistická republika navíc patří mezi státy, jejichž státní příslušníci musí mít při překračování vnějších hranic vízum. Správní orgány při svém rozhodování vycházely z právní úpravy, jež je v souladu s právem EU, nejedná se proto o formalistický postup. 10. K námitce neprovedení výslechu žalobce žalovaný uvedl, že správní orgán I. stupně v tomto kontextu nemusel z důvodu nadbytečnosti zjišťovat a dokazovat, zda se v případě žalobce a jeho družky jedná o trvalý a hluboký partnerský vztah. V případě žalobce byly osobní poměry, mezi něž se řadí i jeho pobytová situace, v souladu s požadavky směrnice č. 2004/38/ES individuálně zkoumány, přičemž oba správní orgány neshledaly naplnění jednoho z hmotněprávních kritérií vnitrostátní úpravy pro udělení povolení k přechodnému pobytu vzdálenému rodinnému příslušníkovi, pro které nebylo možno povolení udělit, a správní řízení bylo ukončeno přezkoumatelným rozhodnutím, jež odůvodnilo odepření povolení k pobytu, jak požaduje směrnice. 11. V situaci, kdy je postaveno na jisto, že žalobci bylo pobytové oprávnění ukončeno dne 29. 5. 2024, a tedy v době podání žádosti již nebyl oprávněn pobývat na území ČR dle zákona o pobytu cizinců, nebyl správní orgán I. stupně dále povinen zkoumat trvalost tvrzeného partnerského vztahu žalobce s občankou EU. Žalobce přitom začal svůj partnerský vztah budovat v době, kdy již pobytovým oprávněním formálně nedisponoval. Nesezdaní partneři jsou definováni v čl. 3 odst. 2 směrnice 2004/38/ES jako osoby oprávněné, jimž hostitelský stát usnadňuje v souladu se svými vnitrostátními předpisy vstup a pohyb dle zákona o pobytu cizinců, dle něhož správní orgány postupovaly. Dle správních orgánů nemají relevantní ustanovení směrnice přímý účinek a nesezdaným partnerům z ní neplyne žádné právo. Žalovaný má zato, že vnitrostátní úprava obsažená v ust. § 87e odst. 1 písm. i) neodporuje dikci