3 As 260/2020 — Nejvyšší správní soud

55 A 15/2025- 59 - text  8 55 A 15/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jana Šmakala a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobkyně: O. H. zastoupena advokátkou JUDr. Martinou Tejnskou, sídlem náměstí Republiky 2/2, Plzeň proti žalovanému: Krajský úřad Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň za účasti osoby zúčastněné na řízení: P. K. o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2025, č.j. PK-RR/451/25, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. Žalobkyně se žalobou ze dne 25. 2. 2025 domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2025, č.j. PK-RR/451/25 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo k jejímu odvolání změněno rozhodnutí Městského úřadu Sušice ze dne 6. 8. 2024, č.j. 2719/21/VYS/Va-26 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), o dodatečném nepovolení stavby „Zahradní domek u rodinného domu č.p. X.“ na pozemku st. p. XA., XB., parc. č. XC. v katastrálním území X. Změna prvoinstančního rozhodnutí spočívala v tom, že toto se mění na usnesení s novým výrokem, jímž se podle § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), řízení o žádosti žalobkyně ze dne 24. 5. 2021 o dodatečné povolení shora označené stavby zastavuje. II. Žaloba 2. Žalobkyně má za to, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, skutkový stav, ze kterého žalovaný vychází, nemá oporu ve spise, a rozhodnutí je též věcně nesprávné, byla porušena ustanovení o řízení před správním orgánem a rozhodnutí je nezákonné pro rozpor s obecně závaznými právními předpisy. 3. Žalobkyně uvedla, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2023, č.j. 3 As 260/2020-42. Právě ve světle tohoto rozhodnutí žalovaný konstatuje, že žádost žalobkyně o vydání dodatečného povolení stavby ze dne 24. 5. 2021 je zjevně právně nepřípustná, a proto podle § 66 odst. 1 písm. b) správního řádu zastavil řízení o vydání dodatečného povolení stavby. Žalovaný však zásadním způsobem pochybil, když neposoudil všechna specifika tohoto konkrétního případu, resp. závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího správního soudu za každou cenu vykládal k tíži žalobkyně. Tím žalovaný porušil ustanovení o řízení před správním orgánem. 4. Dle žalobkyně žalovaný především ve světle citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkazuje na neaktivitu stavebníka. V daném případě s tímto závěrem nelze souhlasit. Řízení o odstranění stavby bylo zahájeno dne 18. 3. 2021, téhož dne podala žalobkyně první žádost o vydání dodatečného povolení stavby (bez projektové dokumentace) – nutno říci, že žalobkyně tak učinila v souladu s předchozí právní úpravou, kdy § 110 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) neupravoval neprojednání žádosti pro případ absence projektové dokumentace (mimochodem i v tomto je případ posuzovaný Nejvyšším správním soudem jiný). Nicméně když žalobkyně toto vlastní pochybení zjistila (při doručení usnesení o zastavení řízení o její žádosti), v souladu se zavedenou praxí podala opakovanou žádost, a to do jednoho měsíce od zastavení řízení o předchozí žádosti (a ve lhůtě cca dvou měsíců od vlastního zahájení řízení o odstranění stavby). Neaktivitu v jednání žalobkyně tedy nelze spatřovat. 5. Žalobkyně dále namítala, že žalovaný rovněž nezohlednil délku celého řízení před správními orgány. Žalobkyně má za to, že právě délka řízení měla vliv na napadené rozhodnutí a právě vlivem délky tohoto řízení dochází k porušení základních práv žalobkyně. Správní orgán vlastní průtahy vysvětloval covidovými opatřeními. Nicméně za předpokladu, že by řízení probíhalo bez průtahů, lze očekávat ukončení řízení posouzením věci samé a nikoli zastavením řízení pro zjevnou právní nepřípustnost žádosti ve světle výkladu Nejvyššího správního soudu, které přichází 2 roky po podání žádosti žalobkyně. 6. Pokud jde o závěry Nejvyššího správního soudu, žalobkyně uvedla, že stanovisko Nejvyššího správního soudu přichází až po deseti letech praxe, kdy opakované žádosti o vydání dodatečného povolení stavby ve smyslu § 129 odst. 2 stavebního zákona po uplynutí 30denní lhůty byly běžnou záležitostí. Stanovisko Nejvyššího správního soudu o charakteru propadné lhůty tím, že má v praxi působit retroaktivně, a to na všechny případy (dopadá tedy i na případy zahájené před vydáním stanoviska Nejvyššího správního soudu), jak bylo opakovaně konstatováno odbornou literaturou, ale též další právní praxí, dle názoru žalobkyně zasahuje do základních lidských práv občana, kdy není možné předvídat jednání státních orgánů. Jinými slovy žádost žalobkyně byla státním orgánem přijata, běží o ní rozsáhlé řízení a po téměř čtyřech letech má být toto řízení zastaveno pro zjevnou právní nepřípustnost podané žádosti vyslovené rozhodnutím soudu v jiném zcela odlišném případu. Toto posouzení nejen že způsobuje chaos a nejistotu pro všechny občany v zahájených a dosud neskončených řízeních, má samozřejmě dopad i na základní zásady správního řízení jako je hospodárnost a rychlost řízení, předvídatelnost rozhodnutí či zásada dobré správy ve smyslu Hlavy II správního řádu. 7. Žalovaný ve svých úvahách při nekritickém přijetí aplikace rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2023, č.j. 3 As 260/2020-42, dle žalobkyně pochybil, když nezohlednil, že doba pro podání dodatečného stavebního povolení v případě žalobkyně spadá do období covidových opatření. K tomu žalobkyně připomíná, že řízení posuzované Nejvyšším správním soudem v rozhodnutí ze dne 30. 1. 2023 spadá do období let 2013 – 2017. Nejvyšší správní soud tedy nijak nezohledňoval zcela specifické období v životech všech občanů ČR v důsledku pandemie Covid-19. I v této souvislosti považuje žalobkyně retroaktivitu výkladu zákona do zavedené praxe na základě výkladu soudu za neústavní (a to minimálně pro případy, kde došlo k plynutí třiceti denní lhůty v době nejtvrdších covidových opatření). Pokud zákon sám nestanoví, že lhůta k podání žádosti o vydání dodatečného povolení stavby má charakter lhůty propadné, pak je třeba pohlížet na případ žalobkyně ve světle všech aspektů, a nikoliv zcela obecně, jak to učinil Nejvyšší správní soud a potažmo žalovaný. 8. Žalobkyně připomněla, že v době, kdy měla dle výkladu zákona podat žádost o vydání dodatečného stavebního povolení, a to společně s projektovou dokumentací, spadá do období vyhlášeného nouzového stavu na základě Usnesení Vlády ČR v souvislosti s epidemií viru SARS-CoV-2. Vzhledem ke všem přijatým covidovým opatřením (v podobě uzavření úřadů, škol, zdravotnických zařízení, ale též opatření spojených s omezením pohybu občanů, promíjením různých lhůt, rušením daňových zákonů apod.) žalovaným uplatněný striktní výklad lhůty jako lhůty propadné dle § 129 odst. 2 stavebního zákona a ve světle celého průběhu dosavadního řízení před správními orgány (kdy žalobkyně ihned podává, byť chybnou žádost, avšak toto pochybení ihned napravuje v souladu s dosavadní praxí podáním nové žádosti) je zcela nepřípustný. I pokud bychom připustili později Nejvyšším správním soudem vyslovený výklad zákona pro tento případ, měla být opakovaná žádost žalobkyně shledána právě ve světle covidových opatření úkonem podle § 41 správního řádu. Ani v tomto směru žalobkyně nesouhlasí s argumentací žalovaného, že zmeškaný úkon učiněný v souladu s § 41 odst. 2 správního řádu musí být úkonem bezvadným, a to navíc v období covidových opatření – pokud by zákon vyžadoval naplnění dalších úkonů ve světle covidových opatření, pak bylo povinností správního orgánu žalobkyni náležitě poučit. Tím, že správní orgán zahájil řízení o vydání dodatečného stavebního povolení, měla žalobkyně důvodně za to, že učinila vše potřebné pro řádné zahájení řízení o vydání dodatečného stavebního povolení (a potažmo vše proti případnému rozhodnutí o odstranění stavby). 9. Žalobkyně má tedy za to, že i vzhledem k období, kdy běžela doba pro učinění žádosti o vydání dodatečného stavebního povolení, nelze její žádost posoudit bez dalšího jako zjevně právně nepřípustnou. Naopak řízení o vydání dodatečného stavebního povolení bylo zahájeno zcela v souladu se zákonem a jako takové by mělo skončit posouzením věci samé. 10. Žalobkyně tedy shrnula: - Druhou žádost o vydání dodatečného stavebního povolení podala žalobkyně v souladu s běžně zavedenou praxí. - Výklad Nejvyššího správního soudu v tom směru, že nastavená praxe v podobě opakovaných žádostí není správná, přichází až 2 roky po podání druhé žádosti žalobkyně. - Až dva roky po podání druhé žádosti žalobkyně je řečeno, že 30denní lhůta dle § 129 odst. 2 stavebního zákona je lhůtou propadnou. Toto není stanoveno zákonem, ale pouze výkladem Nejvyššího správního soudu ve zcela odlišném