5 Afs 104/2006 — Nejvyšší správní soud

55 Ad 3/2024- 135 - text  36 55 Ad 3/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudců Mgr. Jana Šmakala a Mgr. Jaroslavy Křivánkové ve věci žalobců: a) J. B. c) M. B. d) V. B. f) K. D. g) K. D. h) M. F. i) S. F. j) M. G. k) E. H. l) P. H. m) R. Ch. o) J. J. p) D. K. r) P. K. s) J. K. u) L. K. w) R. K. x) L. K. y) V. K. z) J. K. aa) V. K. ac) J. L. ad) K. M. ae) D. M. af) P. L. ag) M. L. ah) J. M. ai) J. N. aj) V. P. ak) M. P. am) M. P. ao) P. P. ap) P. R. aq) J. R. ar) P. S. as) R. S. at) L. Š. av) T. T. aw) O. T. ay) M. V. ba) M. V. bc) M. Z. všichni zastoupeni advokátem JUDr. Zdeňkem Honzíkem, sídlem Rooseveltova 49/16, Plzeň proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky, sídlem Soudní 1672/1a, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2024, č.j. VS-68855-10/ČJ-2024-80000P-51ODV, takto: I. Žaloba se z a m í t á. II. Žádný z účastníků řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Napadené rozhodnutí 1. V dané věci se původně 55 osob společnou žalobou ze dne 4. 11. 2024 domáhalo zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 8. 2024, č.j. VS-68855-10/ČJ-2024-80000P-51ODV (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto jejich odvolání proti rozhodnutí ředitele Věznice Kynšperk nad Ohří ve věcech služebního poměru ze dne 9. 2. 2024, č.j. VS-145876-35/ČJ-2023-8027PR (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost všech původních žalobců ze dne 28. 6. 2023 o proplacení přestávek na jídlo a odpočinek dle § 60 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů (dále jen „zákon o služebním poměru“ nebo „služební zákon“). 2. Z 55 původních žalobců, označovaných jako žalobci a) až bc), následně vzalo 13 žalobců, konkrétně žalobci b), e), n), q), t), v), ab), al), an), au), ax), az) a bb), žalobu zpět. Usnesením soudu ze dne 29. 1. 2025, č.j. 55 Ad 3/2024-56, vzal proto předseda senátu podle § 47 písm. a) části věty za středníkem zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) zpětvzetí žaloby ze strany těchto 13 žalobců usnesením na vědomí. V řízení je tudíž pokračováno jen ve vztahu k žalobcům označeným v záhlaví tohoto rozsudku. II. Žaloba 3. V žalobě původně podané společně žalobci a) až bc), nyní však posuzované jen vůči žalobcům označeným v záhlaví tohoto rozsudku, žalobci uvedli, že napadeným rozhodnutím byl porušen § 180 zákona o služebním poměru, když nebyl zjištěn skutkový stav beze všech pochybností tak, aby „řízení nevzbuzovalo žádných pochybností o jeho objektivnosti a bylo vydáno v souladu se zjištěnými skutečnostmi a beze zbytku provedeny navrhované důkazy účastníky řízení“. V průběhu správního řízení před služebním funkcionářem - ředitelem Věznice Kynšperk nad Ohří byla provedena celá řada nejen navrhovaných důkazů, ale po doplnění dokazování i důkazů dalších, které s naprostou jistotou prokázaly, že § 60 služebního zákona není dodržován a ani jej fakticky bez většího počtu příslušníků dodržovat nelze, a přesto jsou jim z pracovní doby odečítány přestávky na jídlo a odpočinek tak, jak má na mysli ustanovení výše uvedeného paragrafu tohoto zákona. 4. Žalobci uvedli, že Vězeňská služba ČR je ozbrojeným sborem, jehož činnost je řízena jednak rozkazy, jednak nařízeními, které musí být beze zbytku splněny. V průběhu řízení je nejen služebním funkcionářem věznice, ale i žalovaným poukazováno na výkon služby na pevných a pohyblivých stanovištích, a tak je nutno poukázat na základní interní právní normu, kterou je Rozpis strážních a dozorčích stanovišť, jenž tvoří služební funkcionář věznice a parafuje jej Generální ředitelství Vězeňské služby ČR. V tomto základním předpise je uvedeno, o kolika mužové stanoviště se jedná, resp. kolik příslušníků na tomto stanovišti vykonává v rozhodnou dobu službu a po jakou dobu je na tomto stanovišti služba vykonávána. Jak shora uvedeno, jedná se o základní interní právní normu, která je závazná pro danou věznici a kterou nelze porušovat jinými podzákonnými právními normami, jako jsou denní rozkazy vedoucích oddělení výkonu trestu a oddělení vězeňské stráže, odkud se rekrutují všichni žalobci, kteří vykonávají služební činnost na základních funkcích věznice. Tento základní předpis, resp. základní právní norma nemůže být naplňována, neboť to nedovoluje jednak personální situace věznice, jinak ve shora uvedených denních rozkazech vedoucích oddělení není ani jediného příslušníka, který by bez oslabení strážního či dozorčího stanoviště mohl být střídán. Ostatně zvláště pro dozorčí stanoviště je vedena na každém stanovišti kniha předání a převzetí služby, kde žádné střídání uvedeno není. Ve své podstatě zde žádný takový úkon, kdy by strážný či dozorce takové stanoviště opustil, není uveden. Dle nařízení generálního ředitele č. 5/2016 nesmí dozorce opustit dozorčí stanoviště bez vystřídání nebo odvolání, když toto nařízení bylo v průběhu doby novelizováno, avšak toto ustanovení nikdy měněno nebylo a je tak stále platné. Pro strážní službu platí nařízení generálního ředitele Vězeňské služby č. 23/2014, zvláště pak § 51, kde je přesně rozepsán postup střídání strážných na strážním stanovišti. Vždy je hovořeno o střídání, což lze jednoznačně chápat tak, že příslušník konající službu na strážním stanovišti smí opustit strážní stanoviště jen v případě, že bude vystřídán. Ani v jediném případě se nehovoří, že by službu konající příslušník, ať již na strážním či dozorčím stanovišti, toto mohl opustit bez vystřídání. Žalovaný se již v průběhu předcházejících kauz snažil tvrdit, že příslušník vykonávající službu na pohyblivém stanovišti toto může opustit, aniž by byl vystřídán. Takové vyjádření však nemá oporu ani v jediném právním předpisu, a tak je fakticky neuskutečnitelné, neboť v takovém případě by svěřený úsek služby byl bez jakéhokoliv střežení či výkonu služby. Jelikož se takový postup objevuje ve více případech, vyzval zmocněnec služebního funkcionáře, aby takové nařízení doložil, když, jak shora uvedeno, služební činnost je vykonávána dle rozkazů či nařízení. Služební funkcionář takovému požadavku nejen nevyhověl, a fakticky ani vyhovět nemohl, neboť žádný takový rozkaz či nařízení neexistuje, a tak platí, jak shora uvedeno, nařízení č. 5/2016 pro dozorčí službu a č. 23/2014 pro službu strážní. Služba na strážních a dozorčích stanovištích je nepřerušitelná, neboť kdykoliv hrozí nebezpečí mimořádných událostí, na které musí být každý příslušník po celou dobu služby připraven s reakcí, tak aby zabránil celé řadě škod, ať již na zdraví nebo majetku. Stanoviště tak nemohou být nestřežena nevykonáváním služby, například opuštěním stanoviště bez vystřídání. Pokud je v průběhu řízení poukazováno na přílohy denních rozkazů, ať již vedoucího vězeňské stráže nebo vedoucího oddělení výkonu trestu, pak je nutno poukázat, že žalobci jsou k jejich podpisu nuceni, ale hlavně pak na skutečnost, že těmito přílohami není ani v jediném případě uvedeno, kdo službu na tomto stanovišti místo údajně střídaného vykonával a kdo je fakticky odpovědný za výkon služby na strážním či dozorčím stanovišti, resp. kdo je odpovědný za likvidaci mimořádné události a kdo takovou odpovědnost nese. Ex post takové obsazení a odpovědnost v rozhodnou dobu nelze dohledal. Ani v jediném předpise není uvedeno, že by stanoviště mohlo být čerpáním přestávky na jídlo a odpočinek oslabeno. Pokud je poukazováno na skutečnost, že se v celé řadě případů jedná o dvou či více mužové stanoviště, pak je s podivem, že v určitou dobu lze vykonávat službu jen jedním příslušníkem, ač dle právní úpravy se jedná o službu vícemužovou. „Ani v jediném případě Strážní či dozorčí stanoviště je tak zásadním způsobem oslabeno a pro jakýkoliv zásah neakceschopné.“ V případě oslabení strážní a zásahové hlídky jde pak o nebezpečnou situaci do té míry, že tato hlídka není schopna adekvátního a plánovaného zásahu, u dozorčí služby se pak může oslabením stanoviště jednat dokonce i o ohrožení na životě zasahujícího příslušníka, který není nikým zajištěn. 5. Žalobci dále uvedli, že pokud by měli možnost čerpat přestávku na jídlo a odpočinek, pak by ji měli a mohli trávit dle svého uvážení a nemohou být v takovém případě žádným způsobem omezováni, když mezi takovou volní činnost lze považovat i opuštění objektu věznice, což je fakticky nereálné, ne tím, kde se objekt věznice nachází, ale hlavně způsobem oslabení službukonajících příslušníků dalších. Pokud se poukazuje na skutečnost, že pro čerpání přestávek na jídlo a odpočinek je v objektu věznice zřízena místnost pro čerpání přestávek, pak se jedná o prostor, kde sice takovou činnost v čerpání přestávky věznice umožňuje, avšak nejedná se o volní příležitost, ale „fakticky nařízený prostor bez možnosti volního jednání, kdy je transparentně prokazována povinnost prostoru, kde by bylo možno přestávku čerpat a zcela pak absentuje volní jednání“.