7 Azs 79/2009 — Nejvyšší správní soud

57 Af 1/2025- 52 - text  15 57 Af 1/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Veroniky Burianové a soudců Mgr. Aleše Smetanky a Mgr. Jana Šmakala ve věci žalobce: P. K. bytem X zastoupený Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem sídlem Sluneční nám. 14, Praha 5 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2024, č. j. 31203/24/5100-41456-711233, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou ze dne 23. 12. 2024, doručenou Krajskému soudu v Plzni (dále jen „soud“) téhož dne, domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2024, č. j. 31203/24/5100-41456-711233 (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaný napadeným rozhodnutím změnil rozhodnutí Finančního úřadu pro Karlovarský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 16. 4. 2018, č. j. 820151/18/2301-50521-401357, o úroku z neoprávněného jednání správce daně (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž správce daně přiznal žalobci úrok dle § 254 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „daňový řád“), ve výši 346 565 Kč. Změna byla učiněna ve prospěch žalobce, a to tak, že žalobci náleží úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 2 daňového řádu ve výši 719 329 Kč a dále úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu ve výši 553 492 Kč. 2. Z napadeného rozhodnutí vyplývá následující skutkový stav, který soud uvádí úvodem odůvodnění svého rozsudku pro snadnější porozumění dále shrnuté argumentace účastníků řízení. Soud rekapituluje základní skutkový stav, o kterém mezi účastníky řízení nepanoval spor. 3. Dne 19. 7. 2016 vydal správce daně celkem 33 zajišťovacích příkazů, jimiž žalobci uložil, aby okamžikem jejich vydání zajistil úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za leden 2011 až září 2013 v celkové výši 14 580 598 Kč (dále jen „zajišťovací příkazy“). Zajišťovací příkazy byly k podanému odvolání žalobce potvrzeny rozhodnutími žalovaného ze dne 22. 9. 2016. Jelikož částky uvedené v zajišťovacích příkazech nebyly dobrovolně uhrazeny, správce daně vydal dne 19. 7. 2016 exekuční příkazy na přikázání pohledávky z bankovních účtů žalobce a dne 20. 7. 2016 vydal exekuční příkaz na prodej movitých věcí, přičemž exekučními tituly byly podle § 176 odst. 1 písm. c) daňového řádu zajišťovací příkazy. Dne 21. 7. 2017 vydal správce daně dodatečné platební výměry na DPH za zdaňovací období leden 2011 až duben 2013 a červen 2013 až září 2013. Rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 2. 2018 ovšem byly k podanému odvolání dodatečné platební výměry zrušeny a odvolací řízení zastaveno, a to z důvodu, že dodatečné platební výměry byly vydány po uplynutí lhůty pro stanovení daně (dne 15. 11. 2016 totiž zanikla možnost stanovit zajištěnou DPH za předmětná období). Následně byly zrušeny i všechny zajišťovací příkazy. 4. Jak již bylo uvedeno výše, dne 16. 4. 2018 vydal správce daně prvostupňové rozhodnutí, kterým žalobci přiznal úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 2 daňového řádu. Předmětný úrok byl správcem daně vypočten z částek vymožených v rámci nařízené daňové exekuce, neboť ta se výše uvedeným dnem 15. 11. 2016 stala neoprávněnou. 5. Následné žalobcovo odvolání žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 14. 11. 2018, které ovšem zdejší soud zrušil rozsudkem ze dne 13. 7. 2020, č. j. 30 Af 1/2019-85, s tím, že žalobci měl být přiznán ještě úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu. Žalovaný poté rozhodnutím ze dne 22. 7. 2022 změnil rozhodnutí správce daně tak, že žalobci přiznal úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 2 daňového řádu ve výši 524 827 Kč a dále úrok z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 1 daňového řádu ve výši 591 105 Kč. S odkazem na aktuální vývoj judikatury Nejvyššího správního soudu stran nutnosti kompenzovat daňový subjekt úrokem za celou dobu vedené daňové exekuce žalovaný žalobci přiznal úrok od faktického zásahu do jeho majetkové sféry. I druhé rozhodnutí žalovaného o odvolání ale bylo zrušeno, a to rozsudkem zdejšího soudu ze dne 23. 5. 2023, č. j. 57 Af 9/2022-61, s tím, že počátek doby úročení je nutné vztáhnout ke dni vydání exekučních příkazů. V pořadí třetí rozhodnutí vydal žalovaný dne 18. 8. 2023, v němž změnil prvostupňové rozhodnutí správce daně tak, že žalobci přiznal úrok podle § 254 odst. 2 daňového řádu ve výši 552 974 Kč a dále úrok podle § 254 odst. 1 daňového řádu ve výši 591 105 Kč, přičemž počátek doby úročení vztáhl ke dni vydání exekučních příkazů. Ovšem i třetí rozhodnutí žalovaného o odvolání bylo zrušeno rozsudkem zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2024, č. j. 57 Af 15/2023-48, a věc byla žalovanému vrácena k dalšímu řízení (dále jen „třetí zrušující rozsudek“). Důvodem zrušení byl nesprávný výpočet úroku z neoprávněného jednání správce daně podle § 254 odst. 2 daňového řádu, resp. nesprávně zvolený konec doby úročení ve vztahu k exekuci movitých věcí [žalobci náležel úrok až do 28. 3. 2018, kdy pravomocně skončilo exekuční řízení na prodej movitých věcí, nikoli jen do 16. 2. 2017, kdy byl udělen příklep v dražbě (srov. bod 39 třetího zrušujícího rozsudku) – pozn. soudu]. 6. Žalovaný proto v odvolacím řízení o předmětném úroku rozhodoval počtvrté, a to napadeným rozhodnutím, které je předmětem nynějšího soudního přezkumu, neboť jej žalobce rovněž napadl správní žalobou jako nezákonné. II. Žaloba 7. V úvodu předmětné žaloby žalobce poté, co stručně vymezil napadené rozhodnutí, namítl, že pokud má žalovaný podle judikatury správních soudů kompetenci k vydání žalobou napadeného rozhodnutí o úroku, pak tato zahrnuje i rozhodování o příslušenství tohoto úroku v podobě úroku z úroku, jak mu ukládá pokyn Generálního finančního ředitelství ze dne 17. 10. 2024, č. j. 56646/24/7700-50123-011550 (dále jen „Metodický pokyn“). Pokud žalovaný o tomto příslušenství nerozhodl, pak dle žalobce zatížil své rozhodnutí nezákonností. 8. Žalobce dále namítal, že žalovaný vadně vypočetl úroky, když tyto nejsou vypočteny za každý den jejich vzniku, nýbrž úhrnně. Dle žalobce žalovaný tím porušil Metodický pokyn (body 18 a 25) a rovněž rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci CHAPS. 9. Dále žalobce namítal nesprávně stanovený konec doby úročení úrokem podle § 254 odst. 1 daňového řádu. Žalobce s odkazem na vyrozumění o převedení přeplatku ze dne 16. 4. 2018 sporuje datum převedení přeplatku na nedoplatek, neboť má za to, že dnem převodu není den 27. 2. 2018, nýbrž až den 13. 4. 2018. Žalobce nesouhlasí s argumentací žalovaného uvedenou v bodě 46 napadeného rozhodnutí, podle kterého datum 13. 4. 2018 není datum skutečného převodu, nýbrž datum, kdy správce daně prováděl potřebné úkony na osobním daňovém účtu. Podle žalobce převod přeplatku na úhradu nedoplatku nenastává ze zákona, nýbrž je potřeba, aby správce daně provedl aktivní úkon, přičemž ten byl podle vyrozumění o převedení přeplatku proveden dne 13. 4. 2018. Žalobce namítal, že § 154 odst. 5 daňového řádu stanoví v případě převodu přeplatku pouze právní fikci zániku nedoplatku, nikoliv přeplatku. Žalobce tak má za to, že po dobu od 28. 2. 2018 do 13. 4. 2018 byl na jeho osobním daňovém účtu evidován současně přeplatek na DPH a nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob (dále jen „DPFO“), a žalovaný mu za tuto dobu neoprávněně nepřiznal úrok podle § 254 daňového řádu. Pokud správce daně s předpisem otálí, musí nést následky současné existence nedoplatku a přeplatku, kterým je vznik úroku podle § 254 daňového řádu. 10. Žalobce nadto namítal nesprávnost dat úhrad, která jsou uvedena ve vyrozumění o převedení přeplatku ze dne 16. 4. 2018, neboť má za to, že správce daně převedl přeplatek na DPH na úhradu nedoplatku na DPFO dříve, než byl splatný. Podle názoru žalobce totiž nedoplatky na DPFO vznikly až 21. 11. 2017, nikoli ve dřívější dny uvedené ve vyrozumění. 11. Žalobce dále namítal, že žalovaný nesprávně určil výši úroku podle § 254 odst. 2 daňového řádu, když jej při výpočtu stanovil toliko z vymožených částek. Podle žalobce zákon nic takového nestanoví, což opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2020, č. j. 3 Afs 155/2019-40. Žalobce shrnuje, že v daném případně byla daňová exekuce zahájena dne 19. 7. 2016 vydáním exekučních příkazů na přikázání pohledávky z bankovního účtu, pokračovala dne 20. 7. 2016 vydáním exekučního příkazu na prodej movitých věcí a trvá dodnes, protože správci daně se nepodařilo zpeněžit všechny movité věci, které dne 2. 12. 2016 sepsal. Žalobce tak má za to, že celé toto období od 19. 7. 2016 až dodnes je ve smyslu § 254 odst. 2 daňového řádu dobou neoprávněně vedeného exekučního řízení, ve kterém se toliko střídaly různé druhy postihu majetku žalobce. 12. Další námitkou byl nesprávně stanovený konec doby úročení úrokem p