1 Afs 73/2004 — Nejvyšší správní soud

77 Af 14/2024- 140 - text  14 77 Af 14/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jaroslava Škopka a soudců JUDr. Veroniky Burianové a Mgr. Aleše Smetanky ve věci žalobce: PilsFree, z. s., IČ 26643260, Tachovská 1373/41, 323 00 Plzeň, zastoupený JUDr. Markem Görgesem, advokátem, Žižkova 1737/52, 301 00 Plzeň, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2024, č.j. 31196/24/5200-11434-711926, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [I] Předmět řízení 1. Žalobce se žalobou domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 10. 2024, č.j. 31196/24/5200-11434-711926 (dále též jako „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání a bylo potvrzeno rozhodnutí – dodatečný platební výměr Finančního úřadu pro Plzeňský kraj ze dne 25. 8. 2023, č. j. 1617317/23/2301-51523-401255, na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2019 do 31. 12. 2019, kterým byla doměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 2 806 870 Kč. 2. Daňové řízení bylo upraveno zákonem č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném v rozhodném období (dále též jen jako „daňový řád“). Režim daně z příjmů právnických osob byl upraven zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve zněních účinných v rozhodných obdobích (dále též jen jako „zákon o daních z příjmů“ nebo „ZDP“). [II] Žaloba 3. Žalobce nesouhlasil s právním hodnocením orgánů finanční správy, soudů ve správním soudnictví ani Ústavního soudu, na základě kterého proběhla anebo probíhají následující řízení ve věci povinnosti k dani z příjmu na straně žalobce: a) správní řízení o dani z příjmu za roky 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018 (viz odst. 2, 3 a 4 napadeného rozhodnutí), b) řízení o správní žalobě proti rozhodnutím orgánů finanční správy v řízení (viz odst. 3 napadeného rozhodnutí), c) řízení o kasační stížnosti proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (viz odst. 3 napadeného rozhodnutí), d) řízení o ústavní stížnosti (viz odst. 3 napadeného rozhodnutí); e) řízení před Evropským soudem pro lidská práva [žalobce podal předmětnou stížnost dne 29. 11. 2024 z důvodu porušení čl. 1 Dodatkového protokolu (Protokolu č. 1), čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu (Protokolu č. 1), čl. 11 Úmluvy, čl. 14 Úmluvy ve spojení s čl. 11 Úmluvy a čl. 6 Úmluvy]. 4. Žalobce dále podotkl, že z materiálně obdobných důvodů nesouhlasí s právním hodnocením orgánů finanční správy, Krajského soudu v Plzni ani Nejvyššího správního soudu ve vztahu k výkladu a aplikaci zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do dne 31. 3. 2019, jak naposledy vyjádřeno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2024, č.j. 5 Afs 233/2023-57. 5. Žalobce namítal nezákonnost napadeného rozhodnutí, když důvody oné nezákonnosti dle jeho názoru spočívají ve dvou vzájemně souvisejících rovinách, a to jak v pochybeních v procesním postupu, tak v pochybení v právním posouzení. Pochybení v právním posouzení žalobce považoval za stěžejní. 6. Žalobce se domníval, že ve všech výše uvedených řízeních, včetně řízení o rozhodnutí, které je napadáno touto žalobou, je ze strany správních orgánů, potažmo soudů, pro účely právního posouzení přijímána vadná premisa, dle které činnost žalobce představující poskytování připojení k internetu není spolkovou činností, a to z důvodů, které dle názoru žalobce nemají oporu jak ve skutkovém stavu, tak v právním řádu a jejichž aplikace zakládá nedůvodné a neústavní rozdíly mezi daňovými subjekty (např. rozdíl v aplikaci zákona na základě velikosti členské základny), či je dokonce v přímém rozporu s právy členů spolku (např. výkon členských práv jako předpoklad existence spolku či aktivní fyzické podílení se na činnosti spolku jako předpoklad pro klasifikaci činnosti jako hlavní činnosti spolku). 7. Touto základní (vadnou) premisou je, že poskytování připojení k internetu je jako předmět hlavní činnosti žalobce vyloučeno, neboť jeho činnost odpovídá podnikání, resp. výdělečné činnosti, která dle názoru žalovaného ve smyslu § 217 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), nemusí být podnikáním ve smyslu § 420 odst. 1 občanského zákoníku, když dané odůvodňuje závěry Nejvyššího správního soudu (sp. zn. 7 Afs 165/2022). Žalobce odkázal na následující závěr Nejvyššího správního soudu uvedený v bodě [78] rozhodnutí sp. zn. 7 Afs 165/2022, na nějž se žalovaná odvolává: „V obecné rovině nelze koncipovat nevýdělečnou, společné zájmy podporující, činnost tak, aby podstata této činnosti byla tatáž jako komerční poskytování určité služby na tržní bázi.“ Žalobce s tímto závěrem Nejvyššího správního soudu souhlasil a upozornil, že k němu lze přistoupit dvojím způsobem: a) buď platí zcela obecně a rozhodujícím pro posouzení je, zda činnost jakéhokoli spolku je co do obsahu obdobná jako činnost kteréhokoli podnikatele, anebo b) platí za předpokladu, že chování spolku při takové činnosti a jeho faktické i právní důsledky jsou srovnatelné s činností podnikatele. 8. Pokud by měla platit varianta pod písm. a) předchozího odstavce, pak žalobce upozornil, že v podstatě žádný spolek v České republice není s to obstát v takto nastaveném testu výdělečnosti. Pokud by měla platit varianta pod písm. b) předchozího odstavce, pak je na žalobce a činnost v podobě poskytování připojení k internetu třeba nahlížet stejně jako na kterýkoliv jiný spolek v České republice a jeho činnost. Poskytování připojení k internetu přitom z hlediska zákona o daních z příjmů není odlišné od jakéhokoli jiného plnění poskytovaného spolky svým členům z příjmů z členských příspěvků. Jakékoli rozlišování mezi spolky je zcela nepřípustné, zákonem, Listinou základních práv a svobod i Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv vyloučené. 9. Žalobce ve vztahu k předchozímu odstavci opakovaně připomněl, že poskytování připojení k internetu je co do principu zcela shodné s jakýmkoliv jiným materiálním profitem či nemateriálním uspokojováním jakékoliv potřeby člena spolku (sportovní záliby, zájmová činnost apod.). Jakákoliv argumentace ze strany správních orgánů zákonem č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále jen „ZEK“), resp. odpovídajícím stanoviskem Českého telekomunikačního úřadu (viz odst. 23 napadeného rozhodnutí) na této základní právní skutečnosti nemůže ničeho změnit, resp. je nepřípadná, když se jedná o výklad týkající se aplikace ZEK a vzniku případných povinností ve smyslu ZEK (nad rámec žalobce uvádí, že je zřejmém, že cílem stanoviska Českého telekomunikačního úřadu je v zásadě tvrdit, že podnikatelem se pro účely ZEK rozumí jakýkoli „poskytovatel“ internetového připojení, nejen „podnikatel“, což je zjevně dáno tím, že zákonodárce nepočítal s tím, že by internetové připojení bylo poskytováno nepodnikateli, případně takové poskytovatele nechtěl povinnostmi dle ZEK zatížit – odpověď na tuto otázku však není a nemůže být předmětem řízení o daňové povinnosti). Ad absurdum žalobce uvedl, že v takovém případě by stejně tak bylo lze aplikovat na spolky poskytující sportoviště svým členům argument, že protože mají stejnou povinnost jako podnikatelé např. ve smyslu zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, jsou podnikateli, a tedy je třeba členské příspěvky bezvýjimečně zdanit dle ZDP. Z dosavadního přístupu správních orgánů i soudů je přitom zřejmé, že srovnání těchto spolků s žalobcem je mj. i žalovaným odmítáno bez jakéhokoli odůvodnění, což dle názoru žalobce zakládá zakázanou diskriminaci mezi spolky. 10. Nad rámec ve vztahu k předchozímu odstavci žalobce doplnil, že na jedné straně žalovaný argumentuje ZEK, resp. stanoviskem Českého telekomunikačního úřadu k deklarované činnosti a současně uvádí, že deklarovaná činnost je ve skutečnosti pouze simulovaným jednáním, tj. oba argumenty současně vedle sebe nemohou být odůvodněním závěrů přijatých žalovaným. Veškerá odůvodnění spočívající v rozsahu činnosti či počtu členů nemají jakoukoli oporu v zákoně, přičemž odůvodnění spočívající v přebytku z členských příspěvků jsou v tomto směru opět dle názoru žalobce nepřípadná, když shodně platí, že v takovém případě by v podstatě každý spolek, který dosáhne přebytku v hospodaření s členskými příspěvky, měl být zdaněn obdobně jako žalobce. Správní orgány včetně žalovaného tak ovšem nečiní, naopak v případě žalobce nedůvodně přehlíží a odmítají se vypořádat s tím, že žalobce přirozeně vzhledem k faktické povaze své činnosti a velikosti členské základny je nucen „šetřit“ ve velkém rozsahu za účelem péče a rozvíjení své technické infrastruktury v souladu se svými stanovami (viz odůvodnění, které je zcela nesprávně kladeno žalobci k tíži v odst. 58 napadeného rozhodnutí). 11. Žalobce opakovaně upozorňoval, že žalovaný výkladová pravidla, na jejichž tvrzení argumentačně staví své závěry, aplikuje selektivně, resp. je v jiných shodných případech neaplik